7. 10. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 10. 2009

Kauza Čunek po 1. říjnu 2009

Nejvyšší soud ČR vyhověl 1. října stížnosti pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněných, kterou paní ministryně spravedlnosti napadla postup státních zástupců v přípravném řízení trestním proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi. Nezákonnost spatřovala v tom, že od sdělení obvinění vykonával dozor nad činností policie místně nepříslušný státní zástupce. Tím byla porušena jedna ze základních zásad spravedlivého procesu. Soud rozhodl, že byl skutečně porušen zákon v neprospěch obviněných.

Podle ustanovení trestního řádu dozor nad vyšetřováním trestného činu vykonává státní zastupitelství příslušné podle místa jeho spáchání. Výjimky upravuje zákon. V případě Jiřího Čunka a Petra Hurty bylo místně příslušné Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně. Avšak krajské státní zastupitelství vyhovělo návrhu policie, aby za účelem předcházení možného ovlivnění vyšetřování osobními vazbami obviněných věc ze Vsetína odebralo. Přikázalo pak výkon dozoru Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově, kde byl svěřen státnímu zástupci Radimu Obstovi. Příslušný krajský státní zástupce Radek Bártek, který věc vyřizoval, provedl přikázání neobvyklým způsobem: omezil pověření OSZ Přerov na první fázi vyšetřování, zvanou prověřování. Ta končí sdělením obvinění policií, po němž pak následuje přípravné řízení. Když policie sdělila podezřelým obvinění, podali stížnost, kterou dozorující státní zástupce Radim Obst zamítl. V té chvíli již ale podle přísně pozitivního výkladu k tomu neměl pravomoc, protože vydání policejního usnesení o sdělení obvinění ukončilo jeho mandát. Dohledový státní zástupce jeho pověření neprodloužil na následující etapu, tedy na přípravné řízení, ani mu věc neodebral, a Radim Obst ze setrvačnosti pokračoval v činnosti, čímž byl porušen zákon. Dlužno dodat, že vznikla zcela výjimečná situace a žádný právní předpis neposkytuje hotový návod, podle něhož se měl Radim Obst v této situaci zachovat. Zjevné je zanedbání ze strany dohledového státního zástupce KSZ.

Pozitivistický přístup k právu požaduje, aby se vždy dodržovaly právní předpisy, bez ohledu na to, jak důsledky tohoto pojetí pociťují „konzumenti“práva, jak se to dotýká jejich pomyslného přirozeného práva. Z toho plyne, že závěr o nezákonnosti výkonu dozoru nad trestním stíháním Jiřího Čunka a Petra Hurty neobsahuje žádné stanovisko k úrovni činnosti policie či k věrohodnosti jejích skutkových zjištění. Neříká také nic o zákonnosti dalších kroků v trestním stíhání obviněných. Události, při nichž se pozitivistický přístup k pojmu „nezákonnost“ uplatňuje podobným způsobem, pro laika nepochopitelným a leckdy mravně zcela nepřijatelným, nejsou úplně ojedinělé. Např. často se vzpomíná případ propuštění z vazby pětinásobného vraha Ivana Roubala, později odsouzeného na doživotí, jemuž soudce zapomněl prodloužit ve lhůtě vazbu. Také v případě Jiřího Čunka a Petra Hurty došlo k nezákonnosti v podobě nedůslednosti nebo opomenutí dohledového státního zástupce KSZ v souběhu s nedbalostí nebo možná bezradností dozorového státního zástupce OSZ Přerov.

Je neobvyklé, že ministr spravedlnosti napadá stížností pro porušení zákona pouze jeden kritický bod trestního řízení, které bylo již dávno neodvolatelně ukončeno. Kauza Jiřího Čunka a Petra Hurty byla uzavřena usnesením jihlavského státního zástupce Arifa Salichova již v listopadu 2007. Jeho rozhodnutí tehdy přezkoumala na základě zvláštního zákonného oprávnění nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, a protože je nezrušila, nelze je již podle převažujícího názoru právníků zvrátit. Z toho plyne, že smyslem zásahu paní ministryně není změna osudu obviněných, jak tomu bývá obvykle. Jeho účel objasnila při zveřejnění zprávy o podání stížnosti výrokem, že chce dosáhnout očištění dobrého jména justice. Z logiky věci ale vyplývá domněnka, že sledovala i širší cíle.

