7. 10. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 10. 2009

Stalinismus a totalita včera, dnes a zítra

Vliv předlistopadových 40 let na současnou českou společnost

Co určuje současnost společnosti?

Jedním ze zdrojů pokleslé politické kultury v naší současné společnosti je laciné, prvoplánové svádění viny za banální každodenní problémy, závažné zločiny i celkový společenský marasmus na období čtyřicetiletého vládnutí komunistů. Čím větší marasmus ve společnosti, tím je silnější tendence zdůvodnit ho komunistickou minulostí. Rychlá, jednoduchá a tendenční odpověď na otázky a problémy brání v hledání relevantních, i když složitějších odpovědí na společenské problémy. Tím si společnost vytváří bariéru pro reflexi své současnosti i jejich příčin, která by měla vést k přijetí své vlastní minulosti.

Chceme-li nalézt pravdu o utváření naší společenské skutečnosti jednáním člověka, společenských a politických subjektů musíme si nejdříve položit fundamentální otázky na utváření sociálna, výseku jsoucna produkovaného lidmi, a na zdroje chování lidí. Toto motivační pole si můžeme představit jako pyramidu, jejíž široký základ tvoří výbava člověka získaná evolucí, včetně genetické výbavy. Dále to jsou sociokulturní vrstvy historie lidstva, následované sociokulturní vrstvou stávající společnosti. Tato vrstva je strukturovaná mimo jiné temporálně, časovostí své existence. Směrem ke špičce současnosti jsou novější vrstvy skutečnosti dané společnosti. Špička společenské současnosti je důsledkem nejen jí nejbližších vrstev, ale celé "zdrojové pyramidy". Vysvětlovat určité sociální jevy a společenské procesy pouze tenkou vrstvou jí předcházející čtyřicetileté historie znamená vyloučit vliv celé "zdrojové pyramidy". Je to podobně primitivní jako vysvětlovat společenskou skutečnost rasově.

První otázkou při hledání odpovědi na příčiny chování člověka je hranice mezi vlivem genetiky a v procesu socializace jedincem zvnitřněné společenské skutečnosti. To je téma trvalé polemiky sociologů a genetiků. Ve prospěch dědičnosti a přenosu sociální zkušenosti do genetické výbavy posunul tuto polemiku Konrád Lorenz ( K. Lorenz, Tak zvané zlo ).

Další vrstvu "zdrojové pyramidy" představovanou mýty a mytologií popisuje C. G. Jung. Nevědomí lidstva vstupuje do lidské mysli v podobě archetypů. Vliv dědičnosti a archetypů lidstva na chování člověka probíhá mimo jeho kontrolu. Teprve po těchto vrstvách nastupuje vliv společenské skutečnosti a to minulé i současné. Vztah mezi současností a minulostí je složitý a má řadu poloh. Vždy neplatí, že čím bližší minulost, tím silnější vliv na přítomnost.

Vznikem - určitých společenských podmínek se mohou oživit určité fenomény jakékoliv minulosti, které se potom podílejí na utváření nové společenské skutečnosti. Příkladem může být oživení díla Franze Kafky, které korespondovalo s absurditou vlivu stranické byrokracie na život společnosti. Toto dílo pak v šedesátých letech vstoupilo jako živý element do utváření společenských vizí a z nich vznikající společenské skutečnosti.

Fenomény, které se objevily v historii společnosti se v dalších historických obdobích mohou opakovat. Svou úspěšností se utvrzují v paměti společnosti a jejich revitalizace v každé další etapě vývoje je pravděpodobnější. Již v pobělohorské době můžeme sledovat činnost "prověrkových komisí" (A.Denis, Čechy po Bílé hoře ), které prověřovaly a hodnotily chování lidí s následky pro život jak hodnotitelů tak hodnocených. Činnost těchto komisí zcela koresponduje s chováním obdobných komisí v Čechách v druhé polovině dvacátého století (komise po 2. světové válce, po únoru 1948, po srpnu 1968 a po listopadu 1989.

