Vážení přátelé, ano... aneb konec starých časů

28. 6. 2009 / Ladislav Žák

Na konci let osmdesátých se v kinech objevily dva filmy, které možná nepřesným, rozhodně zcela nevědeckým, ale v každém případě velice okouzlujícím způsobem zachycovaly příčiny a důsledky společenských krizí. První se jmenoval „Vážení přátelé, ano“ a byl jsem se na něj podívat i s manželkou v sobotu 18. listopadu 1989 v Sevastopolu. Pamatuji se na něj dobře nejen proto, že se mi líbil, ale i proto, že jsem Na Příkopech před kinem potkal Ladislava Adamce rovněž s chotí. Pozdravili jsme se, manželky popředstavovali, včerejšek slůvkem nezmínili a já jsem vyrazil rovnou od kina zjišťovat, co vše se tedy od včerejška událo. „Nechal mne na ulici a viděla jsem ho až po volbách...“, popisuje poněkud zkratkovitě následujících několik měsíců našeho manželství moje stále ještě tehdejší zákonitá manželka. Není to pravda. Už jenom proto, že jsme spolu byli ještě na filmu „Konec starých časů“, který na téma knihy Vladimíra Vančury natočil Jiří Menzel.

Na oba filmy jsem si vzpomněl, když sleduji, nejen v Britských listech, poměrně bouřlivou diskusi na téma konfliktu generací, práva na odpor proti režimu a nejrůznějších, víceméně apokalyptických úvah o tom jak bylo, je a bude. Jsem dalek hodnocení názorů všech, kteří tyto debaty vedou. Je dokonce velmi důležité takové debaty vést a dokonce pokládám za velmi správné postihovat celé pole problému tím, že povedu diskusi velmi vyhrocenou, budu předkládat velice extrémní názory, abychom skutečně vysmejčili všechny kouty, kde by se mohl skrývat materiál pro vytvoření nějakého objektivního nebo dokonce konstruktivního stanoviska.

Problém je v tom, že po konstruktivním stanovisku na cokoliv jaksi chybí jakákoliv společenská objednávka. Politická ani společenská praxe nevolá po žádném takovém názoru nebo stanovisku, a pokud se takové objeví, pak rozhodně nezíská žádnou podporu, protože takřka všeobecně z toho kouká práce. Nemluvě o tom, že se takový názor nebo stanovisko nemůže nedotknout porušování hned několika přikázání a provozování nejméně jednoho smrtelného hříchu. Blbě se to poslouchá, špatně čte a ještě hůř přitom chutná. Pak už je jen krůček označit diskutující za šiřitele viru blbé nálady v jinak radostné společenské atmosféře budování čehokoliv a je to...

Vážení přátelé, ano, žijeme ve společnosti, která po více než 60 letech od vychladnutí komor v koncentračních táborech diskutuje o tom, že bychom se měli nějak pokusit tehdy uloupený majetek miliónů mrtvých nějak vrátit. Bezmála 70 let jsme v něm v naší krásné a dobré "západní" civilizaci bydleli, spali, nosili ho na prstech, v uších a na krku, oblékali se do něj, prodávali ho a investovali ho po celém světě. Bohatli z něho. Podobný osud potkal majetek všech, kterým byl na základě jakýchkoliv zákonů zabaven, a je třeba připomenout, že tyto legální akty požívaly vždy ve zbytkové, neoloupené, společností tu nejvyšší legitimitu.

Naopak veškeré kroky vedoucí k restitucím jsou vnímány jako porušování přirozeného řádu věcí, zločinu proti přírodě a času, podobně jako návrat vyhnanců do vlasti. Pokud debatujeme o takto kruciálních záležitostech s takovým zpožděním a navíc s takovou nejednoznačností a v atmosféře všeobecné nechuti, pod hesly - nechme to bejt, je to, jak to je a nechme je spát, pak je možné, že staré krásné a dobré časy skončí, aniž bychom si toho vůbec všimli. Ostatně tak, jako vždycky. Protože spát a snít je přece tak sladké a na ukradeném gruntě zvlášť...

Nelze se vůbec divit tomu, že nám - ležícím, spícím a snícím, chce někdo ten grunt pod zadkem opět ukrást. Je dokonce obtížné se tomu někomu bránit, protože mlátit ho moc nesmíme a už vlastně ani nechceme, říkat, že krást se nemá, opravdu nemůžeme, legislativní základna nové loupeže se vytvoří snadno a rychle a legitimita z lidu přijde ještě rychleji. Snad nedojde na ty koncentráky, ale když se člověk podívá po světě, co se nám jich tam, byť bez plynových komor, povedlo vytvořit, tak kdo ví...

Vážení přátelé, palandu nahoře bych prosil..., ano?!?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 29.6. 2009