Blízký východ v bodě nula

20. 10. 2023

7. říjen a jeho důsledky nelze chápat pouze v kontextu konfliktu na Blízkém východě. Sto let trvající boj mezi Izraelci a Palestinci za národní sebeurčení nestačí k pochopení současné eskalace. Dokonce i přehnané násilí a jeho obscénní prezentace samotnými pachateli naznačují, že se nejedná o další šarvátku ve staré bitvě. Genocidní krutost, připomínající akce SS Einsatzgruppen, má politický, přesněji řečeno antipolitický záměr. Zaměřuje se na základ jakékoli politiky, v níž je možné jednat s oponenty a dokonce i nepřáteli.

Globální šok z barbarského útoku Hamásu pramení nejen z rozpoutané brutality teroristů, ale také ze strachu z velké války, která by mohla pohltit celý region.

V době publikace tohoto textu nebylo jasné, zda diplomacie a odstrašování mohou zabránit tomu, aby se naplnilo jedno z nejvytrvalejších klišé na Blízkém východě – rozšíření války do "požáru". V důsledku masakru teroristů z Hamásu se však jedna skutečnost stala nepopiratelnou: Západní politika na Blízkém východě je v troskách, a to platí stejnou měrou pro USA, EU a Německo.

Izraelský koncept ignorování Palestinců a řízení konfliktu (prostřednictvím budování osad, odstrašování a sbližování s arabskými sousedy) se také ukázal jako nebezpečná iluze.

Radikální režimy na vzestupu

Tato válka, stejně jako ruský útok na Ukrajinu, je součástí globálního geopolitického posunu, pro který zatím neexistuje vhodný termín. Často se hovoří o "multipolárním světě", v němž již neexistují žádné bloky, žádná západní hegemonie a žádný americký "světový četník". Mnoho mocností se v tomto novém světě (ne)řádu cítí povzbuzených k tomu, aby prosazovaly své zájmy způsobem, který dříve mohly použít jen ty velké. To samo o sobě není špatné. Mnoho zemí takzvaného globálního Jihu doufá, že multipolarita povede ke spravedlivějšímu globálnímu rozdělení moci.

V těchto dnech však vidíme, že v této situaci roste i ochota nejradikálnějších aktérů a jejich podporovatelů riskovat – a to po celém světě. Rusko svým útokem na Ukrajinu od roku 2022 posouvá hranice toho, co je myslitelné. Ázerbájdžán naopak vzhledem k oslabení Ruska považuje možnost obtěžovat bývalého ruského klienta Arménii za příznivou. Čína se cítí povzbuzena k tomu, aby zatlačila Tchaj-wan do kouta stále agresivnějšími manévry. A režim Íránské islámské republiky – dlouholetého hlavního sponzora Hamásu – zjevně vidí svou šanci.

Podle americké vlády stále není jasné, zda byl Írán konkrétně zapojen do přípravy teroru Hamásu. Setkání vysoce postavených íránských politiků a vojenských představitelů s vůdci Hamásu v předstihu jsou však zaručena. A režim otevřeně dává najevo své potěšení z útoku. Na teheránském Palestinském náměstí byly odpáleny ohňostroje, v parlamentu se ozývaly výkřiky přející smrt Izraeli a poradce vůdce revoluce blahopřál k "úspěšné operaci". Libanonský expert Michael Young, expert na íránskou zahraniční politiku, si myslí, že je nemožné, aby Hamás udeřil, aniž by nejprve získal souhlas od svých íránských podporovatelů.

Co Írán z této války získá? Genocidní záměry režimu vůči židovskému státu jsou více než jen folklórem. Izrael nebyl od svého založení tak slabý. V jižním Libanonu šíitská milice Hizballáh ukryla statisíce raket, které může odpalovat na celý Izrael. Pokud bude izraelská armáda vázána invazí do pásma Gazy s těžkými ztrátami, Írán by mohl otevřít druhou frontu na severu. Nebezpečí pro Izrael je existenční.

To je účel rozmístění amerických letadlových lodí Gerald R. Ford a Eisenhower ve východním Středomoří, které Joe Biden nařídil bezprostředně po útoku. USA chtějí odradit Hizballáh od útoku a nepřímo vyhrožují Teheránu odvetou.

I kdyby se Spojeným státům podařilo konflikt tímto způsobem omezit, Írán by dosáhl mnohého. Útokem se Teherán zmocnil palestinské kauzy pro sebe. Zatímco arabské režimy se vyrovnaly s osudem Palestinců a vyrovnaly se s Izraelem, Írán podporuje "osu odporu".

Přihlížející ve svém regionu

Teherán rozhoduje válce a míru v arabském světě prostřednictvím svých proxy milicí v Gaze, Libanonu, Jemenu, Sýrii a Iráku. Arabské státy jsou ve svém vlastním regionu prezentovány jako bezmocní, ponížení přihlížející – dokonce i před očima vlastního obyvatelstva, které sympatizuje s Palestinci.