Člen komise získává nadstandardní startovní pozici při vzniku nového politického režimu, bleskově si vytváří novou image, která zakryje jeho dosavadní chování, získává sociální status, který by bez členství v komisi nezískal a z něho vyplývající funkce, může se zbavit konkurentů a v některých případech získává i majetkový prospěch (pobělohorské konfiskace, privatizace, tunelování jím řízeného státního podniku, apod.).

Uvedený vzorec chování při radikálních mocenských změnách se jeho aktérům osvědčil a jeho úspěšnost způsobila, že není pouhou součástí historie, ale je také součástí české sociokulturní identity. Vhodné společenské podmínky ho vždy probudí ze spánku a odpovídající osobnosti ho svým chováním modifikují do aktuálních společensko politických reálií. Vyvozovat proto např. z chování občanských fór a z nich odvozených komisí pouze vliv předchozího totalitního režimu a jeho prověrkových komisí by bylo zjednodušující.

Vliv minulosti na současnost je složitější, ale nejčastějším a nejsilnějším vztahem mezi minulými a současnými společenskými jevy je, že jejich vliv s časovou vzdáleností klesá. To znamená, že tam, kde jevy se vzdalujícím se časem od listopadu 1989 slábnou a mizí, můžeme předpokládat vliv předchozího politického systému a naopak, kde jevy od listopadu 1989 sílí a narůstají, můžeme předpokládat především intervenci současného politického systému. Např. dramaticky narůstající korupce není především důsledkem 40 let vlády komunistů, ale především důsledkem uplatnění principů tržní společnosti do společenských vztahů.

Stalinismus a totalita včera, dnes a zítra

Tak jako v jiných rovinách jsoucna, i vývoj sociálna probíhá v návaznosti na předchozí stavy, formy a jevy a v reakci na nové podmínky přetváří dosavadní stavy sociálna. To, čemu jsme si zvykli poněkud zjednodušeně říkat stalinismus, má svůj předobraz v minulosti. V historii lidstva nacházíme mnoho jevů tak či onak připomínající stalinismus. Stalinismus je nejčastěji zmiňován v souvislosti s tzv. kultem osobnosti J. V. Stalina, po němž také celý "mód sociálna" získal jméno. Můžeme hovořit o politickém systému, v němž je na určitou humanistickou a demokratickou vizi společnosti, která se vyvíjela po staletí, naroubován systém vlády paranoidního diktátora, zneužívajícího staletím utvrzovanou víru ruského mužika v cara, jejíž součástí bylo předání jeho lidských potencí a práv carovi a od něho odvozeného systému moci a vládnutí. Víra a uvažování ruského mužika nebyly vázány pouze na konkrétní persónu v čele státu, ale na "sekulární božstvo" na vrcholu státu.

Stalinistický systém stál na dvou nohách. V první řadě to byla terorem odebraná moc celé společnosti, veškerým společenským a lidským subjektům a její převedení prostřednictvím teroru a machiavelistických intrik do rukou paranoidního diktátora -- sekulárního boha na vrcholu. Skutečnou - reálnou mocí ve společnosti, jejímž proklamovaným základním cílem bylo překonání společenského odcizení člověka novým, hlubším a komplexnějším demokratickým spoluvládnutím občana, disponoval jediný člověk, diktátor, který neustále, v každém okamžiku znásilňoval svou vůlí miliony lidí a celou společnost. Ruku v ruce s tímto znásilňováním společnosti, představujícím reálné naplňování moci, probíhal souběžně stínový výkon moci, který vycházel z deklarovaných cílů socialistické společnosti. Tato schizofrenie každodenního znásilňování společnosti skutečnou mocí a souběžného předstírání moci podle formálně vyhlašovaných socialistických cílů patřilo k nejpodstatnějším rysům stalinismu. Duální systém skutečné moci a deklarované, fiktivní moci občana byl člověku vnější; je to objektivní atribut stalinismu.

