Před 11. zářím: Amerika měla varování. Neměla obraz
11. 9. 2026 / Fabiano Golgo
Tehdejší krátká zpráva Britských listů zachytila vznikající skandál správně, i když dnes můžeme jednu její podrobnost opravit. BL tehdy podle prvních amerických zpráv uváděly, že prezident George W. Bush obdržel varování CIA „koncem srpna". Dokument, který byl později odtajněn, dostal Bush ve skutečnosti už 6. srpna 2001, během pobytu na ranči v Crawfordu v Texasu. Jeho titulek nepotřebuje žádnou pomoc konspiračního teoretika, aby po pětadvaceti letech působil poněkud strašidelně: „Bin Ladin Determined to Strike in US" – Bin Ládin je odhodlán udeřit ve Spojených státech.
Člověk samozřejmě může udělat to, co se s tímto dokumentem dělá už dvě desetiletí: přečíst titulek, podívat se na datum, odečíst šestatřicet dní od 11. září a oznámit, že Bush byl varován a nic neudělal. Jenže právě tady začíná rozdíl mezi dokumentem a detektivkou napsanou pozpátku.
Prezidentský briefing neříkal, že 11. září čtyři skupiny teroristů unesou dopravní letadla a zaútočí na New York a Washington. Neobsahoval datum, konkrétní cíle ani popis operace, kterou později provedlo devatenáct únosců. Obsahoval ovšem něco, co po útocích nemohlo vypadat příjemně: připomínal Bin Ládinovo dlouhodobé přání udeřit na území Spojených států, zmiňoval předchozí úvahy o únosech amerických letadel, podezřelou aktivitu související s možnými přípravami únosů či jiných útoků a přibližně sedmdesát probíhajících vyšetřování FBI spojených s Bin Ládinem. Komise pro vyšetření 11. září později konstatovala, že po tomto briefingu nenašla žádný důkaz o další diskusi mezi prezidentem a jeho nejvyššími poradci o možnosti útoku Al-Káidy přímo na americkém území před 11. zářím.
To už je něco podstatně vážnějšího než spor o to, zda Bush dostal jakýsi neurčitý papír. A nebyl to jediný papír.
V létě 2001 žila americká zpravodajská komunita v atmosféře, kterou tehdejší ředitel CIA George Tenet později popsal větou, jež se stala názvem celé kapitoly závěrečné zprávy vyšetřovací komise: „the system was blinking red". Systém blikal červeně. Množství zpráv o připravované operaci Al-Káidy bylo mimořádné. CIA očekávala něco velkého, bezpečnostní opatření byla zesilována v zahraničí, americké ambasády a vojenská zařízení dostávaly výstrahy, zahraniční vlády byly žádány o pomoc. Problém byl v tom, že většina pozornosti mířila mimo území Spojených států. Hrozba byla skutečná, ale na mapě stále chyběla červená tečka s nápisem „zde".
Condoleezza Riceová, Bushova poradkyně pro národní bezpečnost, při veřejné výpovědi před Komisí 11. září v dubnu 2004 hájila administrativu právě tímto argumentem. Tvrdila, že vláda reagovala na prudký nárůst hrozeb: ministerstvo zahraničí vydávalo varování, FBI upozorňovala své pobočky a FAA rozesílala bezpečnostní informace leteckému sektoru, včetně upozornění na možnost únosů. Současně zdůrazňovala, že neexistovala konkrétní informace o čase, místě a způsobu útoku na americkém území. Byla to obhajoba, která nebyla nepravdivá. Jen poněkud pohodlně odpovídala na otázku, kterou vyšetřovatelé ve skutečnosti nepokládali. Nešlo o to, zda někde v Langley ležel fax s letovým číslem American Airlines 11 a adresou World Trade Center. Šlo o to, zda systém dokázal spojovat jednotlivé informace, které už měl.
A právě tam začíná příběh vypadat mnohem hůř.
V lednu 2000 americké zpravodajské služby sledovaly setkání islamistických extremistů v Kuala Lumpuru. Mezi lidmi, kteří prošli jejich zorným polem, byli Khalid al-Mihdhar a Nawaf al-Hazmi, dva budoucí únosci letu American Airlines 77, který 11. září narazil do Pentagonu. CIA věděla, že Mihdhar má platné americké vízum. V březnu 2000 dostala informaci, že Hazmi odletěl do Los Angeles. Přesto ani jeden nebyl tehdy řádně zařazen na americký seznam osob, které mají být při vstupu do země zadrženy nebo sledovány, a FBI nedostala informace, které měla dostat. Oba muži mezitím opravdu žili ve Spojených státech.
