Koncept svobody slova ve svém tradičním pojetí nikdy hodnotově neutrální nebyl. Původně šlo o to povolit reformovaným věřícím křesťanům, aby sami hledali svou cestu k Bohu, dokonce i s nebezpečím, že se někteří z nich přitom od "pravdy" velmi odchýlí. Sekularizace tuto svobodu rozšířila i na atheisty, multikulturalismus ji pak napnul takřka k prasknutí; v případě některých extrémních hnutí odvolávajících se na islám jsme prostě doslova na hraně únosnosti. V případě antisemitismu a rasismu jsme však celkem jasně za touto hranou. Myšlenky na vyloučení a diskriminaci některých členů společnosti na základě jejich biologického původu nemají s hodnotovými základy demokracie nic společného. To že si USA, kde žije Jiří Drašnar, nechávají svoje antisemity a nácky dokonce i lobbovat v Republikánské straně, je pouze a jenom jejich věc, i když po mém soudu budou spíše dříve než později mít příležitost toho velmi litovat. V kontinentální Evropě takový přístup nicméně běžný není.

"Předpolitiku", v níž vznikají nové ideje a koncepce, nelze od politiky nikdy úplně oddělit. Každý menšinový názor mívá problémy a zpravidla bývá nejprve vnímán jako "zlý" - dokonce i tehdy, když ustrnulé poměry po takovém kvasu doslova volají. Militantní antisemitismus, stejně jako stalinismus nebo inkvizice, však už dostaly příležitost nejen šířit své myšlenky, ale také ukázat, kam jejich uskutečňování vede. Nemyslím si, že bychom měli trvat na opakování experimentu. Když byly pokusné krysy krmeny koncentráčnickou stravou, v krátké době propadaly nezvladatelné panice a brzy v důsledku stresu umíraly. Řekl bych, že tohle už bohatě stačilo.

V Boydově smyčce neexistuje místo pro "pouhé myšlení". Šíření myšlenek ve společnosti sebou nese důsledky, které se zpravidla dříve či později nějak projeví v praktickém chování a jeho prostřednictvím se materializují. Je nepochybně legitimní diskutovat o podobě demokratické společnosti, případně i o její radikální reformě, nebo o přebudování ekonomických základů zděděných z industriální epochy, což se stále více ukazuje jako nezbytné - to jsou jistě témata riziková, ale neopouštějí půdu hodnotových základů západní demokracie. Zvědavec využívající selektivně i děl autorů židovského původu k antisemitské propagandě (pro přesnost: nikoliv jen ke kritice státu Izrael, kterou tito autoři sami prováděli, ale k antisemitské propagandě) se dovolával svobody slova za účelem šíření rasové nenávisti. Potíže, které nyní má, nepovažuji za méně oprávněné než potíže, které měl během pobytu v ČR americký ultrapravičák a popírač holocaustu David Duke.

Jestliže dosud platí, že součástí české ústavního pořádku je Listina základních lidských práv a svobod, její popírači Stwora nebo Duke stojí zjevně mimo tento ústavní rámec, a tedy jednoznačně za hranicemi české společnosti.

P.S.: Poznámka k údajné "stalinské" snaze zmíněné Janem Čulíkem: Společnost jistě není majetkem státu, ale společnost také existuje jen tam, kde proběhla víceméně úspěšná socializace a akulturace jedinců. Bylo by jistě maximálně svobodomyslné podle hesla "Bídák, ba i hrdina, vždyť jsme jedna rodina" protestovat proti vyloučení tzv. sériových vrahů z běžné společnosti a jejich internaci ve specializovaných ústavech - když přece není možno nade vší pochybnost prokázat, že by jejich propuštění vedlo k dalším vraždám. Tak daleko ale myslím nezacházejí ani v anglosaských zemích, byť se to od legalizace hlasatelů prokazatelně nenávistných a lživých názorů příliš neliší. Na rozdíl od britské společnosti je ta česká místem, kde "nic není hanba" - takže zatímco Britové na základě velmi jemných selekčních mechanismů na morální rovině vylučují ze svého středu zastánce přílišných extrémů (je to následek několika staletí absolutně politicky nekorektního anglikánského drilu - kdo se nepřizpůsobil, stejně skončil jako kolonista v USA či dokonce v poutech a pak v Austrálii...), v ČR takový mechanismus uvnitř občanské společnosti naprosto chybí a kromě státu jiná instance, která by vydala signál, že něco není v pořádku, bohužel neexistuje. Takže:Vivat libertas, pereat mundus?

P.P.S.: Společenské vrstvě, která si pěstuje přesvědčení o vlastní tolerantnosti vůči rozdílům, ačkoliv souběžně s tím bez potíží provádí velmi razantní exkluzi skutečné sociální jinakosti - často dokonce aniž si to je vůbec schopna uvědomit - velmi sluší označení Donoso Cortése "una clasa discutorida" (diskutující třída); právě proto jí možná uniká i fakt, že kde se jednou etablují a prosadí zastánci militantní ultrapravice, kteří diskusi znásilní, s veškerou jinakostí, jakož i diskusí, je okamžitě konec...