Systém by však nemohl existovat bez jeho "druhé nohy", bez subjektivního, existujícího uvnitř člověka. Stalinistické myšlení znamená rezignaci na autenticitu vlastního bytí a myšlení, popření Kantova kategorického imperativu v sobě a jeho nahrazení vnější mocí. Směrování politického rozhodování a výkonu moci je pro dešifrování totality zcela zásadní. V totalitní společnosti politické rozhodování nejde od člověka k politickému systému, ale od politického systému k člověku. Čím jednoznačnější a silnější je toto směrování k člověku, tím je systém totalitnější. Definování a vymezování demokracie volebním aktem, v němž si občan může vybrat z několika stran a kandidátů je pouhá manipulativní mlha skutečné moci k ovládání davů.

Stalinistické myšlení navazuje na vztah nevolníků k carovi v ruském samoděržaví. Bylo snazší cara svrhnout než změnit myšlení nevolníků a jejich postoje k carovi. Stalinistické myšlení se utvářelo od dětství, jak je vidět na příkladu později popraveného Rudolfa Slánského a jeho syna. Když se dítě generálního tajemníka dozvědělo o uvěznění svého otce, reagovalo slovy: " .. když to říká Stalin, tak to musí být pravda", (Josefa Slánská, Zpráva o mém muži).

Myšlení autentického člověka nikdy není černobílé, protože takový člověk ví, že varieta života a světa je vždycky bohatší, složitější než jejich reflexe v naší mysli a spíše usiluje tento reflektovaný model prohloubit odkrýváním a chápáním dalších souvislostí. Stalinistické myšlení tíhne opačným směrem, chce složitost světa a jeho procesů zjednodušovat až do černobílé karikatury vedoucí k vražedným deformacím.

Stalinismus v československé společnosti byl ve srovnání se sovětským odlišný. Nebyl autentický, nevyvinul se jako produkt daných společenských podmínek a historického vývoje. Byl importován a mocensky implementován z vnějšku společenského systému na základě výsledků 2. světové války Sovětským svazem se souhlasem USA. Dokonce i gottwaldovské vedení KSČ mluvilo o československé cestě k socialismu. Stalinismus, politický zmetek, který vznikl při hledání spravedlivé, humánní a demokratické společnosti, naroubován na české podmínky, tradici a historii vytvořil zvláštní hybrid společenského systému.

Přitom součástí české tradice bylo směrování k řešení sociálních otázek a skutečný demokratismus. Spolu se svárem mezi církevnictvím a autentickou spiritualitou a akcentem na vzdělanost a kulturu tvoří demokracie a sociální otázka podstatu české identity. O tom svědčí česká kultura před nástupem stalinismu i klíčové osobnosti moderních českých dějin. T.G.Masaryk, který byl poslancem za sociální demokracii, napsal stěžejní monografii "Otázka sociální" a socialismus mu byl blízký.

Zvláštní společenská atmosféra a podmínky po 2. světové válce, v níž nešlo pro Čechy o nic menšího než o národní existenci, vedly k určité toleranci české společnosti ke všemu, co bylo spojeno s osvoboditelem - Sovětským svazem. V politice Sovětského svazu se tehdy obtížně odlišovalo, co je velmocenská politika, co je stalinismus a co budování socialistické společnosti. Obtížně však neznamená, že nebylo možné reflektovat patologické deformace stalinismu. Zvláště inteligence mohla dokonce již před 2. světovou válkou znát podstatu stalinismu. Český spisovatel Jiří Weil už v třicátých letech vydal knihy (Moskva -- hranice , 1937; Dřevěná lžíce ) srovnatelné s díly Solženicyna, autenticky popisující realitu ruské společnosti třicátých let a tak stesky českých intelektuálů, že v padesátých letech neznali stalinské deformace, je třeba brát s určitou rezervou, minimálně je znát mohli.

