V pasti mezi násilnými osadníky.

Reportér: "Prosím, nedělejte to. Prosím, nedělejte to. Kdo jste, že mi říkáte, že sem nemůžu jít?"

A agresivními izraelskými vojáky. Palestinci na okupovaném Západním břehu jsou pod tlakem jako nikdy předtím.

Vlastně umírají kvůli, malému záblesku naděje.

Někdy se násilí dostane na titulní stránky.

Snažili se to zničit, ale stále to žije.

Často se tak nestane. Trávíme týden na tomto území a sledujeme každodenní útoky na život zde.

Co to děláte? Co to děláte?

Natáčíme palestinskou sklizeň oliv, zatímco osadníci útočí. A Izraelci se připravují na volby, které rozhodnou o budoucnosti regionu. S pohledem upřeným na hlaveň zbraně truchlí dojíždějící na okupovaném Západním břehu. Izraelských armádních kontrolních stanovišť a silničních zátarasů je tu nyní více než kdykoli za posledních 20 let.

Musí tu být stovky aut. Ani nevidíme konec fronty. Lidé se jen snaží dostat do práce. Trávíte tu každý den hodně času? Ztěžuje vám to kontrolní stanoviště život? A jak dlouho každý den na kontrolním stanovišti strávíte?

Asi 2 hodiny.

Každý den?

Každý den asi dvě hodiny.

Jak se při tom cítíte?

Cítím se tak unavený, tak zoufalý. Už tady nechci žít.

Cestujeme do palestinské vesnice Musafa Yatta, kde osadníci používají jednu ze svých nejnovějších a nejdrzejších forem zastrašování.

Míříme k tomu Bílému domu tamhle, kde je palestinská rodina už více než týden prakticky obléhána osadníky ve svém vlastním domě.

Osadníci hlídají z vrcholu kopce. Před domem jsou také izraelští vojáci, údajně aby rodinu chránili, ale osadníky odtud neodvádějí. Tohle je palestinská půda, ale osadníci věří, že jim ji slíbil Bůh. 

Produkční zezadu: "Secundere?!"

"Ano?"

Myslím, že bys s nimi neměl mluvit.

"Dobře."

Osadníci se na nás vrhají.

Neutíkej. 

"Dobrý den. Hej, jsme britští novináři. Britští novináři. Britští novináři. Britští novináři. Britští novináři. Britští novináři. Britští novináři.   Nedotýkej se mě. Nedotýkej se mě."

Tlačí nás, kopou do nás a plivou na nás, nutí nás odejít, než se vrátí k domu.

Proto. Ta rodina nemůže chodit do svého vlastního domu a ven z něj, kdykoli se jim zachce, kvůli té bandě rváčů. A všechno se to odehrává pod dohledem izraelských vojáků, kteří jsou támhle u toho auta.

Z bezpečnější vzdálenosti voláme rodině Shannanových.

Jaké to je pro vaše děti?

Nemohou vůlbec vyjít z domu.

Zatímco mluvíme, dorazí izraelští vojáci.

Teď jste ve vojenské uzavřené zóně, jasné? Nemůžete tu zůstat.

Nechápu, proč my musíme odejít a osadníci ne?

Rozumím.

Dává vám to smysl?

Nevím. Dělám svou práci. Mou prací je ukázat vám tento rozkaz a odvést vás jinam.

Nejsme daleko od palestinského města Ramalláhu, ale jsme na cestě se skupinou místních obyvatel, kteří jdou sklízet olivy ze své půdy. Pokaždé, když to v minulosti zkusili, přišli osadníci z toho kopce tamhle a napadli je přímo na místě.

Je brzy ráno. Někteří lidé mají volno, jiní si vzali den volna. Snaží se, víte, pomoct, z solidarity. Všichni se snaží držet pohromadě a sklidit ty olivy.

Mnozí z těch, co tu jsou, jsou palestinští Američané. Někteří, jako třeba Sammy z Atlanty, se vrátili speciálně kvůli sklizni. Je to klíčová kulturní tradice, kterou nyní kazí strach.