A konečně, tato válka torpéduje novou americkou strategii na Blízkém východě, která vedla k takzvaným Abrahámovským dohodám mezi Izraelem a některými arabskými státy. V roce 2020 podepsaly s americkým zprostředkováním nejprve Spojené arabské emiráty a Bahrajn a později Súdán a Maroko mírové a ekonomické smlouvy s Izraelem.

Strategie – započatá Donaldem Trumpem a pokračující Joem Bidenem – je založena na třech předpokladech: Je nemožné vyjednat dvoustátní řešení mezi Izraelem a Palestinci. Klíčovým problémem v regionu není palestinská autonomie, nýbrž snaha Íránu o moc (včetně jaderného programu). Palestinská otázka bude vyřešena v důsledku urovnání izraelsko-arabského napětí – nikoliv, jak se dříve myslelo, naopak.

Takže už ne: Nejprve dvoustátní řešení, pak mír. Spíše: Nejprve mír, pak (doufejme, že v určitém okamžiku) dvoustátní řešení. Sabotáž tohoto přístupu je jak v zájmu Íránu, tak v zájmu islamistického Hamásu.

Ani jeden z nich nechce izraelsko-arabské spojenectví; obě strany nemají zájem na zlepšení situace Palestinců. Ani jeden z nich nechce dvoustátní řešení, ani zmírnění izraelské okupace. Jejich řešením je zničení "sionistické entity", které upírají právo na existenci, a kterou proto důsledně nenazývají Izraelem.

Tato logika vysvětluje zájem zabránit ústřednímu zahraničněpolitickému projektu Bidenovy administrativy: Sblížení mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Rozhovory na toto téma značně pokročily. Válka a očekávané palestinské oběti činí další saúdsko-izraelské uvolňování napětí v dohledné budoucnosti nemyslitelným.

Bidenova politika vůči Íránu

Existují však vítězství, která jsou téměř k nerozeznání od porážek. Háček Teheránu spočívá v tom, že drasticky potvrzuje, že zadržování íránského režimu je nejnaléhavějším problémem v regionu. Společný zájem by jednoho dne mohl Izrael a Saúdskou Arábii znovu sblížit – za předpokladu, že to izraelské akce v Gaze neučiní nemyslitelným.

Pochybnosti o úsudku překvapené a rozpačité Netanjahuovy vlády jsou velmi vážné. Pokud se nechá zlákat k tomu, aby své vlastní neúspěchy kompenzovala maximální tvrdostí, bez ohledu na oběti palestinského obyvatelstva, vládcům v Teheránu by to velmi vyhovovalo.

Pro Spojené státy je tato válka překážkou, a to jak diplomaticky, tak vojensky. Poradce Joea Bidena pro národní bezpečnost Jake Sullivan krátce před útokem řekl, že situace na Blízkém východě je klidnější, než byla po dlouhou dobu. Tak by mohl Washington věnovat více času svému rivalovi Číně. Peking s uspokojením konstatuje, že z toho prozatím nic nebude.

Po neúspěších v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii se americká politika snažila udělat vše pro to, aby se co nejvíce osvobodila od Blízkého východu. Íránská politika také sledovala tento cíl – uvést region do stavu, který by učinil budoucí riskantní intervence zbytečnými.

Ale Jake Sullivan má nyní zkušenost, kterou shrnuje slavná věta Michaela Corleoneho ze třetího dílu Kmotra: "Když už jsem si myslel, že jsem venku, vtáhli mě zpátky."

Íránská politika Bidenovy administrativy je v nulovém bodě, stejně jako německá diplomacie, která ji následovala. Před pouhými čtyřmi týdny provedl ministr zahraničí Antony Blinken převod 6 miliard dolarů do Íránu, které byly kvůli finančním sankcím proti režimu uloženy na zmrazených účtech v Jižní Koreji. Toto gesto dobré vůle umožnilo výměnu pěti vězňů najednou a mělo usnadnit obnovení jaderných jednání s Íránem. To druhé se nyní stalo nemyslitelným. Bidenova administrativa po útocích Hamásu zastavila uvolňování finančních prostředků do Íránu. Na začátku americké volební kampaně se musí obávat, že bude obviněna z usmiřování teroristického režimu.

Annalena Baerbocková a německá diplomacie na Blízkém východě jsou také v defenzivě. Navzdory brutálnímu potlačení ženských protestů v Íránu jsme Revoluční gardy odmítli zařadit na seznam teroristických organizací. Baerbocková argumentovala tím, že by to bylo právně obtížné. Za tím vším se však skrývala také kalkulace německé diplomacie, že v určitém okamžiku znovu zahájí jednání o jaderném programu – a tudíž nebude Írán přehlížet. Naděje, která se vzhledem k současné situaci jeví jako rozhodně naivní.

