11. září v Česku

11. 9. 2026 / Fabiano Golgo

 
Dnes je téměř obtížné představit si nikoli samotné 11. září 2001, ale způsob, jakým jsme se o něm dozvídali. Teroristický útok současnosti by existoval v našich telefonech dříve, než by první televizní editor stačil rozhodnout, zda přeruší program. Objevily by se desítky videí, živé přenosy očitých svědků, snímky z několika úhlů, falešná videa, první „inside information", několik okamžitých viníků, první konspirační teorie a pravděpodobně i uměle vytvořené záběry události, která se ještě nestačila dokončit. Roku 2001 byl svět podstatně pomalejší. A právě proto je způsob, jakým česká média reagovala na útok na World Trade Center, po pětadvaceti letech fascinujícím dokumentem své doby.

 
První letadlo narazilo do severní věže World Trade Center v 8.46 newyorského času, tedy ve 14.46 v Praze. CNN začala mimořádně vysílat prakticky okamžitě; její archivovaný přepis začíná v 8.48, kdy moderátorka Carol Lin oznamovala zatím nepotvrzenou zprávu, že do jedné z věží narazilo letadlo. V 9.03, tedy v 15.03 českého času, narazil United Airlines 175 do jižní věže a představa bizarní letecké nehody definitivně zmizela. Svět se právě díval na teroristický útok v přímém přenosu. (https://www.911memorial.org/node/80056?)

V Česku však existoval ještě jiný svět. Svět, v němž měla televize program a program byl něco jako jízdní řád Českých drah: bylo samozřejmě možné jej změnit, ale nejprve bylo potřeba zjistit, kdo k tomu má razítko.

Příběh toho odpoledne v České televizi se později stal předmětem téměř detektivní hádky v Britských listech. Jan Čulík napsal už 12. září 2001, že v době mezi čtvrtou a přibližně 16.20 hledal na obou programech ČT mimořádné zpravodajství marně a nakonec přešel k anglickému rozhlasovému vysílání BBC. Zdeněk Velíšek podle jeho tehdejší zkušenosti zahájil skutečné mimořádné vysílání na ČT2 až kolem páté hodiny. Mediální odborník Milan Šmíd tuto verzi následně zpochybnil a uváděl, že ČT začala mimořádně vysílat už v 16.24. Dnešní digitální archiv České televize skutečně eviduje čtyřminutové „Zprávy" z 16.00.

O podstatnější otázce však pochyb není. Česká televize nebyla připravena reagovat na událost tohoto rozsahu tak rychle, jak bychom dnes od veřejnoprávního média automaticky očekávali.

A nejpůsobivější svědectví o tom nepodal kritik České televize, ale její tehdejší prozatímní ředitel Jiří Balvín. Ve své pozdější knize Nepohodlný muž popsal, že byl od tří hodin na pracovním jednání, když ho sekretářka upozornila na telefonát, podle něhož někdo zaútočil na New York. Na obrazovce Euronews pak viděl hořící World Trade Center a druhé letadlo zasahující sousední věž. Když se dostal do zpravodajského centra, očekával chaos lidí organizujících mimořádné vysílání. Místo toho podle jeho popisu našel pozoruhodný klid. Vedoucí vydání údajně vysvětloval, že událost sledují pro podvečerní zprávy. Britské listy tento úryvek z Balvínovy knihy zveřejnily v roce 2003. 

Je snadné se tomu dnes smát. Světové obchodní centrum hoří, druhé letadlo právě potvrdilo, že nejde o nehodu, a někde v televizní redakci se uvažuje, jak se to pěkně zpracuje do večerních zpráv. Jenže právě v tom je historická hodnota této epizody. Česká televize nebyla výjimkou proto, že by zaměstnávala lidi neschopné rozpoznat dvě hořící věže. Byla produktem mediálního systému, v němž ještě pořád dominovala představa jednotlivých zpravodajských relací, nikoli permanentního informačního toku. ČT24 vznikla až o několik let později, v roce 2005. V září 2001 ještě český divák nemohl přepnout na domácí veřejnoprávní kanál, jehož jediným úkolem bylo nepřestat informovat.

V článku „O ČT a o Jiřím Balvínovi: Zdroje a ‚zdroje'"(https://legacy.blisty.cz/art/13290.html), který jsem napsal v březnu 2003, jsem upozornil na jinou část příběhu, jejímž jsem byl přímým svědkem. Přesně dvanáct minut poté, co CNN začala vysílat záběry z útoku na World Trade Center, mi telefonoval reportér České televize David Vandrovec. Chtěl rychle sestavit diskusní pořad a hledal Američany, kteří dokážou mluvit česky. Dal jsem mu kontakty na Timothyho McCajora Halla a Jonathana Terru. Hosté se pak samozřejmě museli do televize fyzicky dostat, což v pražské odpolední špičce nebyla teleportace ze Star Treku. 

