Je mi líto vašich ztracených privilegií. Vlastně ne. AI možná odhalí, co akademický svět mylně považuje za inteligenci

24. 9. 2026 / Muriel Blaive

Vezměme si jazyk. Rodilí mluvčí angličtiny mají výhodu natolik samozřejmou, že už ji skoro nikdo jako výhodu nevnímá. Od nás ostatních se očekává, že budeme publikovat ve stejných časopisech a podle stejných jazykových standardů, jenže musíme buď investovat podstatně více času do toho, abychom vytvořili přijatelný anglický text, nebo někomu zaplatit za jeho jazykovou úpravu. Profesionální redakce článku může snadno stát 2 000 eur, redakce knihy 5 000 eur i více. Za třicetiletou kariéru se kumulativní náklady mohou přiblížit ceně malého domu. Je to v podstatě daň uvalená na vědce za to, že se nenarodili do jazyka, který se stal dominantním jazykem akademického světa. Hotový článek však vyjde, v životopise přibude další publikace a radikálně odlišné prostředky, které byly k jejímu vzniku zapotřebí, zmizí z dohledu.

Totéž platí o výzkumné asistenci. Prestižní univerzity zaměstnávají doktorandy a výzkumné asistenty, kteří vyhledávají prameny, sestavují bibliografie, skenují materiály, ověřují odkazy a shrnují knihy a články. Předchozí generace převážně mužských akademiků měly k dispozici ještě jiný zdroj pomoci: své manželky, které přepisovaly rukopisy, opravovaly texty, vedly bibliografie a někdy přispívaly podstatně významnější intelektuální prací. Mohly se dočkat láskyplného poděkování – „mé drahé ženě, bez níž by tato kniha nikdy nebyla tím, čím je“ – ale spoluautorství rozhodně ne. Nic z toho nečinilo výslednou vědeckou práci neautentickou. Akademické autorství bylo zcela rozumně chápáno jako intelektuální odpovědnost, nikoli jako osobní provedení každého jednotlivého úkonu, který je k vytvoření knihy zapotřebí. Je pozoruhodné, že tato distinkce se najednou stává tak obtížně pochopitelnou ve chvíli, kdy je asistentem stroj.

A pak je tu samotný přístup k vědění. To je možná největší akademické privilegium, protože ti, kdo ho mají, jej mohou velmi snadno považovat za přirozený stav věcí. Tyto řádky píšu v Britské knihovně v Londýně. Přijela jsem sem, protože potřebuji příliš mnoho knih, které v rakouských knihovnách nemohu získat, přestože Rakousko je bohatá evropská země. Abych si je mohla přečíst, musela jsem cestovat z Vídně do Londýna, zaplatit dopravu a ubytování a strávit několik týdnů tím, že jsem se fyzicky přemístila dostatečně blízko ke knihám, abych do nich mohla nahlédnout. Za svou akademickou kariéru jsem utratila mnoho tisíc eur jen za to, abych získala přístup k odborné literatuře. Vědec na Harvardu, Oxfordu nebo jiné mimořádně dobře vybavené instituci může kliknout na odkaz a získat článek, objednat si knihu a nechat si ji doručit, používat databáze, jejichž cenu předplatného možná ani nezná, nebo požádat knihovnu, aby potřebný materiál zakoupila. Tato infrastruktura se pak téměř neviditelně proměňuje v individuální akademickou produktivitu.

Studium komunismu nabízí ještě názornější příklad. Po otevření sovětských archivů byly obrovské soubory dokumentů mikrofilmovány, digitalizovány a komerčně prodávány. Bohaté americké univerzity mohly utrácet miliony dolarů za nákup celých kolekcí a poskytnout tak svým vědcům místní přístup k rozsáhlým souborům sovětských dokumentů, které badatelé jinde mohli studovat jen tak, že cestovali do Moskvy či jiných archivních center bývalého Sovětského svazu, sháněli financování a víza, hledali ubytování, orientovali se v inventářích, přesvědčovali archiváře, aby jim vydali příslušné materiály, čekali na dokumenty a vyrovnávali se s omezeními, která se mohla nepředvídatelně měnit. Jeden vědec mohl prohledávat sovětské archivní materiály z americké univerzitní knihovny, zatímco jiný musel překonat celý kontinent jen proto, aby zjistil, zda mu archiv vůbec dovolí nahlédnout do příslušného spisu. Když však jejich knihy vyšly, obrovské investice do výzkumné infrastruktury jednoho z nich se na titulní straně neobjevily. Obě knihy se staly dokladem individuálního vědeckého výkonu.