Tenhle strom tu stojí už asi 1000 let. Ne můj otec, ale můj pradědeček. To on ho tu zasadil.

Jaký jste měli pocit, když jste sklízeli?

Úžasný. Jako bychom konečně mohli dýchat.

Máte obavy z osadníků?

Ano. To je vlastně jediné, čeho se bojíme. A za chvilku tu budou. Uvidíte.

Vidíte, jak osadníci právě scházejí dolů. Je to vlastně jen pár kluků, ale lidé tady jim nemohou nic udělat. Takže balí olivy a chystají se odtud odejít.

Osadníci se cítí nedotknutelní. Díky politickým spojencům v samém srdci vlády v posledních letech vybudovali desítky nových osad. Brzy dorazí izraelská armáda. Naloží si kanystry se slzným plynem a nařídí Palestincům, aby se vzdálili od izraelské osady, přestože je  nelegální, a to i podle izraelského práva. Řekli, že musíte odejít. Je to tu uzavřená vojenská zóna.

Dobře. A já jsem se jich zeptal: „Platí to i pro osadníky? Kradou a leží na našich stromech.“ Na to mi nechtěli odpovědět.

Je 7 hodin ráno a my vezeme děti do školy ve vesnici Umm al Khair. Učitel angličtiny Tarek naložil děti do svého auta. Dřív chodili pěšky, ale osadníci jim zablokovali cestu ostnatým drátem.

Je to opravdu těžké. Děti teď mají pocit, že nemají vlastní svobodu.

Děti procházejí kolem nových domů osadníků, postavených jen pár metrů od jejich vlastní komunity, které hrozí izraelská demolice. Buldozery často přijíždějí ve středu. Dnes se bourá obývací pokoj jedné rodiny.

Demolice se tu už nějakou dobu konají víceméně každý týden. Většina budov v této oblasti nemá izraelské povolení, protože Izrael zde Palestincům téměř nikdy povolení ke stavbě vůbec neuděluje.

Buldozer se přesouvá na druhou stranu vesnice. Obyvatelé s napětím čekají, čí majetek bude na řadě jako další. Aktivisté z řad osadníků oblast neustále sledují a jakoukoli novou stavbu hlásí izraelským úředníkům. Tentokrát je odvezena venkovní toaleta jedné rodiny.

Dřív jsme křičeli a dávali najevo svůj hněv výkřiky, ale teď to už ani nemůžeme dělat, protože se to děje, víte, už pořád.

Myslíte si, že by se situace mohla trochu zlepšit? Záleží na výsledcích voleb v Izraeli?

Lidé doslova touží po sebemenším záblesku naděje. Doufáme, že se věci změní.

Je brzy ráno v Jordánském údolí. Demonstranti se pokoušejí doručit cisterny s vodou do palestinské vesnice. Izraelští vojáci jim však blokují cestu. Obyvatelé Ras Al Amar jsou odříznuti od zbytku Západního břehu izraelskou vojenskou bránou. Vesnice leží za tímto příkopem, který je součástí nové separační bariéry podél hranice s Jordánskem.

Potřebujeme jim dovést vodu, hsopodářským zvířatům, ženám a dětem., Nemají co pít."

Izraelská armáda: Máte zákaz vstupu. 

Proč tam není voda?

Kdo je za to zodpovědný?

Zatímco Izrael parceluje Západní břeh pod záminkou bezpečnostních obav, Palestinci jsou nuceni žít ve stále menších enklávách. Větší města a obce spravuje Palestinská samospráva. Celkovou kontrolu si však nadále udržuje Izrael. Dnes večer se v Kabatii slaví svatba Muhammada Bilala. Lidé tančí, radují se a jsou hrdí na to, že jsou Palestinci. Západní břeh však trpí hlubokou hospodářskou krizí, protože Izrael zadržuje miliardy dolarů z daňových příjmů, které vybírá jménem palestinských úředníků, a Palestincům je od 7. října z velké části zakázáno pracovat v Izraeli.

