16. 3. 2011
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Bojovníci Islámského džihádu
16. 3. 2011

ANALÝZA

Panarabská revoluce

Arabským světem obchází strašidlo, strašidlo panarabské revoluce. Bouře v 18 z 22 členů Ligy arabských států zákonitě vyvolává otázku, co tyto státy spojuje a co rozděluje. Velkým tématem se stává, zda povstání vyústí v překreslení hranic. „Národní stát v podobě, kterou známe, a který byl vnucen regionu koloniálními mocnostmi, je zralý na změnu“, píše politický analytik ze Sjednocených arabských emirátů Mohammed Khan na serveru Al Jazeera.

Liga arabských států

Vznik: březen 1945
Sídlo: Káhira, Egypt
Počet členů: 22 států
Počet pozorovatelů: 4 státy
Region: 13,9 milionů km2v
Obyvatelstvo: 360 miliónů
HDP: 2,8 bilionů USD
HDP per capita: 7,7 tisíc USD

Jednotný arabský stát

Západ se v posledních dnech poměrně úspěšně snaží strhnout pozornost světové veřejnosti k povstání v Libyi, ovšem rozhodující regiony pro panarabskou revoluci jsou jinde. Vytvoření celoarabského státu znamená sjednotit region, kde se postupně zformovala tři hlavní geopolitická těžiště:

  • Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika, který má velký demografický a symbolický význam. Zde je kromě slavné historie i rodiště moderního arabského nacionalismu. Žije zde více než čtvrtina světové arabské populace. PodleBPjsou zde však pouhé 0,3 % prokázaných světových zásob ropy.
  • Saúdská Arábie, oficiálně Saúdské arabské království, která má rozhodující ekonomický význam. S 265 miliardami barelů ověřených zásob ropy ovládá pětinu prokázaných světových rezerv. HDP na hlavu je zde 16,8 tisíc dolarů oproti 2,8 tisícům v Egyptě. Podle BP disponuje Střední východ jako celek 56,6 % a USA 2,1 % prokázaných světových zásob ropy.
  • Bahrajn, oficiálně Bahrajnské království, je uměle propojeno hrází se Saúdskou Arábií, je několik námořních mil od břehů Íránu (10,3 světových zásob ropy, 15,8 % prokázaných světových zásob plynu), Kuvajtu (7,6 % světové ropy), Kataru (2 % ropných a 13,5 % světových zásob plynu), Sjednocených arabských emirátů (7,3 % prokázaných světových ropných zásob) a několik námořních mil od Hormuzského průlivu. Sídlí zde námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí 5. flotilu, která kraluje v Perském zálivu, Ománském zálivu, Arabském moři a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků USA (počítáno bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen a lokacích. Nejsou ovšem v Libyi, kde jsou 3,3 % prokázaných světových zásob ropy.

I letmý pohled do špatně informovaných medií ukazuje, jak odlišný je průběh povstání v těchto rozhodujících lokalitách případné panarabské revoluce. To je dáno skutečnosti, že národy či části arabského národa ovládají odlišné státní elity rozděleného arabského světa. Napětí v Alžírsku hrozí výbuchem,  Libyí otřásá občanská válka, Egypt a Tunisko čekají na druhou fázi zamrzlé revoluce, manifestace pokračují – a mrtví přibývají – v Jemenu a Bahrajnu, v Saudské Arábii se minulý týden poprvé na ulici ozvali menšinoví šíité…

V Evropě s upadajícím školstvím se může někomu zdát, že rozporcování arabského regionu na státy s pozoruhodně geometrickými hranicemi zde bylo vždy a je navždy. V arabském světě ale dobře vědí, že tyto hranice předznamenala tajná Sykes-Picotova dohoda z doby 1. světové války, konkrétně z roku 1916. Jak patrno, stalo se tak poměrně dlouho před vznikem Společnosti národů. Tehdy se Francie a Velká Británie za souhlasu carského Ruska dohodly o rozdělení území umírající osmanské říše. Snad ještě srozumitelnější příklad mocenské arogance představuje Sèvreská smlouva z roku 1920 a následná, už naplněná, Lausannská smlouva z roku 1923. Ta znamenala nejen „mocensky vyvážené“ vytváření britských a francouzských mandátních území na Střední a Blízkém východě, ale i „opomenutí“ zájmů Arménů a Kurdů.

