Co přijde po Hamásu?

20. 10. 2023

Někteří analytici, například Marc Lynch ve Foreign Affairs a Hussein Ibish v The New York Times, tvrdí, že "invaze do Gazy bude katastrofou" a že Izrael "půjde do pasti". Mohli by mít pravdu. Vojenské operace v městském terénu jsou notoricky známé svou obtížností a ztrátami. A Hamás, jako sociální hnutí, a ne jen jako militantní skupinu, nebude možné zcela vykořenit.

Izrael však ještě může dosáhnout svého maximalistického válečného cíle zničit vedení a vojenské kapacity Hamásu. Izraelské obranné síly nyní nasadily 350 000 záložníků a 170 000 příslušníků personálu v aktivní službě. Ačkoliv většina těchto sil bude přidělena na severní frontu proti Libanonu a militantní skupině Hizballáh, pro operace v Gaze zbude spousta vojáků. Mezitím může Hamás nasadit nanejvýš 15 000 bojovníků. IDF má úplnou kontrolu nad vzdušným prostorem Gazy, pobřežím a pozemní hranicí. Aby bylo možné Hamás rozdrtit, je izraelská veřejnost připravena tolerovat vysoké ztráty navíc ke značným ztrátám, které již utrpěla. A Izrael má podporu klíčových vnějších hráčů, v neposlední řadě Spojených států. Je těžké si představit příznivější podmínky pro náročné tažení, o němž Izrael uvažuje.

To vyvolává zásadní otázku: Co se stane, pokud se Izraeli podaří Hamás porazit? Ačkoli Bidenova administrativa považuje pozemní ofenzívu a blokádu Gazy za riziko pro regionální stabilitu – a obává se rozvíjející se humanitární katastrofy – schopnost Spojených států změnit kurz Izraele je v tuto chvíli omezená.

Ochromení militantní skupiny bude krvavé, ale odstranění Hamásu by mohlo poskytnout prchavou příležitost nastolit v Gaze nové uspořádání, které bude lepší než to, co mu předcházelo. O tom, zda to stálo za lidské utrpení, se bude diskutovat po válce. Pokud však Izrael Hamás porazí, měly by Spojené státy spolupracovat s regionálními a mezinárodními mocnostmi na nalezení způsobu, jak předat izraelskou kontrolu nad Gazou dočasnému správcovství Organizace spojených národů, podpořené silným mandátem rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Tato mise OSN by pak pomohla vrátit Gazu pod palestinskou kontrolu. Nebude-li konečným cílem oživení Palestinské samosprávy a její kontroly nad Gazou, arabské země se budou zdráhat podílet se na takovém plánu den poté. V Izraeli, kde je nedůvěra v OSN hluboce zakořeněná, to bude stále těžké prodat. Takový proces by však Palestince v Gaze nejen ušetřil vyhlídky na neomezenou izraelskou okupaci a opakovaná kola ničivých šarvátek – či dokonce válek – s Izraelem, ale obnovením vlády Palestinské samosprávy v Gaze by také zachoval možnost dvoustátního řešení, které se dnes jeví jako nedosažitelné.

Likvidace režimu

Příležitost k vytvoření lepšího uspořádání v Gaze by byla z velké části funkcí porážky Hamásu. Jiný vývoj však může takový výsledek učinit pravděpodobnějším. Izraeli nyní vládne nová nouzová koaliční vláda, která zahrnuje centristy, kteří v minulosti podpořili dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a v níž jsou dva bývalí náčelníci generálního štábu IDF, Benny Ganz a Gadi Eisenkot. Izraelský válečný kabinet odráží rozmanitost názorů, které mohou pomoci sloužit jako protiváha krajní pravici, která se dostala do popředí izraelské politiky poté, co premiér Benjamin Netanjahu koncem loňského roku sestavil novou vládu.

Pomůže také nová dychtivost Bidenovy administrativy znovu potvrdit roli USA na Blízkém východě – nad rámec vrtkavých pokusů omezit íránský jaderný program. Zejména americký ministr zahraničí Antony Blinken chce demonstrovat užitečnost diplomacie jako nástroje politiky a současná krize je tomuto cíli šitá na míru. Ačkoliv válka v Gaze zmařila diskutovanou normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, jak ji zprostředkovaly Spojené státy, vyjednávací proces otevřel komunikační kanály, které činí koordinaci politik mezi těmito třemi zeměmi ohledně budoucnosti Gazy reálnou možností.

Izraelské síly nyní čelí potenciálně dlouhému a zdrcujícímu tažení na tomto území. Výsledek zůstává nejistý. Bojovníci Hamásu znají tuto hustou městskou krajinu prošpikovanou tunely a potenciálními nástražnými výbušninami lépe než jejich protivníci z IDF. Vnější síly, včetně Íránu a libanonské militantní skupiny Hizballáh, mohou zahájit útoky na Izrael v naději, že zkomplikují jakýkoli izraelský postup v Gaze. Převaha síly však zůstává na straně Izraele. Povzbuzen podporou svého supervelmocenského podporovatele, Spojených států, může Izrael docela dobře uspět ve svém cíli zbavit se vedení Hamásu a zničit schopnost této skupiny vládnout Gaze. Hodně pak bude záležet na tom, kdo bude kontrolovat území poté, co se Izrael stáhne.