Tato vzpomínka není obhajobou výkonu České televize. Už v tom samém článku jsem napsal, že to, co ČT vysílala kolem páté hodiny, bylo velmi nízké kvality. Je však důležitá, protože ničí pohodlnější verzi příběhu, podle níž všichni na Kavčích horách seděli s nohama na stole, dokud je generální ředitel nepřišel informovat, že New York hoří. Někteří novináři reagovali velmi rychle. Instituce reagovala pomaleji.

Česká televize dnes na svém webu uchovává Události z 11. září 2001, tehdy devětadvacetiminutovou relaci. Když ji člověk vnímá v kontextu dnešního mediálního světa, uvědomí si, jak radikálně se za čtvrtstoletí změnil samotný význam televizního zpravodajství. Dnes bychom se k večerním Událostem dostali po několika hodinách nepřetržitých živých vstupů, mobilních upozornění, internetových přenosů a sociálních sítí. Tehdy byly večerní zprávy pořád místem, kde se velká část společnosti poprvé měla dozvědět souvislosti a získat nějaký uspořádaný obraz dne.

Internet existoval, samozřejmě. Jen nebyl internetem, který známe dnes. Během útoků nápor uživatelů přetížil řadu velkých zpravodajských webů. CNN musela svou stránku dramaticky zjednodušit, BBC čelila mnohonásobně vyššímu provozu a Google v jednu chvíli radil lidem hledajícím aktuální informace, aby si raději zapnuli televizi nebo rádio, protože zpravodajské servery mají problémy. Je to možná nejkrásnější technologický artefakt celého 11. září: Google posílající uživatele pryč z internetu, aby se něco dozvěděli. O rok později spustil Google News; jedním z impulsů byla právě zkušenost s obtížným hledáním aktuálních zpráv během útoků.

Český problém roku 2001 tedy nebyl pouze v České televizi. Byli jsme ještě obyvateli informačního světa, který předpokládal, že zpráva musí někam dorazit, někdo ji musí ověřit, někdo rozhodnout, že je dost důležitá, někdo uvolnit vysílací čas a někdo se posadit do studia. Mezi událostí a publikem stálo několik profesionálních bran. Někdy byly pomalé, někdy arogantní, někdy líné a někdy nás právě ony chránily před úplným nesmyslem.

Za několik týdnů se spor o česká média přesunul od rychlosti k něčemu ještě podstatnějšímu: ke kvalitě jejich zahraničního zpravodajství. V listopadu 2001 Britské listy podrobně porovnaly, jak Česká televize a BBC informují o válce v Afghánistánu. Čulík tehdy obvinil ČT, že českým koncesionářům poskytuje zjednodušený a zkreslený obraz konfliktu, a postavil vedle sebe přepisy zpráv ČT1 a BBC1. Přestávalo už jít o to, kdo první ukázal hořící věž. Šlo o to, kdo dokáže vysvětlit svět, který z ní začínal vznikat. 

To byl ostatně jeden z důvodů, proč po útocích dramaticky vzrostla čtenost samotných Britských listů. V říjnu 2001 redakce uváděla osm až devět tisíc čtenářů denně a více než třicet tisíc za měsíc a vysvětlovala tento růst právě systematickým přinášením názorů z mezinárodního, zejména anglosaského tisku, které v české debatě chyběly. BL tehdy našly svou roli nikoli tím, že by měly rychlejší satelit, ale tím, že českému čtenáři ukazovaly diskusi, která byla za hranicemi podstatně širší než ta domácí.

Pětadvacet let poté je snadné udělat opačnou chybu a považovat tehdejší pomalost za něco primitivního. Dnes máme přesně to, co nám v září 2001 chybělo: informaci okamžitě, ze všech míst, ve všech formátech a prakticky bez technologického omezení. Kdyby dnes někdo narazil dopravním letadlem do mrakodrapu na Manhattanu, nemuseli bychom čekat do 17 hodin na Zdeňka Velíška. Pravděpodobně bychom měli první záběr ještě předtím, než by moderátor CNN stačil říci „this just in".

Jenže spolu s čekáním zmizelo něco jiného. Mezi skutečností a našima očima už často nestojí redaktor, který má několik minut na to, aby zjistil, co se děje. Stojí tam algoritmus, jehož zaměstnáním není ověřovat skutečnost, ale udržet naši pozornost.

V roce 2001 jsme nadávali, že informace přichází příliš pomalu. V roce 2026 přichází tak rychle, že lež často dorazí dřív než její oprava a obraz předběhne vysvětlení. Česká televize potřebovala během 11. září desítky minut, než se její obrovský aparát přizpůsobil skutečnosti, že právě probíhá historická událost. Dnešní informační aparát nepotřebuje ani vteřinu.

To ještě neznamená, že jsme se za těch pětadvacet let naučili být lépe informováni. Znamená to pouze, že už nemusíme čekat.