Tyto nerovnosti jsou ještě nápadnější, podíváme-li se za hranice západní Evropy a Severní Ameriky. Vědci pracující v hůře financovaných akademických systémech mohou mít vynikající vzdělání a skutečně originální myšlenky, a přitom nemít přístup k hlavním databázím, rozsáhlým vědeckým knihovnám, financím na zahraniční cesty, profesionální jazykové redakci či armádám doktorandů. Někteří pracují v angličtině, mnozí nikoli. V obou případech účast v mezinárodní akademické debatě nezávisela jen na inteligenci či originalitě, ale také na přístupu k infrastruktuře, díky níž se inteligence a originalita stávají profesně rozpoznatelnými. Brilantní argument špatně formulovaný v dominantním akademickém jazyce nikdy nesoutěžil za rovných podmínek s konvenčním argumentem podaným bezchybnou akademickou angličtinou.

To je jeden z důvodů, proč mi část rozhořčení nad umělou inteligencí připadá pozoruhodně nepřesvědčivá. AI najednou poskytuje vědcům bez této infrastruktury za zanedbatelnou cenu ve srovnání s alternativami přístup k formám pomoci, které bohatší akademici dlouho získávali díky penězům, geografii nebo institucionální příslušnosti. Dnes mám kdykoli k dispozici jazykového redaktora, překladatele, něco na způsob výzkumného asistenta a intelektuálního partnera. AI mi nemůže poskytnout sovětský archivní dokument, který nikdy nebyl digitalizován, ani mi nedokáže vložit do rukou nedostupnou knihu. Britská knihovna zůstává Britskou knihovnou. Může však omezit nevýhody, které vznikají ve chvíli, kdy už jsou informace dostupné, a pro vědce pracující v chudších institucích a zemích může být tento rozdíl ještě větší než pro mě.

Zdá se, že právě teď se akademická pomoc stala morálně problematickou.

Načasování stojí za pozornost. Pomoc byla slučitelná s autenticitou vědecké práce, pokud ji poskytoval doktorand, výzkumný asistent, drahý profesionální redaktor, „má drahá žena“ nebo institucionální infrastruktura elitní univerzity. Teď, když mohou vědci bez těchto zdrojů získat některé srovnatelné formy pomoci za cenu měsíčního předplatného, najednou slyšíme vášnivé obhajoby intelektuální práce bez jakékoli pomoci. To neznamená, že každý, kdo má proti AI námitky, vědomě hájí privilegia. Existují vážné důvody k obavám z vymyšlených odkazů, smyšlených informací, homogenizovaného stylu, intelektuální závislosti a průmyslové produkce akademických keců. Je tu však také sociologická otázka, která si zaslouží mnohem větší pozornost: které formy akademického kapitálu kvůli AI ztrácejí svou hodnotu založenou na nedostatku a kdo z tohoto nedostatku dosud těžil?

Nejzřejmějším příkladem je ovládání akademické angličtiny. Možná ještě zajímavější je však samotná schopnost dobře akademicky psát. Akademický svět obsahuje mimořádně inteligentní lidi, kteří nepíší nijak zvlášť dobře. Jsou v něm ale také lidé s opačným a profesně velmi užitečným nadáním: dokážou relativně obyčejným myšlenkám dodat zdání sofistikovanosti. Skromnou tezi lze obklopit působivým teoretickým slovníkem, zasadit ji do 9 000 elegantně vystavěných slov a předložit ji s takovou pojmovou sebejistotou, až získá zdání intelektuální hloubky. Na této schopnosti stojí celé kariéry. Donedávna byla produkce takové prózy vzácnou dovedností, a tedy významnou konkurenční výhodou. AI ji rychle činí méně vzácnou.

To se obvykle uvádí jako argument proti AI: stroj dokáže produkovat sofistikovanou prózu bez sofistikovaného myšlení. Já z toho vyvozuji poněkud jiný závěr: možná jsme schopnosti produkovat sofistikovanou prózu připisovali příliš velký intelektuální význam. Jestliže dnes může téměř každý vytvořit povrchové znaky kvalitního akademického psaní, přestávají tyto znaky fungovat jako spolehlivá měřítka intelektuální výjimečnosti. A právě to může být jeden z nejvíce rovnostářských účinků AI. Myšlenka jednoho vědce už nemusí prohrávat jen proto, že jiný vědec je náhodou rodilý mluvčí angličtiny, může si dovolit lepšího redaktora nebo byl od osmnácti let socializován do rétorických kódů elitní anglofonní univerzity. Badatel v Lagosu, Praze, La Pazu nebo Tbilisi může stále častěji předložit argument v angličtině ve stejné povrchové profesionální kvalitě jako profesor z Harvardu. To neznamená, že oba argumenty jsou stejně dobré. Znamená to něco mnohem zajímavějšího: odstraňuje se jeden z důvodů, proč je neposuzovat podle jejich intelektuální hodnoty.