V téže době se začala formovat panarabské idea. Ta v minulosti zažila dva velké podněty, které jí proslavily. Tím prvním bylo v roce 1940 vytvoření strany BAAS, Socialistické strany arabské obrody. Ta si vytýčila jako cíle svobodu chápanou jako nezávislosti, nemarxistický socialismus – a jednotu ve smyslu všearabské jednoty. Studenoválečnické rozštěpení baasistického hnutí na prosovětské syrské křídlo, fungující dodnes, a irácké proamerické křídlo, zlikvidované vojenskou intervencí USA, předznamenalo ústup strany BAAS ze slávy.

Druhým impulzem pro rozvoj panarabské ideje byla egyptská revoluce v roce 1952. Ta pod vedením Gamála Abdan-Násira zakládala moderní arabský nacionalismus. Násirovy snahy vyústily v roce1958 ve vytvoření Sjednocené arabské republiky jako unie Egypta a Sýrie. Sobectví a neschopnost politických elit pohřbilo SAR již v roce 1961.

Arabský národ

Je zřejmé, že povstalce v arabském světě propojuje především jazyk. Přesněji řečeno, jeho písemná podoba. Tato starodávná pravda umožňuje tolik zdůrazňovaný současný zázrak, kdy se i pomocí internetu přelévá povstání přes hranice států. A z druhé strany kvůli jazykovým bariérám se komplikuje ne-li znemožňuje propojení povstání do jiných muslimských zemí či regionů, jako je Indonésie, čínský Sin-ťiang, Střední Asie či Írán a Turecko. Zároveň se ale otevírá velká otázka: jazyk je přece jedním z rysů národa; jsou Arabové jeden národ?

Národní identita Arabů je spojována nejen s jazykem, ale i se semitským původem tohoto etnika a s kulturou muslimského typu. Rozdělení na státy naopak posiluje jazykové odlišnosti a zpochybňuje jednotu tradice. Pro obhájce panarabského – tedy vše-arabského – charakteru současné revoluce v severní Africe a na Středním východě se tak objevuje problém, který znali a znají přívrženci pangermánského či panslovanského hnutí: Germáni a Slované jsou supraetnikum, z něhož se zrodily různé germánské a slovanské národy. A je to národní myšlenka, ne vše-germánská či vše-slovanská idea, která má mobilizační politickou sílu.

Dnes panarabskou myšlenku nese především islám. Tento třetí impuls oživující panarabskou vizi není organizován, je ale na první pohled ideově vyhraněný. Nedokáže zatím čelit partikularismu politických elit. Panarabské sjednocení ohrožuje privilegované skupiny uvnitř států, jako jsou například egyptští generálové, stojící proti káhirským slumům. Také privilegované státy, jako jsou ropné arabské supervelmoci versus chudé regiony, nejsou nakloněni integraci. Neméně významnou brzdou je i náboženské sektářství, které například spojuje sunnitské feudální vladaře z Bahrajnu a Saudské Arábie v zápase proti šíitům na ulici bahrajnského hlavního města Manáma.

Hledání spojence Západu

Situace se po studené válce zkomplikovala i proto, že liberální pohled na svět je natolik agresivní, že vytlačil sekulární alternativy, jako je demokratický socialismus. Opojeni vítězstvím ve studené válce, hovoří liberálové o konci dějin a vše, co liberální vize překračuje, embargují, protože to nechápou. Ten, kdo uvěří v konec dějin, zřekne se budoucnosti. A tak v arabském regionu radikalizující se islám se stal jedinou věrohodnou alternativou zkorumpovaným a feudálním elitám. Ve skutečnosti jsou ale v současném muslimském světě patrné tři hlavní ideově-politické proudy:

  • Modernisté, kteří chtějí zapojit islámský svět do západně pojaté globalizace.
  • Reformisté, kteří chtějí islámský svět přizpůsobit tlaku globalizace a globalizaci dát umírněnou islámskou podobu;
  • Fundamentalisté, kteří odmítají globalizaci ve jménu zúženě pojaté tradice.

