Zamrzlá dialektika izraelsko-arabského konfliktu

12. 10. 2023 / Matěj Metelec

Samozřejmě, otázka bezpečnosti je zásadní pro všechny režimy. I putinovské Rusko se v zdúvodnění agrese proti Ukrajině ohání svou bezpečností. Podobně jako si Izrael okupací zajistil nárazníkové pásmo proti útoku nepřátelských sousedů, Rusko argumentuje obavami z rozšiřování NATO. Jako účelové lze ruské argumenty odmítnout jen s výhradou, že ve dvacátém století Rusko skutečně podvakrát čelilo agresi ze západu, a nakonec bylo poraženo ve studené válce, přičemž ekonomická transformace prováděná šokovou doktrínou na něj měla podobné dopady, jako kdyby prohrálo skutečnou válku. Devastace země a otevřená nadvláda oligarchů a organizovaného zločinu způsobila, že autoritářský ex-kágebák Putin se dodnes velké části Rusů jeví jako spasitel.

Většina argumentů zastánců obou stran izraelsko-palestinského (dříve spíše izraelsko-arabského) konfliktu vychází dodnes ze studenoválečné éry. Protože na straně Arabů stál Sovětský svaz a na straně Izraele Spojené státy, platilo, že levice (byť to byla levice nekomunistická) podporovala Palestince, kteří se navíc v 60. a 70. letech hlásili převážně k marxismu-leninismu a thirldworldismu, pravice, navzdory tomu, že byl v první dekádách své existence vlastně socialistickým státem, Izrael. Dnešní pravicově konzervativní Izrael je pro pravicové západní podporovatele přiměřenějším spojencem než Izrael sociálně demokratický. Navzdory excesům Benjamina Netanjahua, snaze o reformu soudnictví, proti které sami Izraelci už měsíce protestují, a přítomnosti krajní pravice ve vládě, ale Izrael zůstává demokracii, která umí být vstřícná k (některým) menšinám, a izraelská společnost je otevřenější a liberálnější než palestinská. Rovněž Palestinci u svých, stále dominantně levicových, příznivců budí sympatie svým hořkým údělem, nikoli svými reprezentanty: teroristickým Hamásem a korupcí prolezlým Fatahem. Právě osudy obyčejných Palestinců a trvalý izraelský tlak na okupovaných územích, včetně teroristických praktik osadníků, jsou příčinami setrvalé zahraniční podpory. 

Od dob studené války se nic nezměnilo na sadách argumentů, jež lze shrnout do dvojice výroků „Izrael je baštou demokracie a lidských práv v blízkovýchodním autoritářství“ versus „Izrael je imperialistický apartheidní stát“.  Jedna z tragédií konfliktu je, že do jisté míry jsou pravdivé oba výroky. Izrael je právním státem a liberální demokracií, navíc jednou z mála společností v regionu, v níž se například LGBT osoby nemusejí obávat o svoji bezpečnost. To však nic nemění na tom, že okupuje palestinská území v rozporu s mezinárodním právem, a že Palestinců v konfliktu umírá izraelskýma rukama řádově víc, než je tomu naopak. 

Palestinské utrpení je však na Západě tradičně méně viditelné. Nemají vlastní stát, nadto anonymní smrt v sutinách domu zničeném raketou není tak šokující, jako vražedné řádění bojovníků Hamásu natočené na mobilní telefony. V České republice je pak toto utrpení dokonce téměř zcela neviditelné, předsudky a preference politické elity i většiny novinářstva jsou totiž jednoznačně na straně Izraele. Na jeho kritiku se pak i u nás s oblibou odpovídá obviněním z antisemitismu. Přitom její smysl vychází právě z předpokladu, že Izrael představuje liberální demokracii, která hodnotu lidských práv uznává. Uznání významu lidských práv, včetně práva na sebeurčení, je přitom neslučitelné jak s logikou síly, jak ji představuje Mélský dialog, tak s argumentem poukazujícím na to, že většina z nás by chtěla žít spíš v Izraeli než ve svobodné, ale Hamásem ovládané Gaze. Konflikt podpory demokracie a podpory práva na sebeurčení nelze rozřešit způsobem, který by jednu z pozic škrtnul, ale nejspíš ani nějakým hegelovským dialektickým aufhebung. I to dělá řešení konfliktu tak komplikovaným. Co však skutečně vyvolává pocity zoufalství je skutečnost, že v současnosti je podle všeho nejjednodušším „řešením“ konfliktu – jeho pokračování.