Otázka se tedy může vrátit od prezentace k samotné tezi. Co se vlastně říká? Je otázka originální? Vysvětluje argument něco? Existují pro něj důkazy? Osvětluje pojmový aparát zkoumaný předmět, nebo ho pouze zdobí? Pokud se jazyková uhlazenost a profesionální akademická prezentace stanou široce dostupnými, mohou originalita, inteligence a úsudek získat větší, nikoli menší význam. Mezi akademiky nejvíce ohroženými AI proto možná budou právě ti, jejichž konkurenční výhoda spočívala v mimořádně dobrém podávání konvenčních myšlenek. Přiznávám, že mě tato vyhlídka docela baví.

Existuje ještě jedno nedorozumění kolem AI, s nímž se často setkávám, zejména u lidí, kteří mě ujišťují, že s ní nemusí pracovat, aby věděli, jak funguje. Generativní AI je mimo jiné zvláštním intelektuálním zrcadlem. Položte jí konvenční otázku a dostanete konvenční odpověď ve vynikající próze. Dejte jí slabý předpoklad a bez problémů na něm vystaví elegantní argument. Člověk si pak může výsledek prohlédnout a dojít k závěru, že AI je banální nebo hloupá. Někdy samozřejmě je. Ale někdy člověk pouze dostal svou vlastní banální otázku zpět v profesionálně zredigované podobě.

Zkušenost vypadá úplně jinak, když se samotná interakce stane intelektuální prací. Odpověď lze odmítnout jako samozřejmou, upozornit na záměnu dvou pojmů, přinést protichůdné důkazy, zeptat se, co by následovalo, kdyby naše hypotéza byla chybná, vyžádat si příklad ze zcela jiného historického prostředí, odmítnout výslednou analogii jako povrchní a zkusit to znovu. Při takovém použití vytváří AI neobyčejně rychlé iterativní prostředí, v němž lze teze testovat, přeformulovávat, zpochybňovat a posouvat. Její jazyková plynulost neodstraňuje potřebu intelektuálního úsudku; naopak ji činí důležitější, protože někdo stále musí poznat, co je zajímavé, co triviální a co je prostě špatně.

Pro mě však nejzajímavější možnost spočívá v mimořádné lhostejnosti AI k hranicím mezi disciplínami. Člověk může začít problémem týkajícím se postkomunistické politiky paměti a objevit analogický problém v sociologii expertizy; odtud přejít k epistemologii, právním dějinám, antropologii nebo dějinám medicíny; a nakonec se vrátit k původnímu historickému problému a spatřit něco, co předtím nebylo vidět. To je jedna ze schopností, které jsem vždy obdivovala u Michela Foucaulta: jeho schopnost spojovat materiály a intelektuální tradice, které konvenční organizace vědních oborů držela od sebe. Medicína, psychiatrie, vězeňství, sexualita, právo, architektura, správní praktiky, politická ekonomie a filozofie se mohly stát součástmi téhož zkoumání, protože o relevanci rozhodovala otázka, nikoli disciplína.

Žertovala jsem před přáteli, že s AI můžeme být všichni Michelem Foucaultem. AI samozřejmě nemůže každému dodat Foucaultovu inteligenci, originalitu nebo úsudek. Může však demokratizovat jednu z podmínek, které jeho intelektuální praxi umožňovaly: možnost pohybovat se napříč obrovskými oblastmi vědění, disciplínami, obdobími a problémy a hledat mezi nimi nečekané souvislosti. To, co kdysi vyžadovalo desítky let mezioborové četby, mimořádně bohaté intelektuální prostředí nebo šťastnou náhodu, že člověk u večeře seděl právě vedle toho správného kolegy, dnes někdy může začít jednoduchou otázkou: setkal se někdo v jiném oboru s problémem, který má podobnou strukturu? Odpovědi je stále nutné ověřovat. Některé souvislosti budou povrchní, jiné chybné; analogie zůstává pouhou analogií, nikoli důkazem. Ale prostor, v němž se může pohybovat zvědavost, se dramaticky rozšířil.

To naznačuje možnost podstatně zajímavější než nekonečné nářky nad smrtí akademického světa. Jestliže se uhlazená próza stane levnou, ztratí část své hodnoty jako znak výjimečnosti. Jestliže budou kompetentní shrnutí a konvenční interpretace snadno dostupné, jejich reprodukce přestane být působivá. Větší hodnotu tak mohou získat právě věci, které se stále obtížně automatizují: položit nečekanou otázku, rozpoznat souvislost, na níž záleží, odlišit osvětlující analogii od povrchní, všimnout si, že autoritativně znějící odpověď je nesmysl, najít důkaz, který zničí vlastní hypotézu, a zůstat zvědavý i poté, co člověk dostal první dokonale věrohodnou odpověď. Jinými slovy, AI může znehodnotit některé zástupné znaky, podle nichž akademický svět tradičně rozpoznával inteligenci, a přinutit nás věnovat mnohem větší pozornost inteligenci samotné.

