Papež a dalajláma: Čí jsme média...

5. 10. 2009 / Tomáš Koloc

Předem svého článku se chci omluvit čtenářům Britských listů, že můj článek se bude kondomy zabývat spíše okrajově, o to víc se ale bude snažit zamyslet nad jinými aspekty papežství, a toho, jak působí naše myšlenky.

Možná to bylo přičinění ducha této země (Svatého Václava?), možná je to pozůstatek letošního předsednictví v EU, nebo jsme zase zvítězili v nějakém mezinárodním žebříčku, faktem je, Českou republiku během jediného měsíce navštívily obě světové Svatosti.

Když jsem minulý týden stál před Hlavním nádražím v Brně u plakátu, na kterém bylo napsáno: "NÁVŠTĚVA JEHO SVATOSTI", uvědomil jsem si, že tento titul používají "sekretariáty" dvou nejznámějších představitelů dvou světových transcendentálních učení, které komplementárně k sobě nesou dějinami možné způsoby výkladu a vyrovnání se s realitou světa.

Benedikt XVI. a Gjamccho XIV. Tändzin i jejich úřady mají mnoho společného. Oba jsou mimo jiné i nejvyššími představiteli států s teokratickým zřízením (přestože Vatikán je ryze formální nejmenší stát na světě a Tibet je okupovaný komunistickou Čínou). Přes historický titul, který jim dle protokolu patří, není také žádný z nich ani jediným, ani "nejsvětějším" představitelem svého učení, natož světového náboženství vůbec. (Což symbolicky naznačuje už to, že jsou na ten titul dva :-) . Jen v České republice (a ta je díky své komunistické historii na institucionální konfesní diverzitu dost chudá) je registrováno několik desítek nekatolických křesťanských církví a společenství; dalajláma je pak co do duchovního učení formálně vůdcem jen jednoho ze čtyř základních buddhistických směrů. Přes množství poutníků, které návštěvy papeže i dalajlámy tradičně provází, jde pak pouze o ty poutníky, kteří věří, že výše postavení v hierarchii organizace se rovná postavení v "hierarchii nebeské". Jsou tu totiž i křesťané, kteří dávali před papežem přednost blahé paměti Otci Piovi nebo evangelickému pastoru Rogeru Schützovi z Taizé, a buddhisté, pro něž je nejvyšším duchovní událostí příjezd karmapy (lámy, jehož duchovní "úřad" má delší tradici než dalajlámův, a o němž většina buddhistů míní, že je duchovně výš).

Osobně toho bavorský univerzitní profesor katolické teologie a zázračný chlapec z provincie Ambo, který přinesl buddhismus na Západ, mnoho společného nemají. Alespoň z našeho, západního pohledu. Zatímco papež, bývalý teolog-liberál, dnes pro mnohé ultrakonzervativec, je sešponován přísným protokolem, daným tím, že katolicismus je dodnes založen především na posvátné numinozitě, dalajláma vystupuje na Západě velice civilně a jeho odpovědi při tiskových konferencích připomínají aforismy Johna Lennona (v tomto ohledu mu byl mnohem blíž slovanský papež Jan Pavel II.). Když jsem ale viděl dokumentární film Igora Chauna Cesta do Indie, kde je dalajláma vidět ve svém emigračním sídle v indické Dharamasale, pochopil jsem, že doma, na Východě, se dalajláma musí tvářit velice podobně jako papež.

A je to tak správně. Ježíš Kristus ve svých třiceti letech vyhlásil, že je mesiáš, ten, na něhož židovský národ čekal tři tisíce let, a o Buddhovi legenda pravila, že když pršelo, vztyčila se za ním obrovská kobra a udělala ze své hlavy deštník, aby Osvíceného nerušil déšť. Přesto Ježíš po každém svém zázraku řekl uzdravenému: "TVÁ VÍRA tě uzdravila" a Buddha (syn společnosti založené na absolutní moci rodu) řekl o posledním stupni duchovního probuzení: "Potkáš-li předka, zabij ho v sobě, POTKÁŠ-LI BUDDHU, ZABIJ I JEHO".

Ze svatých knih víme, že první krok osvíceného je poznat a sdělit světu, že je osvícený, druhý krok, který následuje poté, co se k němu obrátí tváře věřících, je upozornit je, že těmi, kdo září, jsou oni sami. V tomto procesu je pak nejdůležitější rozeznat, kdo tuto pravdu stráví a zpracuje, a komu po jejím sdělení tvář, osvícená jeho vlastním světlem, zase zhasne.