Jistě si všichni pamatujeme na vřavu, která vypukla, když těsně před ukončením přípravného řízení státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek s podporou nejvyšší státní zástupkyně usnesením z 8.června 2007 částečně vyhověl návrhu obhájce Eduarda Bruny a odebral případ přerovskému státnímu zastupitelství, aby jej přikázal jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovovi. Veřejnost považovala zásah za poskytnutí nepatřičné výhody vysokému ústavnímu činiteli, tedy za porušení zásady rovnosti občanů před zákonem, a správně předjímala, že účelem je zastavení trestního stíhání. Dodejme, že veřejnost nebyla v té době Jiřímu Čunkovi nakloněna, protože nechtěl odejít na dobu trestního stíhání do ústraní, ač jeho případ trvale přitahoval pozornost médií a poškozoval důvěryhodnost Topolánkovy vlády. Právě nestandardní předání kauzy do Jihlavy pak sloužilo jako potrava pro neustávající mediální kampaně proti původcům a vykonavatelům zásahu a bylo příčinou opakovaných požadavků na odvolání Renaty Vesecké, vzniku paranoidní legendy o „justiční mafii“ trojlístku Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké a jejich „utajených“ spikleneckých schůzkách na veřejných místech. Nejhůře z „mafiánů“ dopadl před veřejností Pavel Kučera: jako soudce sice nemohl žádným způsobem zasáhnout do přípravného řízení, ale kvůli přátelskému vztahu s „mafiány“ si vysloužil kárnou žalobu postavenou na nesmyslných obviněních. Kromě nepříznivých společenských a politických dopadů zásahu státních zástupců NSZ do případu bylo zasaženo i státní zastupitelství, v němž vypukla „válka žalobců“, v které se poměrně početná skupina státních zástupců postavila proti Renatě Vesecké a jejím souputníkům, za což se někteří dočkali šikanování. Přestože kauza škodila Topolánkově vládě a ODS a současně ohrožovala existenčně Renatu Veseckou, nahrávala sociálním demokratům a vyvolávala nechuť veřejnosti k politické reprezentaci jako celku, vláda a v ní zejména věcně příslušný ministr Jiří Pospíšil opakovaným mediálním štvanicím pouze bezmocně přihlíželi. Bez řádného vyšetření a případného postihu viníků, pokud by se prokázala protiprávnost zásahu NSZ do kauzy, ostatně ani nic dělat nemohli. Jiří Pospíšil zásadně odmítal myšlenku na vyvolání přezkumu postupu státních zástupců Nejvyšším soudem ČR stížností pro porušení zákona. Očekávalo se, že případ opět poslouží jako „střelivo“ v předvolební kampani předčasných voleb. Vedení ODS se v této situaci chovalo, jako by nevidělo, že nevyřešená aféra připravuje stranu o hlasy voličů a možná ji táhne k další volební porážce.

V tomto stavu převzala věc Daniela Kovářová jako obtížnou součást dědictví po svém předchůdci Jiřím Pospíšilovi a na rozdíl od něho se rozhodla doutnající požářiště rázně uhasit. V té době už ovšem dávno nebylo na místě mluvit o případu jako o „kauze Čunek“, protože díky zásahu státních zástupců, zejména Stanislava Potoczka a Arifa Salichova, zaštítěných Renatou Veseckou, byli tehdy obvinění již téměř dva roky „za vodou“. Šlo tedy o aféru státních zástupců, jimž by v případě prokázání nezákonného postupu mohlo „jít o kůži“, možná až o trestní postih. Podání stížnosti pro porušení zákona mělo v každém případě okamžitý kladný výsledek: případ se nestal nástrojem předvolební agitace, protože až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemělo smysl o něm mluvit. Vynucená přestávka v jeho probírání ostatně asi oslabila zájem: po rozsudku Nejvyššího soudu ČR nevypuklo běsnění odpůrců zásahu NSZ z 8. června 2009, novinářské ohlasy byly neutrální a média ani politici se až na výjimky k výsledkům jednání soudu nevracejí. Výjimkou byl pouze zuřivý výpad Petra Uhla v Právu ze dne 1. října, v němž nepravdivě označil předsedu senátu Petra Šabatu za člena občanskoprávního a obchodního kolegia, Pavla Kučeru za původce jmenování jeho domnělé kamarádky Daniely Kovářové ministryní a stížnosti vytkl pohoršlivé údaje, které vůbec neobsahovala. Mimo to hněvivě předjímal, že předseda senátu neprovede úkony, které ve skutečnosti nebyly pro posouzení obsahu stížnosti potřebné. Je to jako vždy: Petr Uhl je plný nenávisti a k obhajobě svých postojů pravdu nepotřebuje.

