Kanada v Evropské unii nedává zeměpisný smysl, což je patrně jedna z jejích největších předností. Evropská politika se totiž už příliš dlouho chová, jako by mapa byla teologický dokument. Unie začíná v Portugalsku, končí někde za Polskem, různými historickými nehodami zasahuje do Karibiku, Jižní Ameriky a Indického oceánu, ale při představě skutečného politického vztahu s velkou zemí za Atlantikem by se jistě našel úředník ochotný upozornit, že Kanada není v Evropě.

Ani Francouzská Guyana není zrovna vedle Frankfurtu a nikomu to dosud příliš nevadilo. 

Právě v tom je kanadský nápad mnohem zajímavější, než jak vypadá. Nemusel by totiž znamenat jen zvláštní vztah s Kanadou. Mohl by být začátkem nové vrstvy Evropské unie, která už nebude založena pouze na otázce, zda lze nějakou zemi nacpat do evropské mapy a evropského acquis, ale na mnohem praktičtější otázce: co si navzájem můžou nabídnout?

To by byla v Bruselu téměř kulturní revoluce.

Evropská unie se velmi ráda považuje za mimořádně přitažlivý klub. A má pro to důvody. Je bohatá, vzdělaná, bezpečná, technologicky schopná a většina lidí, kteří ji permanentně prohlašují za mrtvou, v ní kupodivu dál chce žít. Jenže klub, který byl kdysi odvážným politickým projektem, časem získal všechny vlastnosti starého vídeňského hotelu. Koberec je stále krásný, personál zná etiketu a v hale visí fotografie slavných hostů, ale nikdo už si není úplně jistý, zda se tam dá otevřít okno.

Kanada by okno otevřela.

Ne proto, že by Evropu zachránila. Evropa má zvláštní slabost pro hledání někoho, kdo ji zachrání, což je u kontinentu, který kdysi zachraňoval svět před sebou samým, docela ironické. Kanada je zajímavá právě proto, že nikoho zachraňovat nepotřebuje. Je druhou největší zemí světa, má Atlantik, Pacifik i Arktidu, suroviny, energii, průmysl, technologie, univerzity a obrovské území. Její největší ekonomický problém je zároveň její největší geopolitický problém: bydlí vedle Spojených států.

Evropa zase bydlí vedle Ruska a už několik desetiletí předstírá, že její skutečný soused je Washington.

Mohli by si tedy navzájem docela dobře rozumět.

Celá poválečná Evropa vyrostla pod americkým bezpečnostním deštníkem. Byla to výhodná dohoda a po většinu času také rozumná. Evropané mohli budovat sociální státy, vysokorychlostní vlaky a komplikované sýry, zatímco Američané platili značnou část ceny za to, aby sovětské tanky zůstaly tam, kde byly. Problém nastal ve chvíli, kdy se z poválečného uspořádání stal evropský charakterový rys. Z dočasné závislosti se stala kultura a z kultury něco téměř estetického. Evropané si zvykli být morálně dospělými a vojensky nezletilými.

Trump je v tomto smyslu spíš symptom než příčina. Jeho vulgarita pouze strhla závěs z dohody, která už dávno nebyla tak romantická, jak se v Bruselu vyprávěla. Amerika bude dál velmocí, pravděpodobně ještě velmi dlouho, ale doba, kdy bylo možné považovat americký zájem téměř automaticky za západní zájem, končí. Ne proto, že by se Spojené státy jednoho rána proměnily v Severní Koreu, ale protože velmoci se čas od času rozhodnou připomenout světu, že mají vlastní zájmy. Evropané se teď tváří překvapeně, jako člověk, který třicet let bydlí zdarma u přítele a jednoho dne zjistí, že přítel chce klíče zpátky.

A právě tady začíná být představa přidružených států zajímavá.

Ne jako nějaká Evropská unie pro chudé, což je první nebezpečí, které člověka napadne. Brusel má až příliš velký talent vyrábět předsíně. Kandidát, potenciální kandidát, partner, strategický partner, privilegovaný partner, velmi privilegovaný partner a pravděpodobně někde existuje i formulář pro „partnera, kterého máme opravdu rádi, ale ještě mu nevěříme". Pokud by se přidružené členství stalo jen dalším názvem pro čekárnu, můžeme celou věc rovnou odnést do sklepa, kde už leží několik evropských vizí.