Po Hamásu

Odpověď Izraele na tuto otázku není jasná. Zdá se, že poválečný plán zahrnuje přísnou blokádu Gazy, která ostře omezuje dovoz, přísnou kontrolu pohybu lidí přes hranici mezi Izraelem a Gazou a systém oportunistických náletů a náletů vedených z Izraele na cíle v Gaze, pokud to vynořující se zpravodajské informace považují za nezbytné. Kontrola nad Gazou by pravděpodobně přešla na válečné magnáty nebo nástupnickou organizaci Hamásu, která by mohla vládnout nad troskami, ale nebyla by schopna zabíjet Izraelce. Takové uspořádání se nemusí ukázat jako zvlášť trvanlivé. Koneckonců, Hamás získal arzenál a vybudoval rozsáhlou síť tunelů navzdory přísným izraelským kontrolám a bedlivému dohledu nad Gazou. Je těžké – možná nemožné – uzavřít Gazu dlouhodobým, nepropustným způsobem. Izrael by ze sebe udělal vězeňského dozorce, který by na neurčito vládl obrovskému vězeňskému táboru (k němuž je Gaza dlouho přirovnávána). Pro Izrael a pro Palestince v Gaze by bylo lepším postupem předání kontroly třetí straně. Jinak se situace nakonec vrátí k pochmurnější verzi statu quo ante, jen s mnohem větším počtem mrtvých na obou stranách a zničenou životně důležitou infrastrukturou Gazy.

K této chmurné předpovědi existuje přinejmenším jedna alternativa. Spojené státy by mohly vést kontaktní skupinu, hrstku sousedních států a vybraných vnějších mocností, jmenovitě Izraele, Egypta, Jordánska, Saúdské Arábie, EU, OSN a Palestinské samosprávy. Skupina by vypracovala plán na předání kontroly nad Gazou z Izraele na OSN, jakmile by bojové operace skončily. To by byl obrovský úkol pro OSN, jejíž institucionální kapacita je již tak napjatá a zatížená rigidní a komplikovanou byrokracií. Odhlédneme-li od těchto nedostatků, klíčovým krokem v této fázi by bylo zajištění mandátu OSN v podobě rezoluce Rady bezpečnosti, která by členské státy zmocnila zorganizovat přechodnou správu Gazy, udržovat občanský pořádek a veřejné služby v koordinaci s Izraelem a vypracovat plán voleb na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Čína a Rusko, kteří mají stálé členy Rady bezpečnosti s právem veta, mohou takovou rezoluci zmařit. Zajištění toho, aby žádost o misi přišla řekněme z Egypta a byla schválena Palestinskou samosprávou (pozorovatelským státem v OSN), by však Číně a Rusku mohlo usnadnit zdržení se hlasování v Radě bezpečnosti, nebo dokonce podporu tohoto úsilí.

Existují precedenty: Rezoluce Rady bezpečnosti z roku 1999 uvalila na Kosovo dočasnou správu OSN a pověřila dvě entity – Misi OSN v Kosovu, která sloužila jako přechodná správa, a Kosovské síly, což byly síly NATO plnící pokyny Rady bezpečnosti. Mandát OSN navíc nediktuje požadavek na misi OSN. Precedens rezoluce Rady bezpečnosti z roku 2023, která povoluje vyslání keňských mírových sil na Haiti, v tomto případě umožňuje, aby mise mimo OSN čerpala ze zásob OSN. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě měla takovou pravomoc pro svou pozorovatelskou misi na Ukrajině v letech 2014 až 2022 a Africká unie pro své síly v Somálsku v letech 2007 až 2022. Tento postup dává organizátorům mise, jako je kontaktní skupina, volnou ruku k sestavení nejlepšího možného týmu. A protože se nemusí jednat o misi OSN, skeptičtí Izraelci mohou být ujištěni o její užitečnosti.

Kdyby Rada bezpečnosti schválila rezoluci, která by nařizovala přechodné uspořádání v Gaze, následná mise by musela být vhodně dimenzovaná, strukturovaná a definovaná. Vzhledem k tomu, že čas by byl rozhodující, kontaktní skupina by v koordinaci s agenturami OSN musela identifikovat a rekrutovat dárcovské státy a vybavit a rozmístit mírové jednotky a jednotky "ochrany civilistů". Základní vybavení, jako jsou vozidla a počítače, by bylo čerpáno ze zásob OSN. Pravidla nasazení mise by musela umožňovat střelbu v sebeobraně a primární funkcí mírových sil by byla policejní práce. Samotné síly by se musely skládat z vojáků z arabských států, částečně proto, aby se minimalizovala jazyková bariéra, ale také proto, aby se posílila představa, že misi vedou Arabové. Použijeme-li pravidlo pěti mírových sil na 1 000 civilistů, musela by být tato síla velká – 10 000 vojáků nebo více. Velitelství mise OSN by bylo v kontaktu s izraelskými úřady, ústředím OSN a kontaktní skupinou.