Symboly společenských etap

Indikátorem společenské deformace předchozího režimu se v padesátých letech staly politické procesy a jejich personifikací prokurátor Josef Urválek. Notoricky známým se stal záběr, kdy prokurátor Josef Urválek s paranoidní záští zkřiveným obličejem ve vykonstruovaném procesu vykřikuje lživá obvinění, jejichž účelem bylo především vybičovat zlobu a vášeň davu. Procesy padesátých let zdiskreditovaly českou justici a ta dodnes nemá v české společnosti příliš vysoký kredit, který si nezlepší ani novými justičními rekordy. K rekordu v politickém procesu první k smrti odsouzené ženy v Evropě aktuálně přidala rekord nejstarší ženy poslané do vězení (87 let). Politické procesy padesátých let, precedenty a normy jednání jejich aktérů jsou v naší politické a justiční "kultuře" stále přítomny. Nejen k starším generacím, ale i k nejmladší generací soudců a žalobců se doplížila vlna justičních deformací z padesátých let spolehlivě zakódovaná v paměti společnosti a jejich aktérů. Politické procesy netvořily jen Josef Urválek a Brožová-Polednová. Na procesech a vytváření "správné" politické atmosféry ve společnosti se podílely i desítky dalších, včetně novinářů.

Příkladem může být zvláště fanatický propagátor procesů a divý rozdmychávač davových vášní proti obviněným - Jiří Ruml. Zatímco Josef Urválek a Brožová-Polednová jsou právem opakovaně odsuzováni, Jiří Ruml, který změnil politické postoje a stal se po listopadu i se svým synem opět součástí elity, jakoby část života, který žil v padesátých letech, ztratil. Avšak i když změnil politické postoje, je otázkou nakolik změnil své myšlení, které bylo součástí oné vlny, valící se z padesátých let až do současnosti.

Doplížíc se, protože od padesátých let ztratila tato vlna sílu tsunami, proměnila se v téměř neznatelnou vlnku, s hřebenem takřka splývajícím se svým okolím. Personální obsazování soudců, žalobců a ovlivňování průběhu vyšetřování a soudu podle politických a ekonomických zájmů jen zdánlivě nesouvisí s politickými procesy padesátých let. Stále oživovaným poselstvím z padesátých let je možnost politického vlivu na justici. Přidanou hodnotou současnosti je pak gangsterizace justice; Berdychův a Berkův gang jsou pouze mediální špičkou ledovce. Ne náhodou se v současnosti i mezi odborníky veřejně používá termín justiční mafie.

Tak jako každé jaro je současně stejné a jiné než ty předchozí, podobně jsou fáze vývoje společnosti stejné a jiné zároveň. Na diskreditaci poúnorového režimu se velkou měrou podílela justice. Diskreditace polistopadového režimu však jde svými cestami a na jedné z nich dospěla k historii a historiografii. Část politických elit s velkým patosem založila "Ústav pro studium totalitních režimů" a již ustavujícím zákonem, v němž vyloučila politicky definovanou skupinu z možnosti podílet se na jeho práci, vytvořila velký otazník nad ústavností jeho existence. Pracovníky ústavu se stali diletanti bez odpovídajícího vzdělání a kvalifikace, kteří se prohlásili za historiky a začali traktovat historii v duchu starého známého hesla, kdo ovládá minulost ovládá přítomnost. Politicky silné metodologické východisko z repertoáru Velkého bratra říká, že žádný závěr, zjištění, poznatek není definitivní, protože kdykoliv může být nalezena další krabice dokumentů, prozkoumán další svazek a vše může být jinak. Jako ostřelovač drží ulici v šachu puškou, novodobí ústavní inkvizitoři drží v šachu společnost virtuálními, skutečně-neskutečnými a neskutečně-skutečnými "neprozkoumanými svazky". Něco vám to připomíná? Ano, genius loci, ze kterého se sytil Franz Kafka při psaní svého "Procesu", je stále živý. Podobnost je tak silná, že až máme pocit, jakoby Pavel Žáček a jeho kolegové v současných kostýmech snaživě oživovali postavy Kafkova "Procesu".

