19. 1. 2010
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 1. 2010

Obama: Rok vlády a skutečné změny

Barack Obama očima Zbigniewa Brzezinského v autoritativní stati pro Foreign Affairs

Respektovaný americký časopis o zahraniční problematice, Foreign Affairs přináší ve svém posledním čísle (leden – únor 2010) z pera Zbigniewa Brzezinského podrobnou analýzu změněných priorit americké zahraniční politiky a možnosti jejich řešení v rámci demokratické koncepce Baracka Obamy. Brzezinského rozbor má svoji přitažlivost a hloubku nejenom z hlediska věcného, ale vyžaduje vnitřní reflexi i z našeho vlastního přístupu, neboť rozkolísaná atmosféra českého politického prostředí měla mediální výraz v podpoře republikánského kandidáta a Bushovy „zásadní“ politiky s pravicovým zaměřením uvnitř a bojovým odhodláním navenek.

Jednalo se o jednoznačný, tvrdý a hlavně netransformační postoj s přežívajícími prvky unilateralismu a „vítěze“ studené války. Pokračovala tak tradice českých médií, které předtím vedly aktivní kampaně i proti prezidentskému kandidátu Demokratické strany Billu Clintonovi, a neváhaly ho jednoznačně označit za kryptokomunistu a agenta KGB.

Sama americká společnost ve své většině však již nyní vyžaduje nový přístup, nejen vnitřní změnu, ale také uznání jiného postavení Spojených států na světové politické scéně. Pro odborníka a nakonec i stoupence nové americké administrativy je to snadno pochopitelné. Ne však pro převládající českou ( i veřejnou) mediální tendenci, která v podstatě nepřipouští ani věcnou diskusi. Ani nedávné udělení Nobelovy ceny míru americkému prezidentu nenašlo pochopení v  českém irreálném prostředí. „Nic nedokázal, jen slibuje, je to podmanivý mluvka“, A z leva: „Válčí dál a vojensky posiluje.“

Zapomněli jsme, že „slovo je čin“, který zavazuje, ale i mobilizuje určitým směrem. A tak si připomeňme ty „prázdná“ slova. Ty nejpodstatnější zazněla přímo z Prahy. „Jsem zde díky Pražskému jaru“, řekl nám americký prezident Obama a zdůraznil, že násilí a nespravedlnosti je nutno se postavit ne tak, že se rozdělíme, ale tím, že budeme stát spolu, a to je odkaz roku 1968. Musel to být americký prezident, aby nám připomněl, že právě česká společnost našla v sobě sílu ke změně. Tento vývoj byl násilně přerušen, aby o patnáct let později a zcela zákonitě v samotném centru moci v Moskvě se myšlenky Pražského jara vrátily v podobě „perestrojky“. České mediální pokrytí „výročí invaze“ se však s tímto hodnocením zcela míjelo a i slova amerického prezidenta odvolávající se k podstatě věci, byla zcenzurována. Vždyť tehdy šlo přeci jen o boj „komunistů o koryta“.

Obamova pražská výzva se pak vyslovuje nejen pro nešíření, ale dokonce pro likvidaci atomové výzbroje dle dohody právě z roku 1968 (!). Bylo by možno připomenout i jeho slova z Moskvy o nutné spolupráci (která nemá alternativu) v oblasti energetické bezpečnosti. Zaznamenali jsem i jeho poděkování při výročí invaze do Evropy v době druhé světové války nejenom válčícím armádám, ale i francouzským civilistům (komunistům) za jejich podíl při osvobozování Francie a ukončení světové války. Nejedná se tudíž jen o „slova“, ale o výraz celkové změny politické atmosféry, dosud tak zásadně odmítané v  českém mediálním prostředí.

Brzezinského hodnocení

Přestože bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Jamese Cartera není nutno představovat, pouze připomeňme, že tento přední teoretik v oblasti mezinárodních vztahů se silným vlivem na demokratickou administrativu přichází pravidla s doporučeními, které mají i praktický operativní význam. Právě pod tímto zorným úhlem je nutno chápat publikovanou analýzu. Je značně rozsáhlá, ale má svoji jednoznačnou a pevnou logiku.