Jenže Kanada by právě tuto logiku zničila, protože Kanada na žádné přijetí čekat nemusí. Nikdo v Ottawě neleští boty v naději, že jednoho dne smí sedět vedle Belgie. Pokud by Kanada přijala nějakou formu přidruženého členství, muselo by jít o vztah, který má vlastní cenu. O přístup k části trhu, společné investice, obranný průmysl, technologie, suroviny, energetiku, výzkum, pohyb lidí a společné projekty. Nemohlo by jít o diplom za dobré chování.

A v tu chvíli se úplně mění také otázka Ukrajiny.

Ukrajina chce do Evropské unie a po tom, čím prošla, by bylo dost cynické přijít za ní s novým názvem pro odklad. Jenže pokud by mezi plným členstvím a vnějším světem vznikl prostor, který by sám měl politickou a ekonomickou hodnotu a v němž by seděla Kanada, přestal by vypadat jako dětský stůl na rodinné večeři. Ukrajina by mohla být jeho součástí během dlouhé cesty k plnému členství, aniž by to znamenalo, že se jí Brusel snaží elegantně zbavit.

Tohle už by nebyla čekárna. Byla by to další místnost.

A když už jednou začneme přistavovat místnosti, proč zůstat u Kanady?

Právě tady se evropská představivost obvykle zarazí, protože Evropané mají neobyčejnou schopnost diskutovat o budoucnosti, dokud nezačne být skutečně nová. Jenže politická konstrukce přidružených států by nemusela končit za Atlantikem. Mohla by být nabízena zemím, které mají dost společných zájmů na velmi úzkou spolupráci, ale nemají ani geografický, ani politický důvod stát se běžnými členy Evropské unie.

Některé demokratické země v Africe by z takového vztahu mohly těžit mnohem více než ze současného evropského systému, v němž se střídá obchodní dohody s přednáškami o správném vládnutí a pak jsme překvapeni, že Číňané přijdou s penězi a málokdo se jich ptá, zda mají správnou powerpointovou prezentaci o hodnotách. Evropa má s Afrikou dějiny, které není třeba retušovat ani každý druhý odstavec bičovat. 

Totéž platí pro části Asie a jednou možná i Latinské Ameriky.

Takový systém by dal Evropě něco, co jí dnes zoufale chybí: velikost, která není jen údajem v tabulce.

Evropská unie už dnes patří k největším ekonomickým blokům světa. Má skoro půl miliardy obyvatel, obrovský kapitál, schopný průmysl, vědu a jednu z hlavních světových měn. Francie má jaderný arzenál. Německo má hospodářskou kapacitu, kterou by mnoho skutečných velmocí rádo vlastnilo. Itálie vyrábí všechno od kabelky po ponorku. Polsko se konečně začalo chovat, jako by geografie byla něco víc než školní předmět. Skandinávie přináší technologie, suroviny a arktickou zkušenost. Přesto se tato masa možností v krizových chvílích často promění v tiskovou konferenci.

Je skoro umění být tak velký a působit tak malý.

Kanada by tento problém sama nevyřešila, ale změnila by měřítko. Najednou bychom mluvili o politickém prostoru, který by měl přímý zájem v Severní Americe, v Atlantiku, Pacifiku a Arktidě. O prostoru, který by měl obrovské zásoby energie a strategických surovin, zemědělství, průmysl a přístup k americké hranici v délce tisíců kilometrů. Nešlo by o vytvoření nepřítele Spojených států; něco takového by bylo stejně hloupé jako současná evropská závislost. Šlo by o vytvoření partnera, kterého nelze jedním telefonátem postavit do pozoru.

Američané by z toho možná nebyli nadšeni. To je v pořádku. Velmoci nejsou nadšené, když jejich spojenci objeví vlastní svaly. Francouzi nebyli nadšení z německého sjednocení, Britové z amerického vzestupu a téměř nikdo není nadšený z Číny. Dějiny nejsou terapeutická skupina. Státy mají zájmy a dospělá zahraniční politika začíná v okamžiku, kdy se za tuto skutečnost přestaneme omlouvat.