Když přemýšlíte o své budoucnosti, máte naději, nebo ne?

Když se vracíme zpět, protijedoucí auta blikají světly a varují před nebezpečím vpředu. Jiní se otočili a jeli zpět. Jsou to mladí osadníci, kteří obtěžují palestinské řidiče. Strach, který dokážou vyvolat tři teenageři, je známkou obrovské nerovnováhy sil v této oblasti. Dnes ráno se nacházíme nedaleko Betléma se skupinou izraelských mírových aktivistů, kteří pomáhají palestinským farmářům se sklizní oliv. Proč jste se rozhodli sem přijít?

Donutilo mě to se rozplakat. Protože chci udělat něco, co pomůže lidem, kteří opravdu potřebují pomoc, a musím dát najevo, že ne všichni Izraelci se dopouštějí těchto dvou věcí, které jsou v rozporu s lidskými právy.

Od útoků vedených hnutím Hamás 7. října se postoje v Izraeli stávají stále radikálnějšími. Ale tady poskytují Palestincům ochrannou přítomnost proti obtěžování ze strany osadníků.

Právě jsme se dozvěděli o řadě dalších násilných útoků jinde na Západním břehu. Právě teď jsme na cestě do vesnice Abu Falah, kde nám bylo řečeno, že několik lidí bylo těžce zraněno.

Masový dav osadníků se pokouší zaútočit na palestinské zemědělce, zatímco mladí muži z vesnice se je snaží zadržet.

Utíkej, Adele, utíkej.

Najednou se osadníci vrhají vpřed a brutálně bijí novinářku z Washington Post.

To je ta novinářka, to je ta novinářka.

Ostatním novinářům se ji nakonec podaří zachránit a je odvezena do nemocnice. Na místo dorazili izraelští vojáci, ale zdánlivě bezdůvodně postřelili palestinského člena vesnické rady do nohy. Nedaleko byl právě napaden osadníky Majdi, palestinský Američan. Z nemocničního lůžka nám tento řidič Uberu z Chicaga vypráví o svém strachu.

Začali na nás házet kameny. Jeden kámen mě trefil a jeden trefil moji mámu. Upadl jsem a asi šest z nich se na nás vrhlo a začalo nás mlátit holí. Chci říct, ta tyč – něco takového jsem v životě neviděl. Na té tyči, která byla obrovská, měli hřebík a mlátili mě do nohy a do hlavy. Pro mě bylo nejdůležitější chránit mámu. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Vážně, riskoval jsem svůj život, protože jsem se chtěl ujistit, že je máma v bezpečí.

Svítání odhaluje děsivou scénu na okraji vesnice Kafar Malik.

Snažili se ho zabít, ale pořád žije.

Osadníci zabili více než tucet jehňat, která patřila palestinskému farmáři.

Čím na ně zaútočili?

Co si myslíte o osadnících, kteří to udělali?

Míříme do vesnice. Doslechli jsme se, že farmáři při sklizni oliv čelí útokům. Jakmile dorazíme, ozývají se výstřely zbraní osadníků nebo izraelských vojáků.

Ochranka, jdeme, jdeme, jdeme.

Rychle se také stahujeme.

Tady to není bezpečné, protože tam byli. Mohou přijít odtud a my můžeme uvíznout mezi nimi.

Izraelští vojáci nyní blokují silnici.

Takže osadníci, kteří útočí na farmáře, jsou právě tamhle. Armáda, izraelská armáda, je tamhle. A my a skupina Palestinců jsme prostě uvízli uprostřed. Všichni jsou dost nervózní.

Ano, útočí na nás. Útočí na nás. Chceme jen odejít. Chceme se vrátit domů.