Předně přiznává prezidentu Obamovi kredit za novou definici amerického pohledu. Jedná o konstatování, že:

  • Islám není nepřítel a „globální válka proti terorismu“ nevyjadřuje současnou roli Spojených států ve světě,
  • Spojené státy budou spravedlivým prostředníkem v zájmu dosažení trvalého míru mezi Izraelem a Palestinou,
  • Spojené státy by měly usilovat o vážné jednání s Íránem ve věci jeho nukleárního programu a jiných otázkách,
  • Současné akce v Afghánistánu proti Talibánu musí mít hlavně širší politický význam oproti převažujícím vojenským akcím v současnosti,
  • Spojené státy by měly respektovat kulturní a historické pozadí ve vztahu k Latinské Americe a rozšiřovat své kontakty s Kubou,
  • Spojené státy by měly rázně naplňovat své závazky ke snížení nukleárního arzenálu a zabývat se otázkou celosvětové likvidace těchto zbraní,
  • Čína by měla být posuzována nejenom jako ekonomický partner, ale hlavně podle svého nového geopolitického postavení,
  • Zlepšování americko – ruských vztahů je zcela jednoznačně v zájmu obou stran a prováděno a mělo by respektovat geopolitické reality vzniklé po ukončení studené války,
  • Opravdovému kolegiálnímu transatlantickému partnerství je třeba přiznat hlubší význam překonávající destruktivní kontraverze posledních několika let.

Obama již prokázal smysl pro strategické směřování svých záměrů v globálním pojetí. Pracuje se silným týmem poradců pro zahraniční otázky (má přes 200 členů). Brzezinski uznává, že pro období prvého ruku měly pro prezidenta prioritu problémy vnitropolitické, jako je ekonomická krize a problematika zdravotního pojištění.

Jsou však tři oblasti, které nelze odkládat: izraelsko – palestinský konflikt, íránské nukleární ambice a vývoj Afghánistánu a Pákistánu.

Izraelsko – palestinská „hádanka“

Brzezinski připomíná, že Obama je odhodlán aktivizovat mírový proces v oblasti a dojít k určitému řešení v krátké budoucnosti. Funkce, kterou středovýchodní konflikt hrál v dobách studené války je překonána. A je nutné přiznat, že nepřátelství proti Spojeným státům v islámském světě je generováno právě krvavým konfliktem a utrpením na Blízkém východě. Izrael více než 40 let okupuje palestinská území a od té doby se o tom 30 let neúspěšně jedná. Jsou tu dvě paradoxní překážky společného řešení - Palestinci jsou příliš rozděleni a příliš slabí, než aby mohli dosáhnout společného řešení a Izrael je rovněž rozdělen a příliš silný. Konečná dohoda je nicméně nutná, v zájmu obou stran, i USA.

Brzezinski vylučuje úplný návrat palestinských uprchlíků, („Izrael nespáchá sebevraždu“),ale měli by se stát obyvateli Palestinského státu. Chápe, že je to pro Palestince velmi obtížně přijatelná podmínka, ale nevidí jinou možnost. Jeruzalém by měl být rozdělen na západní a východní, kde by byly umístněny centrální úřady obou států a Staré město by dostalo mezinárodní statut. Toto řešení je těžko přijatelné pro izraelskou stranu. Hraniční linie musí respektovat uspořádání z roku 1967, byť s možnými vzájemnými kompenzacemi. Připomíná, že 22% z původního britského mandátu připadlo Palestině, zatím co Izrael dostal 78%. Nakonec trochu překvapivě doporučuje, aby byla v oblasti řeky Jordánu rozmístěna vojska NATO nebo USA, aniž by zmínil přístup jiných zemí k tomuto řešení. Opomíjí případnou roli OSN a její praxi.