Není to hypotéza složená z fotografií letadel a šipek na YouTube. Je to závěr oficiální, dvoustranické Komise 11. září, která ve své závěrečné zprávě vyjmenovala konkrétní „operational opportunities" – příležitosti, při nichž mohly americké instituce postupovat jinak. Mezi nimi bylo právě nezařazení Mihdhara a Hazmiho na seznam sledovaných osob, neinformování FBI, nezvládnuté pátrání po nich v srpnu 2001 a selhání při sdílení dalších informací.
Teprve 21. srpna 2001 našla analytička FBI pracující u CIA starší zprávu, podle níž Hazmi přiletěl do Los Angeles už v lednu předchozího roku. Následující den americká imigrační služba zjistila, že Mihdhar vstoupil do USA znovu 4. července 2001. Oba byli 24. srpna konečně zařazeni na watchlist a 28. srpna dostala newyorská pobočka FBI pokyn Mihdhara hledat. Pokyn měl ale administrativní označení „Routine", tedy kategorii, která dávala pobočce třicet dní na reakci. Do útoků zbývaly dva týdny.
Byrokracie dokáže být někdy téměř literární.
Zatímco se totiž někde hledali dva muži, které měl systém dávno znát, v Arizoně vznikal další dokument. Agent FBI z Phoenixu Kenneth Williams v červenci 2001 upozornil centrálu na neobvykle vysoký počet osob, o něž se FBI zajímala, mezi studenty civilních leteckých škol. Ve zprávě vyslovil možnost koordinovaného úsilí Usámy bin Ládina vysílat lidi do Spojených států na letecký výcvik a navrhoval, aby FBI zmapovala letecké školy, vytvořila s nimi kontakty a porovnala informace o zahraničních studentech.
Nic z toho se systematicky neudělalo. Manažeři příslušných protiteroristických útvarů FBI memorandum před 11. zářím ani neviděli. Vyšetřovací komise však později zároveň odmítla pohodlnou představu, že kdyby někdo memorandum otevřel, útoky by byly automaticky odhaleny. Jeho autor neměl před očima sebevražedné piloty mířící do mrakodrapů a komise dospěla k názoru, že samotná realizace jeho návrhů by pravděpodobně spiknutí neodhalila. Mohla ovšem způsobit, že by FBI věnovala mnohem větší pozornost tomu, co přišlo o měsíc později.
A to už je případ Zacariase Moussaouiho.
Moussaoui dorazil v srpnu do letecké školy v Minnesotě s jedním drobným problémem: téměř neuměl létat, zato měl mimořádný zájem o výcvik na simulátoru Boeingu 747. Nechtěl se stát dopravním pilotem. Podle zjištění vyšetřovatelů se zajímal o řízení velkého dopravního letadla způsobem, který instruktorům připadal natolik podivný, že kontaktovali úřady. FBI ho 16. srpna zadržela kvůli porušení imigračních předpisů. Agenti v Minneapolisu rychle dospěli k podezření, že nejde o obyčejného nadšence do letectví.
Začal pak další nádherný tanec institucí. Minnesotská FBI chtěla prohledat Moussaouiho laptop a osobní věci, centrála FBI však nepovažovala dostupné podklady za dostatečné pro příslušný soudní příkaz podle pravidel FISA. Mezi Minneapolsem a Washingtonem vznikl spor o to, zda je podezření dostatečně podloženo. V jedné z nejvíce mrazivých epizod celé zprávy Komise 11. září vysvětloval minnesotský nadřízený kolegovi v centrále, proč se snaží všechny kolem případu tak rozrušit: obával se, že se někdo pokouší vzít letadlo a narazit s ním do World Trade Center. Centrála odpověděla, že k tomu nedojde a že vlastně ani nevědí, zda je Moussaoui terorista.
V retroaktivní historii se taková věta nabízí jako kouřící pistole. Jenže ani zde není poctivé skočit přes několik pater důkazů. Moussaoui nebyl členem skupiny devatenácti mužů, kteří 11. září nastoupili do čtyř letadel, a tehdejší FBI neměla informaci spojující jeho letový výcvik přímo s konkrétním plánem útoku. Až po atentátech se objevily informace, které jasněji spojily Moussaouiho s Al-Káidou. Komise však konstatovala, že důraznější vyšetřování jeho kontaktů mohlo vést k Ramzimu bin al-Shibhovi, jednomu z hlavních koordinátorů spiknutí, a potenciálně plán narušit. Mohlo. Ne „určitě by". V historii 11. září je právě rozdíl mezi těmito dvěma slovy nesmírně důležitý.
