Midas naruby

29. 6. 2009 / Karel Dolejší

Zdá se, že revoluce jsou jediným záchranným prostředkem, jímž se římská západní tradice zajistila pro chvíle ohrožení. Jestliže nejenom různé revoluce dvacátého století, ale všechny revoluce Francouzskou počínaje dopadly špatně, tj. skončily restaurací nebo tyranií, je to, zdá se, známkou, že poslední záchranné prostředky, které tradice poskytla, selhaly.

Hannah Arendtová: Co je autorita? In: Krize kultury. Mladá fronta, Praha 1994. S. 63

Frýžský král Midas byl podle některých podání synem bohyně Kybelé. Když ve své zahradě pohostil Dionýsova společníka Siléna, bůh nabídl, že mu za odměnu splní jedno přání. Král si, jak známo, přál, aby měl moc vše, čeho se jen dotkne, proměnit ve zlato. I stalo se. Jenže když Midas zjistil, že se nemůže ani najíst bez toho, aby všude kolem něj nevznikal vzácný kov, a že mu tedy hrozí smrt hlady, zděsil se a prosil boha, aby vzal svůj dar zpět. Nakonec se Dionýsus slitoval a umožnil bláhovému monarchovi neblahý dar smýt v řece Pactolus. Po této lekci začal Midas nenávidět bohatství a stal se společníkem boha pastýřů a polí Pana.

Nenásilná občanská opozice, která v mnoha zemích světa usiluje o odstranění utlačivých vlád nebo režimů, nespadla z nebe. Než na troskách koloniálních soustav vznikla celá řada dnešních států, a ještě předtím během mimořádně krutých válek v Evropě, mezinárodní scénu, na níž tradičně vystupovaly jen státy proti jiným státům, narušila postava lidového bojovníka-partyzána. Carl Schmitt ve své studii z doby nástupu postkoloniální éry (Die Theorie des Partisanen, 1963) pojal tento fenomén coby osobu, jejíž oprávnění jakoby vyrůstá z rodné země - partyzán má telurickou legitimitu a žádnou jinou ani disponovat nemůže. Tato postava je však podle Schmitta ohrožena hned z několika stran: Technikou, která jej může zabít jako psa; ideologiemi, které boj o kus země nahrazují absolutními světonázory bez vazby na konkrétní prostor; a zainteresovaným třetím, který ho bezohledně nasazuje pro vlastní cíle.

Podle amerického stratéga Johna Boyda existují v zásadě tři typy ozbrojených konfliktů: Opotřebovací válka, v níž rozhoduje hrubá síla; manévrový boj, v němž rozhodují dvojznačnost, klamání, mobilita a násilí (nebo jeho hrozba); a konečně morální konflikt, v němž rozhodují odvaha, důvěra a esprit. Partyzánská válka vzhledem k nerovnosti zdrojů nikdy nemůže být primárně válkou opotřebovací, a s ohledem na nedostatek mobility improvizovaných jednotek lidových bojovníků zpravidla ani manévrovým konfliktem. Boj, který vede povstalec, je tedy primárně morálním konfliktem: Aby v něm mohl zvítězit, je nezbytně nutné, aby jednotlivé účastníky boje sjednocovala legitimní morální autorita. Takovou autoritu Boyd na straně 121 svého rukopisu Patterns of Conflict definuje coby osobu nebo instituci, která má schopnost dodávat důvěru, odvahu a esprit, a umožňuje tak překonávat nebezpečí, nejistotu a nedůvěru.

Jakkoliv partyzán nepochybně nepřestal existovat - v Iráku nebo Afghánistánu, v Kolumbii nebo v Čečensku - ke svému konečnému vítězství vyžaduje mimořádně vysokou úroveň rozkladu společnosti, v níž působí (tak aby prakticky nikdo nemohl zůstat v konfliktu neutrální), a ohromné oběti, včetně obětí na životech. Nenásilné občanské protesty naproti tomu v optimálním případě představují efektívnější typ asymetrické strategie, která zpravidla umožňuje integrovat i zcela "normální", neradikalizované obyvatelstvo a minimalizovat počet obětí - ovšem pouze za podmínky, že protivník není připraven a odhodlán takové strategii za každou cenu čelit. (Navíc: Co "funguje" proti okupantovi nebo loutkovému režimu à la batistovská Kuba nebo husákovské Československo, to nemusí účinkovat na autochtonní režimy jako posttitovská Jugoslávie, chavézovská Venezuela... nebo ahmadínežádovský Írán.)

Každopádně nenásilný občanský odpor není o nic méně než guerillová válka konfliktem především morálním; tj. stejně jako on vyžaduje především existenci legitimní autority schopné jednotlivcům dodávat důvěru, odvahu a esprit, a umožňující tak překonávat nebezpečí, nejistotu a nedůvěru. Bez takové autority jednoduše nelze obstát. Vše, co autoritu ohrožuje - bez ohledu na to, jaké další výhody by to mohlo přinést - především smrtelně škodí. Pokud legitimní autorita existuje, odpor trvá navzdory neúspěchům a porážkám, a dříve či později připraví nepřítele o odhodlání pokračovat v boji.

Několik desetiletí podvratného působení v zahraničí, podpora "spřátelených" utlačivých režimů a konečně období vlády Bushe II. s jeho íráckým podvodem, sankcionovaným mučením a nezákonným vězněním, stejně jako se zcela zjevnou podporou šíření "revoluční technologie", dělá z vlády Spojených států přinejmenším v očích obyvatelstva zemí, jež nejsou nekritickými obdivovateli USA (a těch je naprostá většina), onoho "zainteresovaného třetího" ze Schmittova pojednání o partyzánovi. Kontinuita Obamovy administrativy, pokud jde o tento trend, pak znamená, že se Amerika stává jakýmsi naruby obráceným Midasem: Čeho se svým bohatstvím dotkne, to se rozpadá v prach a popel. Jestliže autentické opoziční hnutí přijímá americkou pomoc jakéhokoliv druhu, ocitá se v podezření, že ve skutečnosti prosazuje skrytou cizí agendu, a ztrácí tak schopnost dodávat svým členům a příznivcům důvěru, odvahu a esprit.

Ti kdo stále tvrdí, že by západní vlády měly každopádně podporovat prodemokratická hnutí ve světě, zmíněné skutečnosti vůbec neberou v úvahu - a vyzývají tedy k faktické diskreditaci autentických opozičních hnutí. Vzhledem k povaze boje, jenž tako uskupení vedou, znamená podobná diskreditace takřka spolehlivou záhubu.

Není řeky, jež by tuto kletbu smyla. Aby se Midas naruby svého prokletí zbavil, musí zapomenout na bohatství a přidat se k družině boha pastýřů a polí.

Víc se o tom už nedá říci.