Brzezinski naznačuje novou iniciativu a hlavně životní zájem USA na řešení tohoto sporu a nutný ústup od dosud jednoznačné podpory Izraeli. Není však už jediným analytikem, kdo to říká. Současný (zpočátku tajný) rozbor situace připravený CIA dokonce vyhlídku ukončením existence Izraele do 20 let a tento závěr opírá o řadu relevantních argumentů,se kterými pak probírá i možnost izraelsko - palestinském soustátí. Tyto alternativy však Brzezinski nezmiňuje.

Íránská výzva

Íránská problematika má dvě strany. Předně je to nukleární program, ale je třeba zvážit také vývoj celkového postavení Íránu v oblasti.

Obama je rozhodnut využít všech možností k vážnému jednání s Iránem přestože naráží na opozicí doma i v zahraničí, a dokonce ve svém poradenském týmu. Aniž by to jednoznačně prohlásil, je rozhodnut nepoužít vojenského řešení.

Existují dvě základní otázky. Předně, zda je Írán vůbec ochoten jednat a zda jsou Spojené státy schopny akceptovat již existující kapacitu výroby obohaceného uranu, od které samozřejmě Irán již neustoupí. Bude případný inspekční systém schopen předejít pokračování výroby atomové výzbroje? A bude v tomto směru íránsko - ruská a francouzská spolupráce funkční? A za druhé – zabývejme se celkovým přístupem USA k Íránu. Má s ním být jednáno jako s teroristickým státem, na který netřeba uvalit další sankce a připravovat vojenskou akci? Znamenalo by to podpořit stoupence tvrdé linie a íránský nacionalismus. Nepokusíme se raději o jemnější přístup, který by mohl posílit liberálnější elementy uvnitř země? Brzezinski se vyslovuje proti pokračování a zesilováním sankcí, které zeslabují postavení umírněných a polarizaci země.

Dá se tady spoléhat na spolupráci s Ruskem? Zostření situace ve vztahu s Íránem mu vyhovuje, zvedlo by cenu ropy a posílilo ekonomickou pozici Ruska jako hlavního dodavatele této suroviny do Evropy. Tím by byly poškozeny zájmy USA, nehledě na složitou reakci Číny, která je na dodávkách z Íránu zainteresována.

Obama stojí před rozhodnutím. Má jednat, hledat styčné body a zahrnout případně i možnost obnovy partnerských vztahů, (nezapomeňme, že Írán býval spojencem USA v oblasti), nebo má vyslyšet své četné rádce a izraelskou stranu k přípravě vojenského úderu? Brzezinski se jednoznačně přiklání k jakékoliv formě jednání, přesto však činí závěr, že toto rozhodnutí je výlučně Obamovo, aby „nebyl veden, ale sám vedl“.

Je zajímavé, že Brzezinski nepoužil na podporu své argumentace ve prospěch hledání dohody rozhodující vliv Íránu na řešení sporu Indie – Pákistán. Obě země se již utkaly ve třech válkách, a nakonec dospěly právě prostřednictvím Íránu ke smírnému řešení a dohodě o vzájemné hospodářské spolupráci (např. dodávky ropy přes pákistánské území). Vyšlo to vstříc i zájmu USA, které však sami přes nepochybnou snahu k vyřešení krizové situace neuspěly. Brzezinski se nezmínil ani o Šanghajské organizace spolupráce, která má již váhu na celém asijském kontinentu - Írán v ní má již statut pozorovatele a žádá o plné členství.

Afghánistán - Pákistán

Obama ustoupil od dřívějších ideologických cílů vytvořit v Afghánistánu „moderní demokracii“. A podle názorů generality, s vyhlídkou vojenského vítězství se také nedá příliš počítat. Náznakem přijetí nové strategie je současná podpora konference navrhované Francií, Německem a Anglií. Zde je třeba zdůraznit dva faktory. Předně afghánská vláda a NATO by měly hledat kontakty na umírněné části Talibánu, který nepředstavuje globální revoluční a teroristické hnutí. Není tudíž přímou hrozbou Západu, navíc nemůže být poraženo na bojišti a vyžaduje proto více politickou než vojenskou strategii.