Pak je tu ještě poslední groteskní paradox. Ředitel CIA George Tenet byl o Moussaouim informován 23. srpna v briefingu nazvaném „Islamic Extremist Learns to Fly". Dozvěděl se mimo jiné, že podezřelý chce létat s Boeingem 747 a že FBI ho zadržela. Tenet později vysvětloval, že tehdy neviděl spojení s Al-Káidou a chápal případ jako záležitost FBI. Proto ho neřešil s Bílým domem ani s vedením FBI. Informace tedy vystoupala až k řediteli CIA a tam, namísto aby získala větší váhu, změnila se v informaci patřící někomu jinému.
To je možná přesnější obraz amerického selhání před 11. zářím než všechny dramatické titulky o tom, že „Bush věděl".
Bush nevěděl, že 11. září přiletí Mohamed Atta a jeho společníci na Manhattan. Ve veřejně dostupných vyšetřováních není důkaz, že prezident nebo Condoleezza Riceová znali konkrétní plán a vědomě jej nechali proběhnout. Dvoustranická komise, která měla přístup k mnohem většímu množství tajných materiálů než kterýkoli novinový komentátor, k takovému závěru nedošla. To je třeba říci stejně jasně jako všechno ostatní.
Ale stejně nepřesné je z druhé strany celý příběh uzavřít větou, že nikdo nemohl nic vědět, protože neexistovalo přesné datum a čísla letů.
CIA věděla, že Al-Káida připravuje něco mimořádného. Prezident dostal briefing výslovně věnovaný možnosti úderu Bin Ládina uvnitř Spojených států. CIA měla informace o budoucích únoscích Mihdharovi a Hazmim a včas je nepředala tam, kam měla. Agent FBI varoval před možným zájmem lidí napojených na Bin Ládina o letecké školy. Další pobočka FBI zadržela podezřelého islamistu, který chtěl neobvykle specifický výcvik na Boeingu 747. Jeho případ se dostal až k šéfovi CIA. A přesto nikdo nesložil tyto věci dohromady. Závěrečná zpráva Komise to vystihla bez potřeby dramatické hudby: lidé pracující na jednotlivých stopách nepropojili případy ležící v jejich vlastních schránkách s mimořádnou vlnou varování, která znepokojovala nejvyšší představitele státu. Čas nakonec vypršel.
Condoleezza Riceová před komisí správně připomněla, že demokratické státy často reagují na hrozby pozdě a že před 11. zářím Spojené státy jednoduše nebyly nastaveny na permanentní válku proti terorismu. Její výpověď však obsahovala i větu, která dnes působí jako nechtěný most k tomu, co přišlo potom: tragické události podle ní někdy umožní rozsáhlé změny, které by za normálních okolností nebyly politicky možné. Po 11. září následovalo vytvoření Department of Homeland Security, reorganizace zpravodajského systému, rozšíření sledovacích pravomocí, Patriot Act a bezpečnostní aparát nesrovnatelný s tím, který existoval ráno 10. září.
A zde leží ironie, kterou stojí za to připomenout po pětadvaceti letech. Spojené státy reagovaly na 11. září mimo jiné obrovským zvýšením své schopnosti shromažďovat informace. Jenže jedna z největších lekcí vyšetřování útoků byla, že stát už před nimi informace měl. Neměl je všechny, neměl přesný plán a neměl žádnou kouzelnou zprávu schopnou sama o sobě zastavit devatenáct teroristů. Měl však dost jednotlivých skutečností na to, aby dnešní čtení jeho vlastního archivu působilo bolestivě.
Problém nebyl pouze v nedostatku dat. Byl v institucích, které si své kousky reality střežily, předávaly pozdě, označovaly „routine", považovaly za věc jiné agentury nebo nedokázaly rozpoznat jejich společný význam.
Britské listy v květnu 2002 napsaly, že Bush byl před 11. zářím varován. Po pětadvaceti letech můžeme tu větu formulovat přesněji. Prezident byl varován před hrozbou. CIA byla varována svými vlastními informacemi. FBI byla varována vlastními agenty. Letecké školy varovaly FBI. Jednotlivé části amerického státu zahlédly jednotlivé části problému.
Nikdo však včas neuviděl celý obraz. A právě proto je skutečný příběh mnohem znepokojivější než konspirační teorie. Konspirace alespoň předpokládá, že někdo ví, co dělá.
Diskuse