Nakonec všichni dostanou povolení projít. Armáda hledá mladé muže, kteří házeli kameny zpět na osadníky. I zde dochází k palestinskému násilí, ale je tvrdě potlačováno. Osadníci jsou trestáni jen zřídka. V jiné palestinské vesnici nedaleko odtud osadníci obklíčili auta izraelských aktivistů a evropských úředníků, kteří sem přijeli na návštěvu. Francouzský starosta leží zhroucený na zemi. Mezinárodní odsouzení zdánlivě nekontrolovaného násilí sílí, ale premiér Netanjahu zpochybňuje, co se stalo. Je nový den a navzdory útokům sklizeň oliv pokračuje. Před palestinským městem Sofit je nasazena izraelská armáda, aby zajistila bezpečnost obyvatel. I když jejich postoj zůstává občas nepřátelský.

Bojíte se vůbec osadníků? 

Ne, já ne. Nebojím se. Nebojím se jich, protože tohle je naše země, náš domov.

Najednou se nad námi v kopcích něco pohne. V tomto případě izraelští vojáci vystřelují slzný plyn, aby udrželi maskované osadníky na uzdě.

To ukazuje, jak radikální se tito osadníci stali. V tomto případě se dokonce střetávají s vlastní armádou.

Palestinci prchají z údolí. Někteří Izraelci jsou násilnými osadníky zděšeni. Jiní však, včetně nejvyšších vládních představitelů, je odmítají jako nepatrnou okrajovou skupinu. Přijeli jsme do jedné z největších zavedených osad na Západním břehu, abychom zjistili, co si zdejší lidé myslí.

Mluvíme o tisících Palestinců, kteří byli vyhnáni ze svých domovů. Mluvíme o stovkách útoků. Mám jednu otázku: kde mají  všichni ti Palestinci žít? Když vidíte ve zprávách mladé židovské muže, jak útočí na Palestince, co si o tom myslíte? Jsou to vlastenci? Jsou to teroristé?

(IZraelci odpovídají, že to jsou teroristé.) 

Ne, nejsou to vlastenci. Nevěřím tomu, co dělají. A nejsem si jistý, jestli to vůbec dělají, protože do televize se dá natočit cokoli, co se vám zlíbí.

To samé dělají i ti palestinští chlapi. 

Znamená to, že je to v pořádku, když to děláte i vy? 

Ne, neříkám, že je to v pořádku, ale právě kvůli tomu to děláme.

Počet osadníků, kteří se aktivně podílejí na násilí, je sice relativně malý, ale jejich dopad na život Palestinců zde je obrovský. U silnice vidíme zbytky toho, co bývalo malou palestinskou komunitou, vyhnanou výhrůžkami a útoky. Na kopci nad ní nyní stojí jedna z nejnovějších izraelských osad.

Moderátor: Tento speciální film natočil Secunder Kermani. Nyní se ke mně zde v Tel Avivu připojuje doktor Shany Mor, který působil v izraelské Radě národní bezpečnosti a nyní je vedoucí výzkumník v Britsko-izraelském komunikačním a výzkumném centru. Pane doktore More, rád vás tu vidím. Pokud, vím, že je to velké „kdyby“, jestliže se Netanjahu vrátí k moci se stejnou koalicí, s jakou řídil zemi poslední čtyři roky, co mohou očekávat na Západním břehu? Zhorší se tam situace?

Není snadné na tuto otázku odpovědět, protože si myslím, že pravděpodobnost, že se Netanjahu dostane k moci s touto stejnou koalicí, je téměř nulová.

Opravdu?

Byla by to obrovská chyba v průzkumech veřejného mínění. Nejde jen o to, že jsou teď ve slabé pozici. Ve slabé pozici jsou už téměř tři roky. Jedná se o koalici, která ve volbách v listopadu 2022 vstoupila do parlamentu se 64 mandáty ze 120. A od konce roku 2023 se v průzkumech pohybují zhruba na 50 ze 120 křesel. To se vůbec nezměnilo. Chci říct, že celý rozsah pro vládní koalici v nadcházejících volbách se v současné době pohybuje, v závislosti na tom, na které průzkumy se díváte, někde mezi 48 a 52.

To je opravdu málo, že? Potřebují totiž šedesát jedna křesel, aby mohli vládnout.