Nepředstavitelné a nejhorší řešení pro samotné NATO, by mohlo nastat, pokud vojenská podpora neefektivních afghánských jednotek zůstane převážně na Spojených státech, ale Západní Evropa se toho nebude chtít účastnit.

Nevyřešený konflikt na Středním východě, vojenský střet s Íránem a zesilující vojenská aktivita v Afghánistánu by vtáhla USA do dlouhodobého sebezničujícího konfliktu, případně by to byl konec americkému globálnímu vlivu.

Strategické vztahy

Následuje úvaha o zlepšení základních geopolitických vztahů s Ruskem, Čínou a Evropou. Podrobnějším rozborem motivů a významu této spolupráce se však autor detailně nezabýval. Vzhledem ke společným cílům je postavení USA ve vztahu k těmto subjektům zcela bezproblémové a jednoznačné. Jedná se o strategické partnery, kteří jsou natolik na obě závislí, že nelze umožnit vzájemnou politiku rivality.

Přežívající pozůstatky studenoválečnického soupeření, které se mohou projevovat v jednotlivých zemích, (včetně České republiky), jsou studenoválečnického soupeření, které doznívá a často požívá již překonaná ideologická klišé vyplývající spíše z neznalosti.

Vnitropolitické problémy

Ve Spojených státech má zahraniční politika, úzkou návaznost na domácí problematiku. Jsou vyzvednuty tři problémy.

Nejprve politický lobbing. Mnozí lobbisté jsou dostatečně finančně vybaveni a působí prostřednictví tlaku na Kongres a oslabují tak podíl zahraničně politických analýz na politickém rozhodování. Americký zájem je tak často překrýván potřebami různých skupin. V období globální politiky se jedná o velice závažný problém. Je to poprvé, kdy Brzezinski tak důrazně zaujímá kritický postoj k lobbismu v oblasti zahraniční politiky jako omezujícímu faktoru s možnými závažnými důsledky. V této souvislosti přímo poukazuje na aktivity RAND (známý vojensko-průmyslový, ostře pravicový think tank) a jeho studie, které společnost vedou ke stranické a ideologické polarizaci. I tato pasáž je nebývalým útokem na oponentské analytické centrum.

A pak vstupuje do hry také informační omezenost americké veřejnosti, která není schopna sledovat zahraničně politickou problematiku. Ubývá seriózního původního zpravodajství, lidé jsou stále častěji obklopeni jen prázdným infotainmentem. Je tím omezeno kritické prostředí nutné k tvorbě objektivních závěrů.

Schopnost vnímání a kolektivního posouzení problémů ve veřejnosti přitom patří k nezbytným demokratickým mechanismům pro utváření zahraniční politiky a tak v situaci, kdy jsou oslabeny, extrémně narůstá odpovědnost prezidenta. Jenže v prvém roce svého prezidentského mandátu mohl Obama dělat zahraniční politiku jen na „půl úvazku“, protože většinu jeho času pohltily domácí problémy, které přinesla krize a vleklá bitva o reformu zdravotního pojištění.

Očima Čechoameričanů

Místo vlastního hodnocení, které jsem příležitostně vkládal do textu se odvolám na posouzení celé situace Čechoameričany. Jeden je Američan žijící již dlouhodobě v Praze – Erik Best a druhý Čech žijící od mládí žijící v Americe, a nyní opět „doma“ – Erazim Kohák.

Best považuje Obamu za prvního prezidenta, který přímo řekl Američanům , že nevládnou světem a jsou jen jeho součástí. Vedení vyžaduje respekt k ostatním a také k jejich potřebám. Všímá si také tendence k mezinárodní spolupráci ve všech oblastech což je podstatou koncepce nové administrativy.

V Kohákovi se spojuje filozofické uvažování se silnou citovou vazbou k Americe, a tak ho rovněž zaujala především podpora široké spolupráce ve světě. Je to jeho stálý přístup, který se opírá nejen o jeho osobnostní rysy, ale i aktivní politický zájem na řešení globálních problémů.