Jestliže personifikovaným symbolem padesátých let je prokurátor Josef Urválek, symbolem současnosti se stává "autoevaluovaný" historik" Pavel Žáček, jinak absolvent mediálních studií a novinařiny, k jejímuž studiu byl vybrán v totalitním režimu, který se stal současným velkým inkvizitorem minulosti. Ve srovnání s padesátými lety však nalézáme v současnosti určité pozitivum. Zatímco v padesátých letech nikdo z prostředí justice neprotestoval proti politickým procesům a působení Josefa Urválka, nyní již při zakládání Ústavu pro studium totalitních režimů se z prostředí odborné komunity historiků ozývaly mnohačetné a silné protestní hlasy, varující před působením takto založené instituce.

Činností ústavu se pak všechny tyto obavy naplnily a diskreditace historiografie a historie jako vědních disciplín je hlavním produktem tohoto ústavu. Charakter ústavu se vyjevuje i v jednotlivých kauzách, který vedle svého tragického rozměru, kouzlem nechtěného produkuje i komično, připomínající příběhy italských buffo oper. Jako železničáři měli zdarma režijní jízdenku, horníci deputátní uhlí a družstevníci záhumenek, pracovníci ústavu snad mají jako přilepšení k platu možnost vyřešit tíživou minulost sebe a svých příbuzných. A tak můžeme sledovat milostný příběh tety pracovníka ústavu v dobových, pro mládež nepochopitelných, reáliích. Nero, aby na sebe upozornil, zapálil Řím, stejně jako Hérostratos chrám v Thébách. Prasynovec, pracovník ústavu nezapálil Prahu, ale do milostného příběhu své tety pro své zviditelnění geniálně zakomponoval světově proslulého spisovatele, čímž příběh z ústavního záhumenku dostal na světovou mediální scénu.

Minulost v současnosti, současnost v budoucnosti

Současnost nelze chápat jako pouhý vývojový derivát minulosti. Vedle vztahu, kdy minulost intervenuje do konstrukce přítomnosti, můžeme při utváření přítomnosti vysledovat vliv faktorů, které působí v různých vývojových etapách společnosti přímo, bez zabarvení určitou minulou etapou. Vliv minulosti nelze také chápat jako jednolitý proud příčin, působící plošně a homogenně v celé společnosti. Vlivy minulosti působí diferencovaně a zprostředkovaně přes sociální pole jedince, rodiny a dá se říci i rodu. Zde se silně uplatňuje fenomén mezigenerační kontinuity a diskontinuity.

Prostřednictvím sociálního pole rodiny a rodu se také uplatňuje vliv oněch mimočasových faktorů. Jedná se o určité životní strategie, které představují "know how" rodiny či rodu. Při hledání vlivu totality na současnou společnost musíme tento druh působení "odfiltrovat". Můžeme ho například pozorovat při mocenských zvratech, pro českou realitu tak typických. V únoru 1948, Pražském jaru, Listopadu 1989 můžeme vidět tatáž jména, někdy jde o stejné osoby jindy o děti či vnuky. K sociálním kompetencím lidí s touto životní strategií patří využívání idejí a ideologií jako pouhého instrumentu pro získání výhodných pozic ve společnosti. V ideově vyprázdněném globálním postmoderním světě to je nepochybně praxeologická systémová výhoda. Vedle sociálních kompetencí spojených s vyhodnocením blížící se společenské změny skupina s touto životní strategií disponuje kompetencí stát se relevantním kritikem politiky, jejíž realizace jí umožnila být součástí společenské elity a sypat si popel na hlavu.

