"Po 28. říjnu 1918 se tedy sudetští Němci pokusili odvolat na právo na sebeurčení vycházející z mírové politiky Woodrowa Wilsona, s tím, že by oblasti s německou většinou setrvaly v rámci poválečného rakouského státu. Sudetoněmečtí poslanci z Říšské rady vyhlásili v pohraničí separatistické celky s cílem připojit se ke vznikajícímu Německému Rakousku. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci a Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, přičemž další převážně německé oblasti na jihu Čech a Moravy měly být připojeny k Horním a Dolním Rakousům, dále se měly stát součástí rakouské republiky i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Československá vláda žádnou z těchto separatistických snah neuznala a začala zajišťovat československé území vojenskou operací. Sudetští Němci se uchýlili k víceméně pasivnímu odporu vůči českému vojsku, které od 31. října 1918 do 28. ledna 1919 postupně obsazovalo pohraničí. K bojům nebo krvavým srážkám docházelo pouze sporadicky, což mělo za následek ztráty na životech více jak desítky Němců.

Dne 4. března 1919 téměř všichni sudetští Němci pokojně demonstrovali za své právo na sebeurčení. Tyto demonstrace byly podpořeny jednodenní generální stávkou německého obyvatelstva. Demonstrace byly potlačeny československou armádou s 54 mrtvými a 84 zraněnými osobami.[1].

Mírová Saint-Germainská smlouva z 10. září 1919 definitivně přiřkla sudetské území československému státu a sudetští Němci tak zůstali v roli početné národnostní menšiny. Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo mnohonárodnostního Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,2 milionů Němců, 2 milionů Slováků (kteří byli spolu s Čechy v té době často počítáni do tzv. československého národa, Čechoslováků), 0,7 milionů Maďarů, půl milionu Rusínů, 300 000 Židů a 100 000 Poláků, dále pak z Romů (Cikánů), Chorvatů a dalších etnických skupin. Němci tvořili jednu třetinu veškerého obyvatelstva českých zemí a cca 23,4 procent československé populace (čítající celkem 13,6 milionů)."

"Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Eduard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika "zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky". Dále bylo v nótě uvedeno např. to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky."