Na okraj tragédie: Co zmůžeme a nezmůžeme

9. 10. 2023 / Karel Dolejší

Zpráva o 11. září 2001 mě zastihla na dovolené v Chorvatsku. Po návratu se mi vtiskly do paměti tirády tehdejšího kolegy učitele, že je třeba Afghánistán "zabombardovat do doby kamenné".

S odstupem dvaadvaceti let vypadá situace nepříliš povzbudivě. V Afghánistánu opět vládne Tálibán, který díky bezpečným základnám na paštunských územích v sousedním Pákistánu přežil intervenci a vrátil se k moci. Prakticky vše, oč se Američané v zemi snažili, přišlo vniveč. Nevím ani, zda onen popuzený pán z kabinetu ještě učí děti svá nenávistná moudra, nebo také změnil profesi.

Pro některé je afghánská katastrofa "důkazem" nesmyslnosti západních intervencí ve světě - a jejich vlastního přesvědčení, že alternativou neúspěšné vojenské politiky jsou prý "kreativní diplomatická jednání".

Vidím to trochu jinak. Afghánský debakl, se všemi svými složkami včetně masivní vzdělávací a rozvojové pomoci, ukazuje především neschopnost Západu v měřítku let změnit staletou civilizační dynamiku ve vzdálené zemi, kde si většina obyvatelstva takovou změnu vůbec nepřeje.

Extrémní závěr, že namísto ozbrojených střetů s nepřáteli se s nimi máme "dohodnout" a vyměnit armádu za diplomatický sbor, může na papíře vypadat pěkně, v praxi ale nefunguje o nic lépe než tupý intervencionismus. Existuje dokonce dost důvodů tvrdit, že výsledky diplomatismu (doktríny absolutizujíci roli diplomacie a rozšiřující pole jejího působení za všechny rozumné meze) mohou být nakonec ještě horší než to, kam svět dovedly zpackané západní vojenské intervence.

***

Obamova a poté Bidenova politika vůči imperialistickému Íránu se zaměřila na co největší "neviditelnost" Spojených států na Blízkém východě. Mrtvá dohoda JCPOA fakticky jen odkládala termín získání jaderné zbraně teheránským režimem výměnou za volnou ruku ve všech ostatních jeho agresívních aktivitách. Mezi ně patří mj. vývoj raket dlouhého doletu, zakládání ozbrojených miličních frakcí loajálních k Teheránu na území okolních států, vraždění odpůrců režimu v zahraničí, včetně Evropy a USA, únosy cizinců s cílem domoci se výkupného nebo krádeže technologií potřebných pro výrobu zbraní.

Po mnoha letech této tolerance, kdy Teherán mj. směl intervenovat v Sýrii a s ruskou pomocí zachránit diktátora Asada před lidovým povstáním, končíme v bodě, kdy íránské bezpečnostní složky prokazatelně pomáhaly s plánováním a nakonec výslovně schválily vražedný útok svého klienta, palestinského Hamásu, na Izrael.

Jednalo se o útok sestávající z náhodného masakrování každého, na koho ozbrojenci Hamásu během nájezdu narazili. Od příslušníků izraelských vojenských posádek v okolí Gazy přes místní usedlíky až po filipínské dělníky. Průběžné statistiky zatím hovoří o zhruba 700 zabitých Izraelcích a nejméně 260 mezinárodních účastnících mírového hudebního festivalu.

Mezi povražděnými účastníky festivalu byli kromě běžných návštěvníků i míroví aktivisté a aktivisté za práva Palestinců. To snad dostatečně ilustruje modus operandi ozbrojených tlup, kterým íránští plánovači a poradci pomohli provést nejvražednější útok na izraelské území od války za nezávislost ve 40. letech minulého století.

***

V oboru všelijakých jednání, jimiž se navenek ohání doktrinální diplomatismus, platí jedna prostá zásada, na kterou diplomatisté obecně a chcimírové zvlášť rádi zapomínají. Totiž ta, že s těmi, kdo vás přicházejí zavraždit, nikdy nemůžete vyjednávat.

Nemá cenu se bavit o "politické agendě" lidí, kteří na zem povalenému Filipínci rozbijí hlavu motykou, "protože nepatří do jejich kmene", nebo kteří na sociálních sítích spatra poučují truchlící rodiče jimi zavražděné a podle všeho i znásilněné Němky.

Z poznatku, že Západ nedokáže za pár let změnit civilizační dynamiku na jiném konci světa, může plynout vše možné, jen ne falešný závěr, že se má tedy vše "řešit diplomacií". Diplomacii lze jistě s výhodou upřednostnit u relativně slušných režimů, v islámském světě například jordánského. Ale u těch, kdo mají v úmyslu své "nepřátele", tj. nás, pozabíjet, taková možnost nepřichází v úvahu.

Slušným muslimům i slušným režimům islámských států dlužíme maximálně přesné definování hrozby. Jen tak bude možné bojovat proti paušalizacím a mocnému revivalu islamofobie - poté, co Izrael o víkendu zažil své vlastní 11. září, při němž útočníci povraždili též stovky cizinců a desítky dalších vzali jako rukojmí.

Je třeba jasně jmenovat toho, kdo to udělal, a odložit iluze, že s fanatickou sběří tohoto typu snad lze stabilizovat vztahy jiným způsobem, než na základě účinného vojenského odstrašování.

***

Ovšemže nikdo na Západě nyní neplánuje vojenskou intervenci do Íránu s cílem dosáhnout tam "změny režimu", který si nepochybně zaslouží být zničen. Tento režim jednoho dne budou muset svrhnout Íránci samotní, až bude nepřetržitým "vývozem revoluce" dostatečně vnitřně oslaben.

Ale do té doby s íránským teroristickým režimem a jeho poskoky v Gaze, Sýrii, Iráku, Libanonu, Jemenu atd. lze komunikovat jen tehdy, budou-li v každém okamžiku jasně vidět obrovský klacek, který na ně může kdykoliv dopadnout.

Ti kdo tomuto typu bytostí bez jakékoliv rezervy a omezujících podmínek nabízejí "jednání" a "mír", si totiž říkají o stejný osud, jako účastníci vyvražděného mírového festivalu.