Zdaleka ne všichni, kteří hovoří o své poúnorové pomýlenosti a o svém prozření po XX. sjezdu KSSS, se ztotožňovali s politikou, na níž se podíleli. Podobně v současnosti největší antikomunisty najdeme mezi bývalými komunisty a především mezi bývalou komunistickou zlatou mládeží a dětmi. Zvláště mezi dětmi té nejprominentnější skupiny komunistického režimu - diplomaty najdeme statisticky významně vyšší podíl těch, kteří opět nastartovali k lukrativním kariérám na vlně antikomunismu. Tak jako na vlně stalinismu surfovala ke svým kariérám generace padesátých let, jejich děti a vnuci surfují za svou kariérou na vlně antikomunismu. Vlna je jiná, ale instrument zůstává stejný.

Obě skupiny působící ve stalinské totalitě, jedna pragmaticky a konjunkturálně využívající dobovou ideologii a politiku, i druhá s vírou procházející peripetiemi společenských a ideových zvratů, vstupovaly do dalších vývojových etap až po současnost. Obě skupiny se přitom také vyvíjely a svou proměnu vkládají do společnosti. První skupina se vyvíjela spíše ve směru zdokonalování sociálních kompetencí a svůj praxí prověřený konjukturalismus opět uplatňuje, nyní s ekonomickým vyústěním. Druhá skupina na každém mocenském zvratu prodělává, protože se potýká s idejemi a v současném světě a pro českou společnost to platí dvojnásob; obtěžkanost idejemi je handicapující zátěž. Osobním příkladem může být František Kriegel, kterého komunistická justice odsoudila k mnohaletému vězení. V srpnu 1968 jako jediný z delegace československých státních a politických představitelů odmítl v Moskvě podepsat Moskevské protokoly a dnes by nesměl dělat ani vedoucího oddělení na obecním úřadě.

Stalinismus a totalita nejsou jen ideje a postoje, ale také způsob myšlení, které pokud si ho člověk osvojí, překonává obtížněji, než mění postoje podle dobových konjunkturálních větrů. Proto zvláště v devadesátých letech byla ve společnosti zřetelná skupina lidí, kteří změnili totalitní (stalinistické) politické postoje za antikomunistické, ale stalinistické myšlení nepřekonali. Ilustrací metamorfózy stalinistického myšlení padesátých let do podmínek současné společnosti je proměna hesla: "Raději se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně" na "Raději se mýlit s Bushem než mít pravdu s Putinem", které jsme mohli slyšet v diskusích o americké vojenské základě v Brdech.

K rozpoznání, tím méně překonání totalitní minulosti, dělá současná společnost velmi málo. Namísto snahy o pochopení předchozích společenských etap a přijetí jakkoli těžké minulosti, aby zakryla své viny a stigmata, jsme naopak objekty tvrdé mediální propagandy, jejímž cílem je pouhá primitivní snaha co nejvíce dehonestovat, očernit čtyřicet let života předlistopadové společnosti. Tato propaganda si nezadá s působením médií v normalizačních sedmdesátých letech. Nezapomínejme však, že tehdy byla média pod přímou či nepřímou kontrolou okupační mocnosti. Média v posledních letech téměř generačně monopolně obsadila mladá a "ještě mladší" generace, a ač povětšinou totalitní společnost nezažila, její působení připomíná padesátá a sedmdesátá léta (na rozdíl od let šedesátých). Netolerance, dogmatičnost a fundamentalismus, černobílé vidění světa, ahistoričnost, uznávání jediného správného názoru namísto plurality názorů, skandalizace nositelů odlišných názorů, bulvarizace a umělé vytváření kauz a to i za pomoci operativců, nevyváženost, propagandistické vytěžování účastníků besed, diskusí a hostů v elektronických médiích, neověřování informací, neschopnost dávat fakta do kontextu, neschopnost skutečné analýzy, zahlcování médií banalitami na úkor skutečných informací. To vše se skrývá za módní heslo "infotainment". Koho to však může bavit, snad ani ty novináře, kteří ho tvoří, ne.