Zda paní ministryně splní také zadání očistit obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti, které si sama uložila, není zatím jisté - a netušíme, co si pod tím pojmem představuje: zda míní přesvědčit veřejnost, že všechny pohoršení vyvolávající kroky státních zástupců byly po právní i mravní stránce zcela v pořádku, či zda spíše počítá s nezpochybnitelným usvědčením viníků nepravostí a jejich potrestáním. Z okolnosti, že stížností pro porušení zákona napadla počáteční fázi vyšetřování, lze vyvodit, že zejména sleduje ochranu původců pohoršení z 8.června 2007: asi se spoléhá, že široká veřejnost se možná nechá přesvědčit, že nemá smysl zabývat se účelovým přesunutím případu Jiřího Čunka a Petra Hurty k zastavení trestního stíhání do Jihlavy, když bylo řízení od samého počátku nezákonné k jejich škodě. Nemohu ovšem vyloučit, že jí křivdím: připouštím možnost, že bude následovat další stížnost pro porušení zákona.

Nasměrování stížnosti pro porušení zákona proti počáteční fázi vyšetřování bylo překvapením. Působí dojmem pokusu o dočasné umlčení médií a politiků, spojené se zamezením možnosti přezkumu usnesení z 8. června 2007 o předání kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty do Jihlavy. V obou případech se zapomnělo na skutečnost, že výkon práva má také mravní rozměr, jehož nedbání se občas nevyplácí.

Do důsledků vzato, výrok Nejvyššího soudu ČR obrazu státního zastupitelství neprospěl, neboť obnažil nekompetentnost všech jeho stupňů od okresních státních zástupců až po vrcholek pyramidy. Formálně nezákonným usnesením státního zástupce Radima Obsta z února r. 2007 se v rámci výkonu dohledu zabýval státní zástupce KSZ, později správnost jeho postupu veřejně potvrdila krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová a po ní i vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištván. Státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek měl podle trestního řádu vyhodnotit návrh obhájce Eduarda Bruny na odnětí a přikázání věci podle obsahu. Kdyby ji podal někdo jiný ve prospěch „obyčejného“ občana, nejspíš by ji vyhodnotil jako stížnost na postup vyšetřovatele a dozorového státního zástupce a její vyřízení by postoupil příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě. Pokud tak neučinil, je s podivem, že již tehdy nezjistil formální nezákonnost pokračujícího působení dozorového státního zástupce a nepostaral se o okamžité zastavení trestního stíhání. A když už se z jakýchkoli důvodů rozhodl věc pojednat jako odnětí a přikázání věci, měl si uvědomit, že logickým krokem po odebrání věci místně nepříslušnému státnímu zástupci je na místě vrátit ji místně příslušnému OSZ ve Vsetíně. Formální nezákonnost počátečních kroků měl odhalit Arif Salichov hned po seznámení se spisem a již kvůli ní měl trestní stíhání zastavit bez dalších kroků. Narazit na ni měla i nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká při přezkumu usnesení Arifa Salichova, a proti státním zástupcům, kteří stav formální nezákonnosti navodili, popř. již dávno neodhalili, měla vyvodit závěry. S první kritikou počátečních kroků vyšetřování vystoupilo až v r. 2008 Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Okolnost, že celé měsíce probíhalo trestní stíhání vysokého ústavního činitele v podmínkách formálního porušování trestního řádu, přestože se jednalo o veřejností ostře sledovaný případ a závady nebyly zjištěny a napraveny hned na začátku, kdy se ještě daly napravit vrácením věci na začátek, je důkazem neúčinnosti kontrolní činnosti a systému vyřizování stížnosti napříč celou soustavou státního zastupitelství a netečného vztahu k plnění povinností všech státních zástupců, jejichž jména touto kauzou procházejí. Tento výsledek zásahu paní ministryně je zjevný a určitě k zvýšení důvěryhodnosti státního zastupitelství v očích veřejnosti neprospěje. Přesto je to výsledek skutečně výborný, protože vyvolá tlak na beztak potřebnou nápravu poměrů, personální opatření nevyjímaje.