Potřebují šedesát jedna. To mimochodem neznamená, že volby jsou pro vyrovnané nebo že Netanjahu nutně přijde o moc. Znamená to, že tato koalice – spojení hlavních pravicových stran plus ultraortodoxních stran a stran zastávajících osadnickou linii – má extrémně malou šanci vrátit se k moci v podobné podobě, jakou má nyní. 

To je docela dramatický obrat. Izraelské volby od 70. let až do roku 2010 se často vyznačovaly výkyvy o pět až deset křesel v parlamentu – opět ze 120 – obvykle v neprospěch vládní koalice. Od voleb v roce 2009, kdy se naposledy promítl posun veřejného mínění do parlamentních voleb, zůstávalo veřejné mínění neměnné. Výsledky byly těsné kvůli taktickému hlasování, problémům s volební hranicí a podobným věcem. Toto bude poprvé, první volby za 17 let, kdy se veřejné mínění změnilo tak dramaticky.

A například válka s Íránem, vlastně dvě války. Byla tu válka v roce 2015, ta krátká, a pak ta delší, o které by se dalo říci, že je stále velmi nevyřešená. Pomohly premiérovi Netanjahuovi, nebo mu uškodily?

No, v Íránu proběhly dvě války. Jsou to vynikající příklady, ale jsou to jen dva z mnoha. V Íránu proběhly dvě války, jedna v roce 2025, která byla v Izraeli obecně vnímána jako úspěch, a jedna v roce 2026, která byla v Izraeli obecně vnímána jako ne zrovna úspěšná. Člověk by si myslel, že ta první by mu v průzkumech pomohla a ta druhá by mu uškodila. Ani jedno z toho se však nestalo. Stejně tak ani události, u nichž se očekávalo, že jeho volební preference výrazně poškodí – jako například vražda šesti rukojmí v Gaze – ani propuštění rukojmí v loňském roce, které nám mělo v průzkumech pomoci. Veřejné mínění si skutečně utvořilo názor již koncem roku 2023 po protestech proti soudní reformě a samotné katastrofě ze 7. října a od té doby se prostě nezměnilo.

Mohla byste nám to tedy trochu uvést do kontextu, protože my v Británii máme v současné době nezdravý zájem o izraelskou politiku, hlavně kvůli tomu, co se děje v Gaze, a hlavně kvůli premiérovi. Jak důležitá je tato konkrétní volba pro budoucí směřování této země?

No, to záleží na tom, jaký bude výsledek voleb. Myslím tím, že pokud výsledek voleb nebude jen vítězstvím pravice, ale opětovným vítězstvím takové pravice, kde extrémní pravice má fakticky právo veta nad vládní politikou, myslím, že to budou – zpětně to bude – velmi, velmi osudové volby. Co se týče posedlosti, kterou mají vůdčí osobnosti v této zemi i jinde vůči premiérovi, já nejsem ten, kdo se tím zabývá. 

Ale on je důležitá osobnost. Vítáhl Ameriku do války na Blízkém východě, která opravdu,  změnila rozložení sil. Dělá spoustu věcí, které, víte, mají dopad i za hranicemi této země.

Myslím tím, že nejdůležitější událostí, která se v tomto regionu stala v posledním desetiletí, byla invaze a masakr ze 7. října v Izraeli, které zcela zamíchaly kartami, a to nejen pro tuto zemi, ale pro celý region. Výsledkem toho bylo nejméně sedm různých válek na různých frontách, ať už to počítáte jakkoli, nemluvě o mírném nárůstu antisemitského násilí na Západě. Myslím si také, že mnoho zásadních zlomových okamžiků jak ve vnitropolitice této země, tak v celém regionu, pramenilo z událostí, které byly vnější vůči izraelské demokracii. Izraelská demokracie je fascinující. Máme všechny ty volby a politické strany.

Takže on sám neovlivňuje dění tak moc, jak si lidé myslí. Spíš se tak nějak veze na vlně událostí.