Skutečné poznání a pochopení minulosti není v současné politické atmosféře ve společnosti možné. Můžeme mít jen naději, že snad někdy v budoucnosti možné bude.

Publikováno v revue Prostor, 83/2009

                 
Obsah vydání       7. 10. 2009
7. 10. 2009 USA: Střední třída a nová společenská smlouva
7. 10. 2009 Dolar má být zlikvidován jako mezinárodní měna
6. 10. 2009 Podivné: Ministryně zveřejnění stížnosti slibuje, ale ministerstvo dokument zveřejnit odmítne Jan  Potměšil
7. 10. 2009 Ideologická manipulace v České televizi
7. 10. 2009 Stalinismus a totalita včera, dnes a zítra Petr  Sak
7. 10. 2009 Doufám, že Britské listy skončí pod gilotinou
7. 10. 2009 Kauza Čunek po 1. říjnu 2009 Zdeněk  Jemelík
7. 10. 2009 Lobbing neupravený zákonem je čistá korupce Stanislav A. Hošek
7. 10. 2009 Vědci nevytvořili řádná pravidla jak hodnotit vědu a výzkum Antonie  Hančíková
7. 10. 2009 Varuji před mechanickým hodnocením vědeckých výstupů Jan  Čulík
7. 10. 2009 Jízda Top 09 bez řidičského oprávnění Jiří  Baťa
7. 10. 2009 Padá omítka. Takhle to už dál nejde. Karel  Košťál
7. 10. 2009 To, co se děje, je horší než divoký sen
6. 10. 2009 Proč máme v ČR i nadále degresivní daň z příjmu fyzických osob? Ema  Rousová
6. 10. 2009 IDnes netuší, co je pojem férového zpravodajství Jan  Čulík
6. 10. 2009 Banky očekávají bankrot Lotyšska
6. 10. 2009 Reforma ODS byla úpisem do otroctví Ivo  Bubeník
6. 10. 2009 Vládní krize? František  Řezáč
6. 10. 2009 Jinak se svět ocitne znovu nad propastí
6. 10. 2009 Pěšáci na šachovnici Egon T. Lánský
6. 10. 2009 Radarový debakl, jak o něm blouzní iDnes Miloslav  Štěrba
6. 10. 2009 Prohry a výhry po dvaceti letech
6. 10. 2009 Proč Chicago nezískalo olympiádu: USA jsou bezpečné, ale už ne přátelské
5. 10. 2009 Gore Vidal: "V USA budeme mít brzo diktaturu"
5. 10. 2009 Pro ty z vás, co chodí v neděli do kostela Michael  Moore
5. 10. 2009 Je to ještě horší, než bychom si mysleli Miloslav  Štěrba
5. 10. 2009 Od koho máme čekat řešení Ladislav  Žák
5. 10. 2009 Diskuse mezi těmi, kteří si budou přitakávat Jan  Čulík
5. 10. 2009 Radar bez konce? Štěpán  Steiger
5. 10. 2009 Papež a dalajláma: Čí jsme média... Tomáš  Koloc
5. 10. 2009 Papež varoval Afriku před "konzumním kolonialismem ze Západu"
5. 10. 2009 Za horizont politiky zájmů Radovan  Baroš
5. 10. 2009 Bžunda aneb triumf vůle Michal  Kuklík
5. 10. 2009 Britský středostavovský supermarket Waitrose zrušil svou reklamu na Fox News
5. 10. 2009 Výlet do Prahy
5. 10. 2009 Jiří Paroubek: Základem je komunitní a terénní sociální práce Pavel  Pečínka
1. 9. 2009 Hospodaření OSBL za srpen 2009