Dostalo se nám tedy do rukou Brzezinského zamyšlení nad zahraničně politickými prioritami v prvním roce Obamovy administrativy, které je nové a opravdu poučné. Naznačuje také myšlenkový posun samotného autora a nabízí konkrétní operativní přístupy, které odrážení šanci na reálná řešení., ale i konkrétní operativní přistup.

Článek byl otištěn v Literárních novinách č. 3/10

                 
Obsah vydání       19. 1. 2010
19. 1. 2010 Nešťastník napsal na Twitter vtip a policie ho vyslýchala sedm hodin
19. 1. 2010 Česká wikipedie jako nástroj mocenské kontroly skupinky sektářů Fabiano  Golgo
19. 1. 2010 Rada pro reformu vysokých škol nedoporučí zavedení školného
19. 1. 2010 Immanuel Wallerstein: Jak uvažovat o Číně Immanuel  Wallerstein
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
19. 1. 2010 Proč a jak (ne)politizovat vědu Hynek  Bíla
19. 1. 2010 Chtějí-li lidé, aby se v ČR pro dobrotu trpělo, tak dobře... Darina  Martykánová
19. 1. 2010 Důvěra versus identifikační mimikry Karel  Dolejší
18. 1. 2010 Haiti jako hovádko boží Daniel  Veselý
19. 1. 2010 Kuba versus Haiti ve světle obnošeného dadaismu Pavel  Urban
19. 1. 2010 "Demokraticky vládnoucí prezident Batista"? Karel  Dolejší
19. 1. 2010 Haiti pohledem člověka sousedícího a domněnky s tím související Martin  Groh
19. 1. 2010 My, které již neznamená já + ty a společná cesta lidstvím
18. 1. 2010 Prosperovat znamená důvěřovat Jan  Čulík
18. 1. 2010 Dvacet let kapitalismu: "Ještě" nedůvěra? Karel  Dolejší
18. 1. 2010 A přesto, a přesto Jan  Čulík
17. 1. 2010 V Kyjevě vítězí Janukovyč
19. 1. 2010 Nechci zakazovat Dělnickou stranu
19. 1. 2010 K chodníkovému zákonu
18. 1. 2010 Bez sociálního kapitálu, tedy bez důvěry, vstřícnosti a slušnosti mezi lidmi, společnost nemůže prosperovat Jan  Čulík
19. 1. 2010 Vědecký výklad: Jaderná reakce lidské hmoty Wenzel  Lischka
19. 1. 2010 Globální charakter "demokracie"
19. 1. 2010 Politická regulace úklidu sněhu aneb jak se dělá ekonomický růst
19. 1. 2010 Hazard, sport a zimní olympijské hry Jiří  Baťa
18. 1. 2010 Je americká záchranná operace na Haiti skrytou invazí?
18. 1. 2010 Strana práv občanů není stranou Melčáka a Wolfa, ani Jurský park Michael  Kroh
18. 1. 2010 Co s tím...?!? Ladislav  Žák
18. 1. 2010 Omlouváme se za zpoždění vlaku, vracíme vám 50 procent ceny jízdenky
18. 1. 2010 Nukleární reset v mezinárodní bezpečnosti
9. 1. 2010 Hospodaření OSBL za prosinec 2009

