Představa však, že "nepřijatelné" názory je možno administrativně zakázat, a ony jaksi "přestanou existovat", je dětinská.

Britové i Američané, ale i příslušníci mnohých jiných státních celků by se Kotrbově i Dolejšímu "středoevropanství", kdy státní úředník má mít právo na vaši ideokontrolu hlasitě vysmáli. I když, samozřejmě, od dob Tonyho Blaira, který po Thatcherové úspěšně pokračoval ve vytváření přebyrokratizovaného státu, se tendence omezovat svobodu projevu začaly objevovat i v britské státní správě.

Je to ale nesmysl. Ač se o to nacisté i komunisté snažili po desítky let, úředník nemá moc zakázat či nařizovat, co si máte myslet. Lidi si stejně budou vždycky myslet, co budou chtít.

Je nutno stokrát opakovat, že v demokracii musí mít občan právo veřejně vyslovovat i protidemokratické myšlenky. Kdyby směl občan v demokracii chválit jen demokracii, jak by se odlišovala od komunistického či nacistického režimu, kde měl člověk také právo chválit jen komunismus či nacismus?

Kdykoliv se vyskytnou např. v Británii pokusy vytvořit ideopolicii a zakazovat nesprávné či nechutné názory, naštěstí vždycky vystoupí v médiích čelní intelektuálové a právem varují, že je to cesta do policejního státu.

Mimo jiné, nechutné či jinak "nepřijatelné" názory se ve společnosti nezruší prostě tím, že se zakáže antisemitismus či Komunistický svaz mládeže. Nositelé těchto názorů se přeskupí a potlačování jejich názorů nabude jen atraktivity zakázaného ovoce.

S "nepřijatelnými" názory je nutno ostře polemizovat a odmítat je, zakazovat je je však cestou přímo do policejního státu.

Jakmile si zakážeme určité věci říkat, zlikvidujeme smysluplnou diskusi o čemkoliv. Salámová taktika totiž povede k tomu, že se nakonec zakáže leccos.

Je veřejným tajemstvím, že demokracie v současné ČR je ještě o hodně chatrnější než v rozvinutých zemích na Západě. Kriminalizací "nechutných" názorů jí Česká republika tluče hodně dlouhý hřebík do rakve. Bohužel, i za Tonyho Blaira, podivného konzervativce a pokračovatele centralizujících, autoritářských a byrokratických tradic Margaret Thatcherové, pokročila i Británie určitou měrou směrem k této ochromující politické korektnosti. Přesto se tam však naštěstí popírání holocaustu nekriminalizuje, ani nošení hákového kříže. Bylo by to směšné.

S nechutnými názory je nutno ostře polemizovat, jejich zákazem se však biřicové stavějí na úroveň právě těch fašistů a komunistů, které chtějí umlčovat.

Kdykoliv se diskutuje o myšlenkové cenzuře v Německu a v Rakousku - tyto země šokujícím způsobem kriminalizují popírání holocaustu a Rakousko věznilo Davida Irvinga! - Anglosasové s politováním krčí rameny a poukazují na to, že se tyto germánské země ještě plně neosvobodily ze jha totality. Koneckonců, je známo, že Rakousko neprošlo denacifikací, stejně jako Česká republika neprošla dekomunizací.

Kriminalizace popíračů holocaustu je směšná. Jak může země, která trestně stíhá názor, že holocaust se nestal (ať je to názor jakkoliv šílený) kritizovat autoritářské muslimské režimy, že například zakazují karikatury proroka Mohammeda!

Pikantní a směšné na útoku trestních orgánů proti Vladimíru Stworovi je skutečnost, že česká policie nepronásleduje anglosaského autora zveřejněného článku - to by se totiž mezinárodně zesměšnila - ale pouze jeho překladatele, respektive vydavatele, který článek na nepříliš čteném webu zpřístupnil v exotickém jazyce. Neškodí daleko více anglický originál tohoto článku, který je v angličtině přístupný miliardám lidí? Jaktože nikdo autora trestně nestíhá, ani české orgány?

Všechno to působí přesně stejně jako za komunismu: Český občan je majetkem státu, stejně jako český jazyk, a stát si už zařídí, aby ho jeho majetek, ovečky, poslouchaly. No co to je? Orgány v trestním řízení autor cizinec vůbec nezajímá. Jen Čechy musí mít český postkomunistický systém řádně pod palcem.

V civilizovaném světě už desítky let platí tato hranice svobody projevu, viz níže.

Bylo by načase, aby i soudnictví České republiky vstoupilo do moderního světa. Je ale asi marné v to doufat. Tento článek jsme původně zveřejnili 19. října 2001. Je vidět, že tyto principy je nutno opakovat stále. (Onlinový rozhovor s Václavem Žákem, na nějž text odkazuje, není po havárii serveru BL v roce 2004 na BL k dispozici, avšak čtenáři nás upozornili, že je k dohledání ZDE)