Autoritářské elity mubarakovského typyu patří mezi tzv. modernisty, předstírají ale reformismus. Svým způsobem vládnutí ovšem modernismus zprofanovaly. Strategie Washingtonu dnes směřuje k tomu, aby byly odstraněny symboly těchto autoritářských režimů a zachováno modernistické směřování, které je spojeno s proamerickou a k Izraeli tolerantní zahraniční politikou. Proto zatím padají prezidenti, premiéři a někteří ministři, nikoliv režimy. Pod ochranu je brána většina strategické rozhodovací vrstvy, zvláště pak armádní kádry. Výjimku představuje Libye, kde se Západ dožaduje odstranění celé mocenské elity, neboť cílem je i změna zahraniční politiky.

Libye, oficiálně Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje, je názorným příkladem toho, jak panská láska po zajících skáče. Její režim je nekompatibilní nejen s modernistickou globalizací, ale i se zbytkem arabského světa. A tak politici, kteří se ještě včera s plukovníkem Muammarem Kaddáfím objímali, využili příležitost a dnes jej démonizují. Obdobně, jako to bylo v případě iráckého Saddáma Husseina. Tento obvyklý cynismus má ale ještě jeden nebezpečnější aktuální doprovod. Jakmile z Venezuely (12,9 % prokázaných světových zásob ropy) zazněl návrh na zprostředkování v libyjském konfliktu, Západ ještě více zesílil harašení se zbraněmi. Cílem přece není urovnání poměrů a ochrana lidských práv, ale ropa a zahraniční politika. Nelze zapomínat, že konec evropské koloniální nadvlády nad světem začal ve chvíli, kdy v roce 1905 zprostředkování v rusko-japonské válce převzaly Spojené státy. Co kdyby dnes arabský svět, Asie či Afrika přestaly Západ jako arbitra potřebovat?

Koloniální reflexy Londýna zatím Washington tlumí svými obavami z další dlouhé vojenské angažovanosti, spojené se ztrátou prestiže obecně a v arabském světě zvláště. Francouzský prezident, který je v čele divokých požadavků na zásah v Libyi, řeší své domácí problémy: poslední výzkumy preferencí pro prezidentské volby ukazují, že vede nacionalistka Marine LePenová a Nicolas Sarkozy by jí rád sebral některé její hlasy. Souhlas Ligy arabských států s bezletovou zónou nad Libyí – tedy souhlas se zahraničním vojenským zásahem proti Kaddáfímu – je spojen jednak s tezí, že o intervenci musí rozhodnout Rada bezpečnosti OSN, jednak s vědomím, že v Radě bezpečnosti požadavek vojenské intervence narazí na veto Ruska a Číny.

Nezápadní koncovka

Ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová si počátkem března v Kongresu postěžovala, že americká mainstreamová soukromá media prohrávají v tom, co nazvala světovou“informační válkou“. Nestačí prý takovým stanicím, jako je arabská Al Jazeera, čínská CCTV a anglicky hovořící ruská televize RussiaToday. Není divu. Ideová setrvačnost, která je příznačná pro západní vnímání světa, se nehodí k bouřlivě se měnící struktuře globalizace.

A je zde ještě jeden problém, který je znám již do dob íránské revoluce: autoritářské režimy podporované západními médii mohou ovládnout civilní informační prostor, ne však mešity. Ty pak slouží jako alternativní proud informací a interpretací. I proto dnes hlavní panarabský proud netvoří sekulární socialismus či nacionalismus, ale islámský odpor proti liberalismu s jeho komercializací veškerého života, jeho zbožštění dravé živelnosti na úkol harmonie a s pokryteckou zahraniční politikou dvojího metru, která je v arabském světě nejviditelnější. A tak podle výzkumů pracovníků University of Maryland a Zogby International z poloviny loňského roku 85 % populace v arabských státech má negativní vtah k USA. 57 % respondentů z šesti arabských zemí je přesvědčeno, že v případě, když Írán získá jadernou nálož, bude to mít kladný vliv na situaci na Středním východě.