Před časem jsem v Britských listech ZDE, ZDE a ZDE zveřejnil články, v nichž jsem se opřel do papežství ve snaze utkat se s fenoménem, který se -- ačkoli jsem křesťan a sympatizant katolicismu jako náboženské praxe -- vymyká mému svobodomyslnému vnímání světa. Klasické aféry, kterými papeže bičuje západní tisk: protiislámský citát z císaře Manuela II. Palaiologa nebo znovupřijetí ultrakonzervativních lefebvristů do řad katolické církve, mě nevzrušují. Dráždí mě to, že papežství, v době, kdy k tomu alespoň pro Západ uzrála vhodná doba (a mnozí katoličtí teologové už to udělali), odmítá udělat onen druhý, výše popsaný krok osvícených zakladatelů, a prohlásit: "Dlouhá staletí jsme vám to nechtěli, ani nemohli říct, ale těmi, kdo ve vás rozsvěcují světlo nejsme my, ale váš Pán, potažmo on ve vás. A je na něm (a tedy vlastně na vašem srdci) jaké z poctivých náboženství, církví, či jiných cest k tomu zvolí." Namísto toho se papež vyjadřuje v tomto smyslu: "Římskokatolická církev je jedinečná, pravá církev, kdežto protestanti a jiné křesťanské kruhy mohou vytvářet jen církevní společnosti." Když jsem to napsal, sklidil jsem spoustu podnětných reakcí, které mně -- člověka od přirozenosti ezoterického -- posadily na zem a poučily, že na světě je taky cosi jako diplomacie, a že od šéfa firmy, která v těchto dnech nabírá nejvíc předplatitelů v Africe, přece nemůžu chtít, aby v ostrém konkurenčním boji o africké zákazníky, kteří našim postosvícenským "pravdám" vůbec nerozumějí, přiznal, že jeho firma není ta pravá, jediná a patentní. Což je nespíš také důvod papežova postoje k africkým kondomům. Strašnický farář pater Jan Balík se k této otázce během papežovy návštěvy u nás na ČT24 vyjádřil slovy: "Kdyby papež mohl říct: máte-li si vybrat mezi promiskuitou s kondomem a bez kondomu, určitě by řekl: Vyberte si kondom! Ale aby toto říkal, to není jeho úloha." Což je přesně ten problém, který s papežstvím (a tedy i s katolickou církví a vší institucionální oficialitou vůbec) mám. Spolu s Ježíšem Kristem požaduji, abychom byli všichni jako to dítě v pohádce Císařovy nové šaty, které vždy a za všech okolností řekne, co si myslí :-)

Urputně se také bráním klišé, že český národ je národ neznabohů. To je v Západní Evropě zavedeno už od doby naší jinakosti, s níž jsme v raném středověku prvně přijali východní, a nikoli západní křesťanství, ve vrcholném středověku se stali prvním protestantským, a dnes jsme národem převážně niterných věřících s historicky podmíněnou zarytou nedůvěrou v náboženské i světské organizace, včetně sdělovacích MÉDIÍ kdovíjakých sil.

Když se podívám na povrchní hnus, který roste na mělčině našeho tisku, jsem hrdý na svůj národ, jakou vnitřní hloubku dokáže vyvinout i přes úroveň svých rudoarmějských, jindy bělogvardějských, vždycky ale hampejzovitě bulvárních sdělovacích prostředků. Hned poté, co se papež objevil v kostele Panny Marie Vítězné, kde je Pražské Jezulátko, které je dnes pro katolíky především symbolem rodinného života, a promluvil zde o dětských deprivacích, které produkuje naše materialistická společnost a důležitosti úplné rodiny pro zdravý vývoj lidstva, objevil se na Aktuálně.cz titulek: "Papež si vzpomněl na chudé děti". Jen redaktora, očividně postrádajícího smysl pro témata s minimálním duchovním přesahem, někdo upozornil, aby svůj imbecilní titulek změnil, objevil se na Aktuálně.cz test s názvem "Co všechno víte o církvi?" Z něho mě nejvíc zaujala otázka číslo 6: "Co je to eucharistie?", kde čtenář po rozluštění otázek zjistil, že eucharistie je "shromáždění věřících s děkovnou modlitbou" (eucharistie je přijímání těla a krve, eucharistická slavnost je mše, která obsahuje tento obřad). Všudypřítomní věřící si nejspíš na redakci došlápli, protože test záhy také zkorigovala.