Prozatímní administrativa podporovaná OSN by se do jisté míry podobala řídící misi OSN v Kosovu, kde se OSN podařilo dosáhnout relativního úspěchu v křehkém prostředí, a misi OSN v Libyi, kde podporuje jednu ze dvou soupeřících vlád. Agentur OSN a nevládních organizací schopných organizovat volby není nedostatek. Se zvolením nového prezidenta a nového palestinského zákonodárného orgánu by se mise OSN posunula ze své kosovské role na roli podobnou misi OSN v Libyi, kde mezinárodní organizace podporuje zvolenou vládu. Mise OSN by vyžadovala mocnou hlavu, někoho, kdo by byl schopen postavit se jak Izraelcům, tak Palestincům, kdo by dokázal jednat s vysokými představiteli z vnějších mocností – někoho, jako je Sigrid Kaagová, místopředsedkyně nizozemské vlády, která dříve působila jako vysoce postavená úřednice OSN a vyslankyně v Sýrii a Libanonu.

Obnova

Politickým cílem by zde bylo oživit skomírající palestinskou samosprávu, která ztratila kontrolu nad Gazou v roce 2006, kdy se naposledy konaly volby do Palestinské legislativní rady. Současný prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás byl naposledy zvolen v roce 2005. Navzdory podezřívavosti a pochybnostem, s nimiž mnozí Palestinci pohlížejí na Abbáse a Palestinskou samosprávu, arabské státy nebudou spolupracovat na žádném pokusu o obnovení správy Gazy, aniž by v tomto orgánu hrál roli. Ani hlavní mocnosti globálního Jihu – snad s výjimkou Indie, která se v posledních letech sblížila s Izraelem – takový plán neschválí, pokud se kontrola nad územím v nějaké formě nevrátí Palestincům. Mnohé arabské státy, stejně jako státy globálního Jihu, by mohly požadovat víc než jen volby a opětovné potvrzení kontroly Palestinské samosprávy nad územím; mohli by požadovat, aby Izrael učinil územní ústupky a zastavil výstavbu osad na Západním břehu. Bez zajištění zisků v terénu bude obnovená Palestinská správa v Gaze postrádat důvěryhodnost a bude se jevit jako pouhý loutkový režim. Izrael se možná vyhlídce na takové ústupky vzpírá, ale centrističtí členové vlády národní jednoty by mohli pomoci vychýlit rovnováhu.

Žádné z těchto opatření nebude mít význam bez rychlé akce na obnovu zdevastované Gazy. To je místo, kde se Saúdská Arábie stává kritickou pro úspěch převodu Gazy z izraelské kontroly pod kontrolu OSN a následnou konsolidaci kontroly Palestinské samosprávy nad Západním břehem Jordánu i Gazou. Náklady na rekonstrukci budou značné. Veřejná infrastruktura – včetně nemocnic, škol, silnic, elektrických rozvoden, vodovodních potrubí, kanalizačních systémů a vládních úřadů – bude pravděpodobně v troskách. Samotné odklízení trosek bude vyžadovat čas a peníze. Spojené státy se jistě budou snažit být štědrým přispěvatelem a s izraelskou spoluprací a fungující Sněmovnou reprezentantů si Kongres přidělí potřebné finanční prostředky. Saúdská Arábie má však nejen prostředky na to, aby něco změnila, ale její účast jí také propůjčí takovou regionální legitimitu, která posílí Palestinskou samosprávu.

Uskutečnění takového uspořádání stojí v cestě mnoho překážek. Čína a Rusko se mohou rozhodnout, že budou bránit přijetí nezbytné rezoluce v Radě bezpečnosti. Arabské státy možná nebudou ochotny připojit se k tomu, co mnozí jejich občané považují za okupační sílu v pásmu. A Izrael může odmítnout učinit ústupky Palestincům po útocích Hamásu a izraelském vojenském vítězství. Jedním z účelů diplomacie je však zkoumat záměry a podněcovat zvažování širší škály možností v případě nepředvídaných událostí. To je to, co si tato chvíle žádá. Alternativou je Gaza jako věčná dystopie, kde násilí metastázuje po celém širším regionu a státy jsou méně schopné vypořádat se s nejrůznějšími sociálními a environmentálními zmatky – jinými slovy, Blízký východ se transformuje, ale ne tak, jak si ho Washington představoval.

Zdroj v angličtině: ZDE