V úvodu citovaný Mohammed Khan se domnívá, že vzorem pro vytvoření panarabské jednoty by mohla být Evropská unie. To zní z celé řady důvodů velmi sympaticky. Jenže problém je jinde.

Pro Západ se zformovalo prosté dilema: autoritářské režimy jsou dlouhodobě neudržitelné v situaci, kdy je demaskují nezápadní media jako autoritářské a nepřeje si je většina mladého arabského obyvatelstva. Zavést skutečnou demokracii ale znamená riziko, že při dnešní hodnotové orientaci arabského obyvatelstva vyhrají muslimští reformisté či dokonce fundamentalisté. To pak, dříve nebo později, bude znamenat změnu zahraniční politiky vůči Izraeli i Západu a možná dokonce úpravu ropných koncesí.

Článek, psaný pro Britské listy a Literární noviny, vyjde v týdeníku Literární noviny ve čtvrtek


09. 03. 2011 Štěpán Kotrba: Arabské dny bezvýchodného hněvu - předzvěst porážky revoluce ZDE

25. 02. 2011 Štěpán Kotrba: Vojenská junta demokratická - a proč ne? ZDE
25. 02. 2011 Štěpán Kotrba: Lord of War, naši zkurvysyni a reálpolitka prázdné nádrže ZDE
24. 02. 2011 Štěpán Kotrba: Přímá demokracie arabské ulice ZDE
                 
Obsah vydání       16. 3. 2011
16. 3. 2011 Benghází: Debakl, zrada, tragédie, přelom...? Karel  Dolejší
17. 3. 2011 Kaddáfí: platili jsme Sarkozymu volební kampaň v roce 2007
15. 3. 2011 Michael  Marčák
17. 3. 2011 Nuclear Regulatory Commission: Nádrže na 4. bloku už neobsahují žádnou vodu
16. 3. 2011 Japonsko nad situací ve Fukušimě zřejmě ztrácí kontrolu
16. 3. 2011 Může být denunciační prefabrikát brigádního generála Adama vůbec "důvěrný"? Štěpán  Kotrba
16. 3. 2011 Vojenská policie vrátila České televizi část zabavených věcí
16. 3. 2011 Čeští filharmonici z Japonska dvěma speciály - a co česká humanitární pomoc? Oldřich  Průša
16. 3. 2011 Z elektrárny Fukušima stoupá bílý kouř, provozovatel "neví", kde se vzal
15. 3. 2011 Britští konzervativci jednají proti pokusu korporací omezovat svobodu projevu
16. 3. 2011 Nezájem
16. 3. 2011 Přímá volba prezidenta? Nejen únik od problému, ale cesta do problémů. Igor  Pleskot
16. 3. 2011 Ochutnejte medicínu, kterou vláda ordinuje národu Martin  Pecina
16. 3. 2011 Má reforma problémy řešit, nebo prohloubit? Zdeněk  Maštalíř
16. 3. 2011 Japonsko usiluje o zvládnutí jaderné krize a o pomoc přeživším
16. 3. 2011 Američtí lékaři obviňují vojenské psychiatry kvůli Manningovi
16. 3. 2011 Assange: Internet je nástrojem pro špehování občanů
14. 3. 2011 Michael  Marčák
16. 3. 2011 Kaddáfího vojska se blíží Benghází, západní politikové s zásahem váhají
16. 3. 2011 Panarabská revoluce Oskar  Krejčí
16. 3. 2011 Libye a světová levice Immanuel  Wallerstein
16. 3. 2011 Argumenty proti západní intervenci v Libyi Daniel  Veselý
16. 3. 2011 Tokijský guvernér se omluvil za to, že označil cunami za "boží trest"
16. 3. 2011 Další zemětřesení zasáhlo prefekturu Šinozuka
16. 3. 2011 Japonská tragédie patrně způsobí další nárůst cen ropy Karel  Dolejší
16. 3. 2011 Stovky protestujících v Bahrajnu byly postřeleny
16. 3. 2011 Ojedinělý politický protest v Sýrii
11. 3. 2011 Michael  Marčák
15. 3. 2011 Nenápadnost katastrofy Jiří  Šejnoha
15. 3. 2011 Činitelé japonského jaderného průmyslu "obětí paniky"
15. 3. 2011 Parkanové se na ministerstvu obrany ztratila její vlastní kopie utajeného dokumentu Štěpán  Kotrba
15. 3. 2011 Potvrdil Ústavní soud legitimitu podvodného jednání? Luděk  Prokop
15. 3. 2011 Konečné řešení? Možná rozhřešení… Jaroslav  Čejka
15. 3. 2011 Kalousek, média a daň z přidané hodnoty Renata  Hanušová
15. 3. 2011 Ústavní soud jako koňský handlíř Petr  "Vlk"
15. 3. 2011 O výsledku konfliktu v Libyi rozhodnou Kaddáfího elitní jednotky
14. 3. 2011 Jaderná havárie v Japonsku: Blesk z čistého nebe?
14. 3. 2011 Wallerstein, aneb návrat k utopii? Karel  Dolejší
14. 3. 2011 Co pojí soudce Nového k armádní policii? Štěpán  Kotrba
14. 3. 2011 Profesor Zdeněk Slanina z Japonska: "Nešlo o exploze reaktorů, ani vodíkových nádrží" Zdeněk  Slanina
14. 3. 2011 Bída přípravy (i) penzijní reformy Jaroslav  Šulc
14. 3. 2011 K čemu posloužil zásah Vojenské policie v České televizi? Petr  Skokan
8. 3. 2011 Hospodaření OSBL za únor 2011

