19. 10. 2023 / Matěj Metelec
Ještě dnes se občas při pohledu na území, které ovládal Přemysl Otakar II., s nostalgických povzdechem zasníme, že jsem tenkrát měli moře. Pozapomínáme při tom, že území českého krále ve 13. století rozhodně nebylo totéž, co území české, a také, že až do roku 1918 jsme byli součástí státu, který moře měl – a že dnešní Chorvatsko bylo oblíbenou destinací českých turistů už za dob Rakouska-Uherska.
Ne všechny územní zisky monarchie na Balkánu byly ale podobně neproblematické. Anexe oficiálně osmanské Bosny v roce 1908, kterou Rakousko-Uhersko od roku 1878 okupovalo, byla jednou z příčin atentátu na Františka Ferdinanda d'Este a v důsledku tak i první světové války. Anektovat území, jehož obyvatelé necítili národně stejně, jako anektující mocnost, bylo na začátku 20. století už anachronismem. Doba, kdy králové a císařové zcela samozřejmě rozšiřovali „svá“ území – tak jako Přemysl Otakar II. – byla nenávratně pryč. Většina významných změn hranic se v Evropě po napoleonských válkách děla ve znamení sjednocování či osamostatňování národů. Viktor Emanuel II. či Vilém I. možná měli za to, že rozšiřují svá království, všichni ostatní však (oprávněně) vnímali sjednocení Itálie a Německa jako projev národního hnutí.
Díky rozhodujícímu podílu Spojených států na porážce Osy v první světové válce se stalo právo na sebeurčení ústředním principem poválečného uspořádání (byť se omezovalo pouze na evropské národy). Když v rámci Společnosti národů začalo vznikat moderní mezinárodní právo, nevyhnutelně postavilo anexi okupovaného území mimo zákon. Národní princip převážil nad pouhou silou, aspoň teoreticky. I prakticky je však přisvojení nějakého území obtížné, jak dosvědčuje urputnost odboje proti nacistickým i sovětským anexím.
Dokonce i v případě, kdy okupaci národní cítění v pravém slova smyslu nepředchází, může jej ona sama vytvořit, jako se tomu stalo v případě izraelské okupace palestinských území. Je pravda, že nejspíš ještě dlouho po roce 1948 žádný palestinský národ neexistoval, o nic víc ale do zrodu sionismu neexistoval národ židovský. Národ, který okupace vytvořila, nikam nezmizí, a těžko říct, jak úspěšná může být snaha rozbít Západní břeh osadami, a Palestince zavřít coby „domorodce“ do ekonomicky zcela neživotaschopných bantustanů.
Skoro se tváří tvář pochybným výhledům tohoto řešení vnucuje otázka, z hlediska mezinárodního práva kacířská, zda by nebyla lepší skutečná anexe. Ovšem s tou výhradou, že by znamenala udělat z Palestinců plnoprávné občany Izraele. K tomu by ovšem bylo nutné vypořádat se nejen s palestinským resentimentem k státu Izrael, ale rovněž s jeho židovským charakterem. Ten byl jádrem jeho státní rezóny: mít svůj stát a být národ mezi národy byl prvotní impuls sionismu, poučení vyvozené z Dreyfusova procesu, a legislativně jej ukotvuje zákon, kterým Knesset v roce 2018 vyhlásil Izrael „národním domovem židovského lidu“.
Ten s sebou už dnes v zemi, kde žije silná nežidovská menšina, nese nezanedbatelný problém, který známe z československých dějin. Preambule naší ústava z roku 1920 totiž rovněž začínala slovy "My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa..." I když necháme stranou fikci československého národa, těžko se ve státě takto vymezeném mohli cítit čeští Němci, kterých tu žilo několik milionů, doma. Jistě, necítili se tak ani předtím, a pokusili se hned po jeho ustavení odtrhnout, a pořádek muselo v německých okresech nastolovat vojsko. To ovšem nic nemění na tom, že ústava by měla počítat se všemi občany státu, což ta naše nedělala.
Myšlenka jednostátního řešení je v dnešní situaci možná utopická. I kdyby se však Izraeli při chystaném pozemním útoku povedlo Hamás zcela zničit, velmi pravděpodobně by záhy povstal Hamás nový. Jakékoli „řešení“, které nepřekreslí půdorys stávající situace, je nutně jen dočasné a spirálu násilí nezastaví. Zkrátka, jak v tracku Angels & Demons rappoval Immortal Technique „okupace není vítězství“. Pro nikoho.
Diskuse