Pozadu tentokrát nezůstaly ani mé mateřské Britské listy, které jsou pro svou názorovou demokratičnost pramenem čisté vody v naší žurnalistice a co do reprezentativnosti názorového spektra by z nich mohly čerpat statistické agentury. Jeden z hlasů, které v nich tentokrát zazněly (byl to hlas Jana Kadubce v článku s objevně sarkastickým názvem Krystalicky Průzračná Pravda Bytí) však vyplodil neuvěřitelnou myšlenku, kterou vtělil už do podtitulu svého článku: "Jan Hus se provinil tím, že dal přednost rozumu před vírou". Jádrem sdělení pana Kadubce je následující myšlenka (uvádím doslovně): "Jakmile totiž s panem Ratzingerem rozšíříme rozum a jeho používání o rozměr víry, nutně Husa ba i toho Slánského, Londona a další, máme plné právo popravit, upálit, umučit, protože oni se protiví víře a dávají přednost tomu ubohému, tomu primitivnímu jednorozměrnému rozumu nerozšířenému o víru." I mě dráždí skandálnost vatikánské dogmatiky, díky níž Jan Hus dodnes nemůže být zbaven označení kacíře. Když však pominu stylistickou finesu pana Kadubce s níž upálil Artura Londona, který si odseděl čtyři roky v komunistických káznicích, musím autora "pochválit" především za smělou myšlenkovou konstrukci, ve které vedle Husa postavil stalinisty, kteří netrpěli pro žádnou pravdu, ale díky povinné kvótě z Moskvy, kolik má být v tom kterém jejím satelitu "škůdců". Vrcholem autorovy "myšlenkové odvahy" je pak konstatování, že profesor teologie Hus, který zemřel za pravdu své víry, před ní dal přednost ROZUMU (já si myslím, že ROZUMNÝ člověk by do Kostnice nejezdil).

Jediné médium (kromě Britských listů), které mohu pochválit za objektivní zrcadlo papežovy návštěvy je ČT24 -- díky jejímu přímému přenosu, pro který jako hosta zvolila Tomáše Halíka, jenž pozadí této návštěvy zprostředkovával předně jako sociolog, a teprve potom jako liberální katolický kněz. Jeho věty o tom, že český národ NENÍ ateistický a nejpočetnější skupinou u nás jsou tak zvaní "něcisti", tedy lidé, kteří věří v něco nad námi, co odmítají definovat, byly balzámem na všudypřítomné úvahy o naší obecné (ne)víře, které se v souvislosti s papežovou návštěvou vyrojily snad i v pornočasopisech a Mateřídoušce. O to víc mě mrzí, že New York Times necitovaly tato jeho slova, či hlubší úvahy o podobě víry v České republice, ale jen Halíkovo konstatování, že většinu Čechů návštěva papeže nezajímá. O tom, že nejsme "ground zero náboženské apatie v Evropě" (jak míní onen významný deník zámořského národa, založeného v osmnáctém století kalvinistickými puritány) svědčil už fakt, že po celou dobu přímého přenosu papežovy návštěvy v ČR běhal pod obrazem titulek, že dalajláma odcestoval do Kanady. Co by tam asi tak běhalo v Americe?

Harmonická rodina s věrnými a milujícími rodiči je pro budoucnost národa důležitější než podnikání a kariéra. Vědecký pokrok bez citu pro to, kde jsou jeho meze, štěstí nezaručí, ale vede do pekel. Vraťte se k tradičním kulturním kořenům svého národa. Všechny tyto věty jsou v prostředí kde se pohybuji (aniž by to bylo prostředí katolické) neustále opakovány, dobře známy, a jsou ve vědomí všech mých přátel.

Ale kdy se stane, aby takové věty zaznívaly po celý prodloužený víkend ze všech našich taky MÉDIÍ?

Když k nám občas přijede dalajláma a když k nám jednou za uherský rok přijede papež!

Všichni jsme neustále MÉDII (prostředníky) nějakých sil, tu světlých, tu těch nejtemnějších. Když jsem ale pozoroval papeže během jeho návštěvy v České republice a naslouchal mu (ač sám ty největší pravdy vstřebávám od "malých" lidí, nemajících vnější vliv na běh světa: spolucestujících ve vlaku, autorů knih, z posezení s přáteli, kteří to se mnou nemají lehké), pochopil jsem, v čem je síla těch, kteří stojí v čele velkých nadnárodních organizací, na něž jsou zaměřeny hledáčky kamer a za nimiž se miliony lidí vydávají na pěší pouť:

Když jednou za čas řeknou pravé slovo na pravém místě, ono slovo působí s tisícinásobnou silou.

Během minulého prodlouženého víkendu jsem pochopil, že ačkoliv je mi ten stařec z Vatikánu mnohem méně sympatický, než usměvavý láma z Dharamsaly, vážím si ho, protože je médiem světla (i když je to z mého bodu pohledu spíše světlo matné). A i kdyby ze slov, která vyslovil v mé vlasti, vzklíčila jedna jediná promile, jeho návštěva nebyla marná, a děkuji mu za ni ...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 5.10. 2009