Evropská unie by navíc mohla zjistit, že širší prostor nabízí řešení problémů, které dnes řeší uvnitř stále stejné krabice. Migrace je nejzřejmější příklad. Evropská debata se smrskla na spor mezi lidmi, kteří by nejraději diskutovali jen o lidskosti, a lidmi, kteří by nejraději diskutovali jen o hranicích. Mezitím migrant obvykle chce něco mnohem méně filozofického: práci, byt, bezpečí a možnost žít lépe než tam, odkud odešel.

Pokud by existoval rozsáhlejší ekonomický prostor sahající do zemí, které pracovní sílu potřebují a mají možnost růstu, vznikly by také nové legální směry migrace, investic a osídlení. Kanada má obrovské území. Právě společný ekonomický prostor by mohl tyto věci začít propojovat způsobem zajímavějším než dnešní evropská hádka o kvóty.

A možná by to ubralo kyslík i evropské krajní pravici, aniž by bylo nutné proti ní každý týden pořádat nový festival správných slov. Populisté prosperují tam, kde se skutečný problém několik let neřeší a potom se zakáže jeho špatný slovník. Když nejsou byty, lidé nejsou hloupí jen proto, že si toho všimli. Když školy nebo zdravotnictví nestíhají, nepomůže vysvětlovat voličům, že jejich pocit je statisticky nevhodný. Stát má především něco udělat. Pokud to neudělá, vždycky se najde někdo, kdo ukáže na nejbližšího cizince a nabídne jednoduché vysvětlení se státní vlajkou v pozadí.

Širší Unie by samozřejmě mohla být také jen větší verzí současného problému. Pokud by každý nový přidružený stát dostal možnost zastavit všechno, co se mu v daný čtvrtek nelíbí, vytvořili by se z evropské paralýzy exportní průmysl. To by bylo velkolepé, ale ne příliš užitečné. Nový systém by proto musel být postaven jinak než dnešní Unie, s omezenými a přesně vymezenými oblastmi společného rozhodování, v nichž členství skutečně něco přináší a také něco stojí.

Právě to je na celé myšlence osvěžující. Nutí Evropu znovu přemýšlet o tom, k čemu vlastně existuje.

Evropská integrace byla kdysi fantasticky drzý nápad. Lidé, kteří pár let předtím stříleli jeden druhého v milionech, se rozhodli svázat své ekonomiky tak pevně, aby příští válka byla nejen nemorální, ale účetně obtížná. Z toho vyrostl jeden z nejúspěšnějších politických projektů moderní historie. Jenže úspěšné instituce mají stejný problém jako úspěšní lidé: časem začnou považovat vlastní zvyky za důkaz geniality.

Evropa si zvykla na svůj úspěch natolik, že ho začala spravovat místo rozvíjet.

Kanadský návrh je zajímavý právě proto, že do této rutiny nezapadá. Najednou se objevila země mimo Evropu, která má důvod přiblížit se Unii, a Unie má stejně silný důvod přiblížit se jí. Nikdo nikoho nezachraňuje, nikdo nikoho nevychovává a nikdo nestojí s čepicí v ruce před evropskou bránou. Dva bohaté demokratické prostory zjišťují, že Amerika přestala být samozřejmou odpovědí na všechny jejich strategické otázky.

Z toho může vzniknout jen další dohoda, kterou přečtou tři diplomaté a jeden doktorand. Anebo něco mnohem většího.

Evropa by mohla přestat uvažovat sama o sobě jako o historicky dokončeném kontinentu, jehož největším úkolem je správně spravovat dědictví, a začít znovu uvažovat jako politická myšlenka. Přidružené státy by mohly dát této myšlence geografii, kterou dnešní Unie nemá, zdroje, které potřebuje, a především možnost pohybovat se po světě bez neustálého pohledu přes rameno na Washington.

Ne proto, aby Amerika zmizela, ale proto, aby přestala být jediným dospělým v místnosti.

Evropské dějiny by si zasloužily trochu ironie, kdyby právě Donald Trump pomohl Evropě zjistit, že je velká. Možná na něj ta socha v Bruselu nakonec opravdu vyjde.

Vytisknout