To je, mám podezření, jeden z důvodů, proč je část paniky tak intenzivní. Nechci tím říci, že každý kritik AI skrytě hájí své postavení nebo že lze námitky proti AI redukovat na materiální zájmy. Technologie však nevytvářejí pouze nové možnosti; znehodnocují také existující formy kapitálu. Když se schopnost, která byla obtížná, drahá nebo institucionálně omezená, stane široce dostupnou, lidé, kteří ji ovládali, přijdou o část své konkurenční výhody. To, co jeden člověk prožívá jako demokratizaci, může proto jiný zcela upřímně prožívat jako úpadek. Stojí za to se ptát, zda alespoň část lomcování rukama nad „smrtí akademického světa“ není ve skutečnosti truchlením nad ztrátou určitých akademických distinkcí. Moje sympatie k této konkrétní ztrátě jsou omezené.

Existuje však vážný problém, který žádným škodolibým potěšením neodstraním: studenti. Pravidelně jsem neučila od roku 2022, tedy od doby těsně předtím, než se generativní AI stala všudypřítomnou, a mám proto jen málo přímých zkušeností s tím, co udělala se studentskými pracemi. Zde se však problém zdá zásadně odlišný. Zavedený vědec se naučil vystavět argument dříve, než ho za něj dokázal vystavět stroj; naučil se číst dříve, než mu stroj dokázal shrnout knihu; naučil se formulovat otázky dříve, než je dokázal navrhovat stroj; a nashromáždil dostatek znalostí na to, aby alespoň někdy poznal, kdy AI sebejistě produkuje nesmysly. Student dnes může potenciálně obejít právě tu intelektuální práci, jejímž prostřednictvím se tyto schopnosti tradičně získávaly. To, co pro intelektuálně vyškoleného člověka znamená osvobození, může pro někoho, kdo se teprve učí, znamenat ztrátu dovedností.

Upřímně nevím, jaké je řešení. Univerzity možná budou muset mnohem pečlivěji rozlišovat mezi intelektuálními operacemi, které se studenti musí nejprve naučit provádět sami, a těmi, které mohou později delegovat. Hodnocení se možná bude muset přesunout od posuzování hotových produktů k posuzování procesu uvažování a schopnosti argument vysvětlit a obhájit. Možná se opět zvýší význam ústních zkoušek. Mohou vzniknout zcela nové pedagogické postupy. To je skutečný problém – a mnohem raději bych viděla akademiky diskutovat o něm než vydávat prohlášení, že „nikdy nebudou respektovat“ nic, co bylo napsáno s pomocí AI.

Po staletí akademický svět vydával radikálně nerovné podmínky intelektuální produkce za spravedlivou soutěž jednotlivých myslí. Někteří soutěžící byli rodilými mluvčími dominantního jazyka; někteří si mohli dovolit redaktory; někteří měli výzkumné asistenty nebo neviditelnou domácí pomoc; někteří pracovali v institucích, které mohly utrácet jmění za databáze a celé archivní kolekce; někteří náhodou žili vedle největších vědeckých knihoven světa. Jiní vynakládali vlastní peníze, čas a práci, aby se těmto podmínkám alespoň přiblížili, zatímco vědci v hůře financovaných akademických systémech často neměli žádnou reálnou možnost se jim přiblížit vůbec. Nakonec se životopisy porovnávaly řádek po řádku a infrastruktura zmizela.

AI tyto nerovnosti nezruší. Bohaté univerzity si pořídí lepší systémy, proprietární databáze zůstanou drahé, fyzické archivy zůstanou fyzické a za peníze se bude dál kupovat čas, mobilita a pomoc. Některé dlouhodobé výhody však přestávají být tak výlučné. Schopnost vyjádřit inteligentní myšlenku v mezinárodně přijatelné akademické angličtině už nemusí být tak silně závislá na místě narození, institucionální příslušnosti nebo osobním bohatství. Pokud to znamená, že skutečně originální vědec na podfinancované univerzitě může účinněji konkurovat průměrnému vědci obklopenému velkolepými institucionálními zdroji, jen těžko v tom dokážu vidět smrt akademického světa.

Po desetiletích placení daně za to, že angličtina není mým mateřským jazykem, kupování knih, cestování do knihoven, práce bez výzkumných asistentů a soutěžení s vědci, jejichž institucionální výhody se tiše proměňovaly v důkazy jejich individuální akademické excelence, se mi jen těžko daří připojit k všeobecnému truchlení. Podmínky soutěže zůstávají groteskně nerovné. AI však malou část tohoto terénu srovnala a možná nás tím donutí pečlivěji rozlišovat mezi schopností znít inteligentně a podstatně vzácnější schopností inteligentně myslet.

Hodlám si to užívat, než někdo přijde na způsob, jak to zase udělat nerovné.