Výše uvedené přísné soudy jsou ovšem zčásti důsledkem podřízení mých úvah výroku Nejvyššího soudu ČR. Jeho rozhodnutí je třeba respektovat. Nicméně soudem přijatý výklad postupu OSZ Přerov a KSZ Ostrava nebyl jediný možný. Ani ministerstvo, ani soud se řádně nevypořádaly se skutečností, že činnost Radima Obsta opakovaně zkoumal dohledový státní zástupce, krajská státní zástupkyně i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a vůbec jim nevadilo, že jeho pověření vypršelo. Dalo by se to vyložit jako mlčenlivý souhlas s pokračováním jeho působnosti i ve fázi přípravného řízení, čili de facto jako prodloužení pověření. Soud má ovšem právo volného hodnocení skutečností, takže pokud se senát Petra Šabaty rozhodl nevyvodit závěry ze skutečnosti průběžného dohledu nad činností Radima Obsta, uplatnil své právo a nezbývá, než jeho závěry vzít na vědomí, třeba i se skřípáním zubů.

Podivnosti záležitosti odpovídala i režie divadla, jímž bylo zasedání soudu. Při veřejném projednávání běžných stížností pro porušení zákona sedí proti sobě žalobce a obžalovaný s obhájcem a soud rozhoduje jejich při. Jen velmi výjimečně je na straně obhajoby přítomen představitel ministerstva, neboť dosud žádný ministr nepřišel na to, že by měl nechat soustavně obhajovat důvodnost stížností právníkem ministerstva. S obsahem stížnosti pro porušení zákona seznamuje soudce zpravodaj. Intervenující státní zástupce většinou klade stížnosti odpor. Soud obvykle vyslechne aspoň obžalovaného. Neobvyklost jednání soudu dne 1. října spočívala v tom, že výklad stížnosti pro porušení zákona podal intervenující státní zástupce, který současně vysvětlil postoj svého úřadu k ní, a to tak, že se k ní připojil. Vzhledem k tomu, že stížnost směřovala výhradně proti státnímu zastupitelství, zatímco obžalovaný, zastoupený obhájcem, zde byl jen „do počtu“, byla to situace hodně zvláštní. Skutečným obžalovaným bylo státní zastupitelství. Přesto soud kupodivu nepocítil potřebu vyslechnout státního zástupce Radka Bártka, který neobvyklou formulací usnesení o přikázání věci do Přerova celou tuto šlamastyku umožnil. Kouzlem nechtěného působila okolnost, že NSZ zastupoval Stanislav Potoczek, odpovědný za vydání pověstného usnesení z 8. června 2007, jehož by soustředění pozornosti na jeho úlohu v záchraně Jiřího Čunka před soudním řízením patrně ohrozilo. K dokonalosti jeho vystoupení tak chyběl jen jeho návrh na propuštění signatáře usnesení NSZ z 8. června 2007 Stanislava Potoczka ze státní služby.

Vedle pochybností o profesionalitě státních zástupců z projednávání stížnosti vyplynulo také upozornění, že stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení a proto neřešená zůstává otázka po skutečných příčinách a mechanismu vyvolání trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi. Zdá se, že nejde o izolovanou akci Marcely Urbanové, ale o svérázný způsob politického boje proti nevítanému vzestupu Jiřího Čunka do vrcholové politiky. Současně zůstávají dosud neobjasněny kriminální akce ve prospěch jeho obhajoby, jako použití hackera či pokus o zkorumpování Marcely Urbanové a Čunkovo možné spojení s jejich pachateli, to vše korunováno únikem obžalovaného Romana Vaškůje do zahraničí. Skoro bych řekl, že odkrytí roušky tajemství z těchto stránek příběhu Jiřího Čunka je nejméně stejně důležité jako otázka, zda přijal úplatek: tolerování podobných nepřístojností společností by bylo cestou do pekel, vedoucí až k přímému ohrožení základů demokratické povahy státu.

                 
Obsah vydání       7. 10. 2009
7. 10. 2009 USA: Střední třída a nová společenská smlouva
7. 10. 2009 Dolar má být zlikvidován jako mezinárodní měna
6. 10. 2009 Podivné: Ministryně zveřejnění stížnosti slibuje, ale ministerstvo dokument zveřejnit odmítne Jan  Potměšil
7. 10. 2009 Ideologická manipulace v České televizi
7. 10. 2009 Stalinismus a totalita včera, dnes a zítra Petr  Sak
7. 10. 2009 Doufám, že Britské listy skončí pod gilotinou
7. 10. 2009 Kauza Čunek po 1. říjnu 2009 Zdeněk  Jemelík
7. 10. 2009 Lobbing neupravený zákonem je čistá korupce Stanislav A. Hošek
7. 10. 2009 Vědci nevytvořili řádná pravidla jak hodnotit vědu a výzkum Antonie  Hančíková
7. 10. 2009 Varuji před mechanickým hodnocením vědeckých výstupů Jan  Čulík
7. 10. 2009 Jízda Top 09 bez řidičského oprávnění Jiří  Baťa
7. 10. 2009 Padá omítka. Takhle to už dál nejde. Karel  Košťál
7. 10. 2009 To, co se děje, je horší než divoký sen
6. 10. 2009 Proč máme v ČR i nadále degresivní daň z příjmu fyzických osob? Ema  Rousová
6. 10. 2009 IDnes netuší, co je pojem férového zpravodajství Jan  Čulík
6. 10. 2009 Banky očekávají bankrot Lotyšska
6. 10. 2009 Reforma ODS byla úpisem do otroctví Ivo  Bubeník
6. 10. 2009 Vládní krize? František  Řezáč
6. 10. 2009 Jinak se svět ocitne znovu nad propastí
6. 10. 2009 Pěšáci na šachovnici Egon T. Lánský
6. 10. 2009 Radarový debakl, jak o něm blouzní iDnes Miloslav  Štěrba
6. 10. 2009 Prohry a výhry po dvaceti letech
6. 10. 2009 Proč Chicago nezískalo olympiádu: USA jsou bezpečné, ale už ne přátelské
5. 10. 2009 Gore Vidal: "V USA budeme mít brzo diktaturu"
5. 10. 2009 Pro ty z vás, co chodí v neděli do kostela Michael  Moore
5. 10. 2009 Je to ještě horší, než bychom si mysleli Miloslav  Štěrba
5. 10. 2009 Od koho máme čekat řešení Ladislav  Žák
5. 10. 2009 Diskuse mezi těmi, kteří si budou přitakávat Jan  Čulík
5. 10. 2009 Radar bez konce? Štěpán  Steiger
5. 10. 2009 Papež a dalajláma: Čí jsme média… Tomáš  Koloc
5. 10. 2009 Papež varoval Afriku před "konzumním kolonialismem ze Západu"
5. 10. 2009 Za horizont politiky zájmů Radovan  Baroš
5. 10. 2009 Bžunda aneb triumf vůle Michal  Kuklík
5. 10. 2009 Britský středostavovský supermarket Waitrose zrušil svou reklamu na Fox News
5. 10. 2009 Výlet do Prahy
5. 10. 2009 Jiří Paroubek: Základem je komunitní a terénní sociální práce Pavel  Pečínka
1. 9. 2009 Hospodaření OSBL za srpen 2009