Jackson - potomek zábavního průmyslu a plastické chirurgie - je zřejmě zajímavějším tématem než nyní neviditelní demonstranti, které jejich lídr zradil velmi podobně jako Alexander Dubček v roce 1968 Čechoslováky protestující proti sovětské okupaci. Musáví nechce skončit ve vězení - a dost možná, že mu už též slíbili nějaké to menší korýtko. Mnozí jeho příznivci se ovšem mezitím ocitli v soukolí justičního systému, který na loňském mistrovství světa v popravování získal s 346 body stříbrnou medaili, hned za Čínou.

Není pravda, že jsme účastníky protestů chránili, když jsme konzumovali záplavu zelené v denním zpravodajství. To byli tihle lidé na vrcholu a mnozí zažívali svých patnáct minut slávy. Chvíle, kdy pro ně skutečně můžeme alespoň něco udělat, nadchází právě teď, když mizí v mediálním stínu, aby je vystřídala "atraktivnější a dosud neopotřebovaná" témata...

Poznámka na závěr: Někteří čtenáři mě teď obviňují, že prý jsem si vlastně od počátku "nepřál", aby "Zelená revoluce" v Íránu uspěla a v zemi vznikla liberální demokracie západního typu; vlastně jsem si tedy prý "přál", aby demonstranti skončili v režimních mučírnách.

Na to je jednoduchá odpověď: Snít teď mohu třeba o westernizovaném Afghánistánu nebo multietnickém Kosovu, když na to přijde - nejen o Íránu jako o "zemi, kde zítra již znamená včera"; přát bych si tyhle věci ale nejspíše neměl, protože po tom, co se na zmíněných místech v minulých letech dělo, budou tyto sny přinejmenším za mého života sotva kdy slučitelné se skutečným stavem světa. Alespoň v politice myslím takové snění není na místě, měli bychom brát trochu ohled na to, co svět sám vůbec umožňuje; utopie je možná regulativní princip, ale rozhodně ne politický program. V technickém slova smyslu lze všechny společnosti zmodernizovat velmi rychle; v dalších dimenzích je to však mnohem složitější, a někdy dokonce nemožné. Přál jsem si, aby pokus o liberalizaci íránského režimu neprobíhal formou "rozhodující bitvy" s odhodlaným mocenským aparátem, ale aby byl veden opatrněji a s ohledem na skutečný poměr sil v Íránu, aby zvažoval i funkční koalice; výsledkem by jistě nebyla westernizovaná liberální demokracie, ale poměry by se mohly zlepšit, nikoliv zhoršit jako nyní, když je opozice zčásti i fyzicky likvidována.

Na útoky těch, kdo mi proto, že nesdílím jejich soukromá snění, podsouvají ty nejhorší motivy, už nebudu jakýmkoliv způsobem reagovat. Nemám prostě povinnost sdílet jejich represívní egocentrickou představu, že kdo respektuje stav světa a existující jinakost v něm je zločinec, a že "je neslušné" byť jen pomyslet na něco jiného.