Americká strategie národní bezpečnosti RSS 2.0      Historie >
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
4. 1. 2010 Immanuel Wallerstein: Starosti USA: nejdřív Německo, teď Japonsko? Immanuel  Wallerstein
8. 12. 2009 Immanuel Wallerstein: Západní Evropa a Rusko se sbližují Immanuel  Wallerstein
18. 9. 2009 Immanuel Wallerstein: Vnitřní politika USA a jejich vojenské intervence Immanuel  Wallerstein
18. 8. 2009 Immanuel Wallerstein: Šíření jaderných zbraní -- co kdyby...? Immanuel  Wallerstein
17. 7. 2009 Havel, Schwarzenberg a Vondra ať mluví za sebe, nikoli mým jménem Štěpán  Kotrba
11. 7. 2009 Geopolitika a energetická bezpečnost USA Oskar  Krejčí
20. 6. 2009 Americké podkopávání demokracie aneb "autoritáři 21. století" podle Freedom House Štěpán  Kotrba
12. 3. 2009 Stratfor: Obamova diplomatická ofenzíva a realita geopolitiky   
29. 12. 2008 Bylo, je a bude - aneb šťastný nový rok Josef  Mikovec
14. 11. 2008 Rogozin: NATO se rozpadá v bahno   
10. 11. 2008 Rusko, Gruzie a USA: Dvojí metr v praxi Edward S. Herman
2. 11. 2008 Americké volby ve stínu změny Miroslav  Polreich
26. 9. 2008 USA: Pokus o předpověď Ladislav  Žák
12. 9. 2008 9/11 a naše neodpovědná odpovědnost Miroslav  Polreich

USA 2009: Obama a očekávání RSS 2.0      Historie >
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
15. 1. 2010 Zemětřesení na Haiti - a kdy v politice ČR? Miloslav  Štěrba
4. 1. 2010 Af-Pak, Irák, Jemen, aneb Mnoho válek, interventova smrt Karel  Dolejší
29. 12. 2009 Podzim republiky?   
28. 12. 2009 Politická ekologie kolapsu, část třetí: John Michael Greer
22. 12. 2009 Rusko-americké rozhovory o strategických zbraních čelí 'problémům'   
19. 12. 2009 Obama touto dohodou o klimatu zničil vlastní hodnoty   
19. 12. 2009 Planeta Země, s.r.o. Karel  Dolejší
19. 12. 2009 Některé rozvojové země Obamovu "Kodaňskou dohodu" odsoudily   
18. 12. 2009 Immanuel Wallerstein: Obama jako černošský prezident Immanuel  Wallerstein
18. 12. 2009 Zdá se, že Rusko a USA dospěly k obrysu nové smlouvy o strategických zbraních   
16. 12. 2009 Bílý dům popřel zprávy, že by plánoval podpis strategické dohody s Ruskem během kodaňského summitu   
16. 12. 2009 "Po smlouvě START-1 zůstal pouze duch"   
9. 12. 2009 Vyvolávání ducha mccarthyismu Zdeněk  Trinkewitz
9. 12. 2009 Obama žádá nový stimulační balík a výdaje na politiku zaměstnanosti   

Council of Foreign Relations - veřejnosti neznámá tvář americké zahraniční politiky RSS 2.0      Historie >
19. 1. 2010 Obama: Rok vlády a skutečné změny Miroslav  Polreich
18. 7. 2009 Zvací dopis pro Obamu Štěpán  Kotrba
17. 7. 2009 Lidová svrchovanost ke zničení "demokracie" Štěpán  Kotrba
17. 7. 2009 Havel, Schwarzenberg a Vondra ať mluví za sebe, nikoli mým jménem Štěpán  Kotrba
11. 7. 2009 Geopolitika a energetická bezpečnost USA Oskar  Krejčí
8. 7. 2009 Banální střet civilizací neskončil banálně Josef  Mikovec
21. 6. 2009 Vzestup a pád dolaru Ilona  Švihlíková
20. 6. 2009 Americké podkopávání demokracie aneb "autoritáři 21. století" podle Freedom House Štěpán  Kotrba
30. 3. 2009 Problémy Baracka Obamy Oskar  Krejčí
19. 1. 2009 G. W. Bush: Nejhorší prezident USA Oskar  Krejčí
15. 1. 2008 Vážné pochybnosti o regulérnosti voleb a férovosti prezidentské volební kampaně Jan  Zeman
14. 3. 2006 Duhové peníze Štěpán  Kotrba
28. 2. 2006 Ropa, militarizace a zájmy nadnárodních korporací Mesfin  Gedlu
21. 1. 2003 Vést či nevést válku proti Iráku? Miloš  Kaláb