Ušlechtilá hesla a nedostatek ambicí

Od útoku ze 7. října dosáhla německá politika na Blízkém východě nulového bodu. Tato věta však předpokládá, že taková politika vůbec existovala. Je těžké vůbec identifikovat německou politiku na Blízkém východě. V posledních letech dochází spíše k nesouvisejícímu srovnávání vzletných sloganů a neambiciózní mikropolitiky.

Kancléřovo prohlášení o bezpečnosti Izraele jako "součásti německého raison d'être" bylo často citováno, ale zůstávalo podivně mlhavé. Pravidelně se opakovala ujištění, že jedinou cestou vpřed je dvoustátní řešení, stejně jako opakovaná varování před pokračující výstavbou osad, někdy dokonce doprovázená polemickými výlevy proti údajnému "režimu apartheidu" na Západním břehu Jordánu (Sigmar Gabriel).

Ve skutečnosti však němečtí politici ztratili zájem o Blízký východ. Rok co rok je palestinské obyvatelstvo podporováno velkými částkami peněz – prostřednictvím rozvojových projektů, nevládních organizací a humanitárních organizací OSN. A s Izraelem (od roku 2008) jsme dokonce pořádali pravidelné vládní konzultace. Tato setkání se však zaměřila na otázky, jako je rovnost žen a mužů, technologická a hospodářská spolupráce nebo obnovitelné zdroje energie.

Politické jádro konfliktu bylo ignorováno, stejně jako zhoršující se realita na obou stranách: Palestinská samospráva byla slabá, zkorumpovaná a postrádala demokratickou legitimitu. Nejsilnější síly mezi Palestinci – Hamás a další radikální skupiny, jako je Palestinský islámský džihád – se agresivně stavěly proti dvoustátnímu řešení. A na izraelské straně národně-náboženští osadníci (podporovaní vládami Likudu) zase pracovali na tom, aby takové řešení bylo prakticky nemožné.

Tyto tendence na obou stranách se po mnoho let vzájemně posilovaly, ale německá politika tvrdošíjně opakovala formuli, že jediným myslitelným řešením jsou dva státy pro dva národy.

Ve skutečnosti se implicitně uskutečňovala politika statu quo: Prostřednictvím značné humanitární pomoci a rozvojových projektů byly učiněny pokusy stabilizovat situaci na Západním břehu Jordánu a v Gaze do takové míry, aby se příslušní vládci (Palestinská samospráva nebo Hamás) chovali jako zodpovědní aktéři. Cílem bylo motivovat palestinské vedení, aby se odlišilo tím, že zlepší situaci obyvatelstva, spíše než aby lpělo na maximalistických idejích palestinské suverenity.

Tato politika selhala na Západním břehu Jordánu i v Gaze: Zdiskreditovala Palestinskou samosprávu jako komplice izraelských okupantů, zatímco Hamás v Gaze se dokázal v klidu připravit na velký úder proti Izraeli a předstírat, že vládne pouze z taktických důvodů. Nejen německá, ale i izraelská vláda podlehly iluzi, že Hamás lze zadržet kombinací high-tech dohledu, blokády, represivních akcí a pobídek (naposledy více pracovních víz pro Izrael).

Neustálé nenávistné projevy proti Izraeli – a jejich ospravedlnění v chartě Hamásu, která prohlašuje zničení Izraele za posvátný cíl – byly odmítnuty jako folklór, radikální ochranná známka v soupeření mezi palestinskými frakcemi. Fatální chyba, která se opakovala i ve vztahu k jinému aktérovi.

Zmařené naděje

Těžiště německé diplomacie na Blízkém východě se přesunulo k teheránskému režimu po odhaleních o pokroku íránského jaderného programu, zejména během druhého funkčního období Baracka Obamy. Zdálo se, že zvolení umírněného prezidenta Rúháního v roce 2013 otevřelo prostor pro vyjednávání. V roce 2015 byla podepsána jaderná dohoda (JCPOA), která nabídla Íránu zmírnění sankcí výměnou za dočasné omezení obohacování uranu a inspekcí ze strany MAAE.

Destruktivní regionální zahraniční politika Íránu, globální podpora terorismu a genocidní rétorika proti Izraeli byly z rozhovorů vynechány. Vůdčím principem íránské diplomacie bylo oddělit jaderný program od ostatních sporných bodů. Doufalo se, že kombinace sankcí a pobídek by mohla islámskou republiku přesvědčit, aby postupně opustila svou roli narušitele a integrovala se do regionu. Ale Írán nebyl v žádném případě připraven vzdát se svého vlivu v Sýrii, Libanonu, Iráku a Jemenu.

