Sociální kapitál v ČR byl zlikvidován politickým vývojem naší země. Z dob rakousko-uherských, přes dvě totalitní moci, jsme byli vrženi (ano, mám pocit, že tak prudkou změnu komunismus-kapitalismus nikdo nečekal) do společnosti demokratické (spíše postdemokratické), založené na tržní ekonomice, která však postrádá důraz na humanitní prvek lidské osobnosti. Nemám zde v úmyslu dále rozvádět patrný vliv komunismu na atomizaci českých rodin a raději uvedu mé pocity ze života.

Všímám si, že se ze společnosti vytrácejí přirozené morální normy. Mám-li uvést příklady, jedná se o zdravení druhých lidí při příchodu do místnosti, o pouštění starších lidí v dopravních prostředcích veřejné dopravy, o nemístnou (často i agresivní) reakci na vzniklou situaci, která daného člověka vyvede z míry, o těžkost viníka vyslovit poškozenému omluvu atp. S takovým arogantním přístupem k druhému člověku, jakož to k něčemu „co mi je zde nyní na obtíž“ se vracíme zpět do doby Hobbesových teorií o homi homini lupus a popíráme myšlenku společného lidství.

Myslím si, že sociální kapitál musí být obnovován od nás samotných a začíná uvědoměním vést slušný život prvně k sobě samému, avšak v přímé návaznosti na druhé. Jsem si vědom, že ve společnosti, která je stále více prostoupená chtíčem vše vlastnit, mít, spotřebovat, či si užít, je dost těžké apelovat na takové (pro mnohé zastaralé) principy jako je úcta, slušnost, pokora, ale alespoň se o to pokusme, byť by nás to stálo nějaký ten (dnes již také finančními hledisky měřitelný) čas. Měli bychom si uvědomit, že každý aktivní jedinec může být tou stou opicí, která něčím pozitivním přispěje do kolektivní kolébky lidství.

Rozhořela se zde diskuze o naléhavém tématu mezilidské důvěry a je potřeba, aby česká společnost prošla otřesem, který nás vyvede z falešného omylu „jak my se to máme vlastně skvěle v tom našem vnitřním soukromém světě“. Ano, vystavěli jsme si Brave new world, ale opravdu v něm chceme žít?