"Nevládní organizace po celém světě by měly rozšířit své úsilí pomoci íránské občanské společnosti, skupinám bojujícím za práva žen, odborům a novinářům," napsali autoři. Ale vynechali přitom to hlavní. Ackerman s Ahmadíovou už v mrazivé kombinaci Mahátmy Gándhího a Jamese Bonda a spolu s vládou Spojených států pracovali na změně íránského režimu.

Miliardář Ackerman, odborník z Wall Street, který udělal štěstí při nákupech cenných papírů za vydlužené peníze, byl předsedou Freedom House, pařeniště neokonzervativní podpory pro americkou intervenci prakticky kdekoliv. Při tomto úsilí propagoval použití nenásilné občanské neposlušnosti při Američany podporovaných "barevných revolucích" od Srbska přes Ukrajinu a Gruzii až po Venezuelu, kde ovšem pokus selhal.

Ahmadíová vyučuje medicíně na Yale a je spoluzakladatelkou organizace Iran Human Rights Documentation Center, jež podle New York Times v roce 2004 získala od ministerstva zahraničí zakládací grant ve výši 1,6 milionu dolarů. Washington údajně v následujících letech pokračoval ve štědré podpoře, což centru umožnilo informovat o zločinech ajatolláhů v angličtině a perštině.

Ahmadíová a její centrum vedly pravidelné semináře pro Íránce věnované nenásilné občanské neposlušnosti. Probíhaly v Dubaji, naproti přes Hormuzský průliv. Některé akce se konaly pod hlavičkou Iran Center for Applied Nonviolence a zahrnovaly kursy o lidových revoltách po celém světě, zejména o "barevných revolucích".

Podle NYT se akcí účastnili přinejmenším dva členové srbského mládežnického hnutí Otpor, ale také organizace International Center on Nonviolent Confict, kterou založil a jíž předsedal Peter Ackerman. Kursy učily íránské účastníky používat Hushmail, zašifrovaný emailový účet, a software Martus umožňující nahrávat informace na server bez toho, že by po tom na původním počítači zůstaly stopy.

"Byli jsme si jisti, že po návratu do Teheránu budeme mít problémy," řekl jeden z Íránců. "Bylo to jako tábor Jamese Bonda pro revolucionáře."

Nikdo by neměl zpochybňovat hodnotu nenásilné občanské neposlušnosti pro ty, kdo chtějí svrhnout nepopulární vládu. Americký výcvik také nepopírá velmi reálné rozhořčení pociťované miliony Íránců, kteří vyšli do ulic – nebo menším množstvím středostavovských žen, které bušily do hrnců a pánví v rámci dřívějších destabilizačních programů CIA v Brazílii a Chile. Ještě důležitější je, že by nikdo neměl pochybovat o odvaze a odhodlání kohokoliv, kdo se postavil ajatolláhům a jejich represívnímu státnímu aparátu.

Ale zapojení Američanů sebou přineslo vlastní dynamiku, kterou Ackerman a Ahmadíová svým íránským žákům už nevysvětlili.

Za prvé, to Američané rozhodli, kam napřít úsilí – a kde s ním přestat. Washington neplatí ani netrénuje a neposkytuje pomoc ohledně technologie nenásilné revoluce v případě režimů, které podporuje, jako v Egyptě, Saúdské Arábii, Izraeli nebo Kolumbii.

Za druhé, americké vměšování usnadnilo ajatolláhům získání podpory pro jakékoliv represívní opatření, pro něž se nakonec rozhodli, a to ve vlastních řadách i u většiny obyvatelstva.

Za třetí, účastníci kursů v nenásilném protestování nevěděli nic o dalších krocích, které odvrácená strana americké vlády mohla ve stejný čas podnikat, ať už šlo o provokace nebo o podporu teroristických aktivit skupin jako je balúčský Jundallah. Stejně tak naprostá většina účastníků nevěděla o tom, že americké výzvědné služby pravidelně využívají tréninkové kursy všeho druhu k rekrutaci individuálních agentů.

Za čtvrté, íránští aktivisté si přáli zvítězit. Přinejmenším někteří lidé v americké vládě však mohou dávat přednost vyprovokování brutální porážky jako na Náměstí nebeského klidu, aby Írán dále izolovali a vyvinuli tlak na Obamovu administrativu ohledně vojenské odpovědi na íránský jaderný program.

Za páté, nenásilná taktika a organizační disciplína nabízejí způsob, jak získat podporu vojáků a policistů, izolovat případné provokatéry a vyhnout se tomu, aby vláda získala snadnou omluvu pro mlácení a zabíjení. Stejné techniky ale také nabízejí organizátorům způsoby, jak protesty ukončit, jak se to zřejmě stalo během Oranžové revoluce na Ukrajině.

Ještě jiná dynamika má však trvalejší účinek. Během studené války CIA platila a manipulovala mnoho liberálních a sociálně demokratických intelektuálů, odborářů, občanských aktivistů a publikací. Congress for Cultural Freedom s jeho širokou sítí kontaktů představoval patrně nejznámější příklad. Když žurnalisté odhalili ruku CIA, mnozí tito jednotlivci a skupiny byli diskreditováni, protože dovolili studenoválečníkům a špinavým podvodníkům, aby je zneužili.

Pozn. KD: Odhalení ohledně financování CCF svého času na dlouhou dobu významně zdiskreditovalo osoby jako byli například Raymond Aron, Hannah Arendtová, Benedetto Croce, Arthur Koestler, Alfred Weber, Sidney Hook, John Dewey, Karl Jaspers, Bertrand Russell, Isaiah Berlin, George Orwell či John Kenneth Galbraith. Svým způsobem přispěl CCF ke konečné diskreditaci projektu společenské moderny a připravil půdu pro přechod k postmoderně. Podrobnosti viz: Coleman, P.: The Liberal Conspiracy. The Congress for Cultural Freedom and the Struggle for the Mind of Postwar Europe. Free Press/Macmillan, New York/London 1989.

Propagace nenásilného odporu v jiných zemích ze strany Washingtonu už vyvolává podezření vůči mnoha aktivistům a myslitelům, kteří, ať už vědomě či nevědomky, dovolili, aby se stali figurkami ve veřejných nebo tajných programech "podpory demokracie". Nenásilní aktivisté všude na světě se musejí jasně vymezit vůči spolupráci s jakýmikoliv vládami usilujícími o zahraniční vměšování.

Zdroj ZDE