Právě naopak, íránští zástupci v posledním desetiletí zintenzivnili své aktivity ve všech těchto zemích: Milice Húsiů střílely z Jemenu bezpilotní letouny na saúdská ropná zařízení; v Iráku teheránské milice potlačily demokratické protesty; v Sýrii jednotky Hizballáhu a Revoluční gardy pomohly Bašáru Asadovi rozdrtit opozici; a v jižním Libanonu Hizballáh zřídil raketové síly, které by mohly dostat pod palbu celý Izrael.

Při několika příležitostech režim ukázal svůj charakter také extrémní brutalitou vůči místní opozici. Přes veškerou politiku uvolňování napětí islámská republika postupně vnitřně přitvrdila a v zahraničí se stala stále agresivnější. Íránský režim se nezávisle rozhodl neotevřít se a nesblížit. Jaderná dohoda nebyla založena na touze stát se konstruktivním sousedem na Blízkém východě, ale na efektu mrtvé váhy: Lidé hledali úlevu od sankcí, aniž by vážně uvažovali o změně politiky. Teherán zjevně věří, že může prosadit své zájmy se vší brutalitou, a to jak vnitřní, tak vnější, bez následků. Tomuto výkladu možná napomohla skutečnost, že v roce 2013 Barack Obama rozostřil svou vlastní červenou čáru vůči Asadovu režimu (klientovi Teheránu) a nepotrestal Asadovo použití jedovatého plynu proti vlastnímu obyvatelstvu.

V Teheránu bylo možno dojít k závěru, že USA nemají ani touhu, ani odhodlání nadále působit jako síla prosazující pořádek v regionu. Ani revize Obamovy politiky Donaldem Trumpem – odstoupením od jaderné dohody a politikou "maximálního tlaku" od roku 2018 – na kalkulaci nic nezměnila. Teherán již našel partnery v Rusku a Číně, kteří ho podpořili proti tlaku Západu.

Od ruské války proti Ukrajině Teherán přerostl roli klienta: Rusko se nyní uchyluje k íránským dronům a raketám. Čína je zase hlavním odběratelem íránské ropy a rozbila íránskou pozici vyvrhele prostřednictvím dvou diplomatických iniciativ: V březnu 2023 Peking zprostředkoval sblížení mezi Íránem a Saúdskou Arábií a na podzim bylo oznámeno, že se Írán připojí k alianci BRICS+, které dominuje Čína.

Profituje Rusko

Útoky Hamásu na Izrael znamenají bod obratu v německé a celé západní politice vůči Íránu. I když není možné dokázat to, co Wall Street Journal tvrdí, že se dozvěděl z kruhů Hamásu a Hizballáhu – že do plánování útoku byly přímo zapojeny íránské úřady – není pochyb o tom, že teroristé by nemohli jednat bez íránského vybavení a výcviku. Oživení dohody JCPOA se stalo nemyslitelným.

Kromě Íránu má z této války prospěch i Rusko. Pokud budou USA v nadcházejících měsících vyzvány, aby svému spojenci Izraeli poskytly ještě větší podporu zbraněmi a půjčkami, už tak křehká solidarita s Ukrajinou by se dostala pod další tlak. Každý granát, každá raketa, každý protiletadlový systém může být odpálen pouze jednou.

Zapojení USA do krvavého zásahu proti vládě Hamásu by navíc ve velké části světa mohlo být vylíčeno jako podpora nespravedlivého řádu "osadnického kolonialismu". Pod tímto termínem probíhá již léta úspěšná delegitimizační kampaň proti Izraeli.

A poslední Netanjahuova vláda, se svými pravicově extremistickými, národně-náboženskými členy, udělala hodně pro to, aby poskytla materiál pro kritiku. Rusko může doufat, že obranný úder Izraele proti Hamásu alespoň vrhne jeho vlastní imperialistický útok na Ukrajinu do mírnějšího světla.

Z čínského pohledu je situace méně jednoznačná. Skutečnost, že USA a jejich spojenci jsou zaneprázdněni další nepopulární válkou, dává Pekingu manévrovací prostor. Přerušení vývozu komodit z regionu, nebo dokonce jen zvýšení cen v důsledku nejistoty (obojí je pro Rusko žádoucí), by však bylo pro ekonomicky strádající zemi nebezpečné.

Pokud se USA, Izrael a jejich podporovatelé zdiskreditují v očích globálního Jihu dlouhou a krvavou válkou v Gaze, Peking se bude snažit vyniknout v regionu jako čestný zprostředkovatel – jako to již udělal mezi Ruskem a Ukrajinou.

Útok na Izrael a válka proti Ukrajině jsou přes všechny své odlišnosti propojeny jako spojité nádoby. Jsou součástí téhož boje za nový mezinárodní řád.

Zdroj v němčině: ZDE