Egyptská revoluce RSS 2.0      Historie >
16. 3. 2011 Ojedinělý politický protest v Sýrii   
16. 3. 2011 Argumenty proti západní intervenci v Libyi Daniel  Veselý
16. 3. 2011 Stovky protestujících v Bahrajnu byly postřeleny   
16. 3. 2011 Benghází: Debakl, zrada, tragédie, přelom...? Karel  Dolejší
16. 3. 2011 Panarabská revoluce Oskar  Krejčí
16. 3. 2011 Libye a světová levice Immanuel  Wallerstein
15. 3. 2011 Bude Ázerbájdžán další zemí, kam přeskočí nepokoje arabského světa?   
15. 3. 2011 Imigrační politika EU a severoafrická povstání   
15. 3. 2011 O výsledku konfliktu v Libyi rozhodnou Kaddáfího elitní jednotky   
14. 3. 2011 Chystá se saúdská intervence v Bahrajnu Karel  Dolejší
14. 3. 2011 Stále více Egypťanů odmítá ústavní reformu   
11. 3. 2011 Tři králové a exprezident Pavel  Kopecký
11. 3. 2011 Kaddáfího tanky a letadla útočí hluboko na povstaleckém území   
11. 3. 2011 BHL aneb Když filozof jede do Benghází Josef  Brož
11. 3. 2011 Kterak Sarky střelil kozla aneb Wüstenfuchs Africké unie je jiného názoru Štěpán  Kotrba

Libye RSS 2.0      Historie >
16. 3. 2011 Panarabská revoluce Oskar  Krejčí
16. 3. 2011 Libye a světová levice Immanuel  Wallerstein
16. 3. 2011 Benghází: Debakl, zrada, tragédie, přelom...? Karel  Dolejší
13. 3. 2011 S EU na věčné časy… Ladislav  Žák
11. 3. 2011 BHL aneb Když filozof jede do Benghází Josef  Brož
11. 3. 2011 Kterak Sarky střelil kozla aneb Wüstenfuchs Africké unie je jiného názoru Štěpán  Kotrba
9. 3. 2011 Libye skrze německá media II.: manipulace, fraška nebo válečná propaganda? Petr  Schnur
9. 3. 2011 Jak se bezletová zóna nad Libyí může vymstít   
9. 3. 2011 Boje v Libyi   
8. 3. 2011 Obama hovoří o možných vojenských alternativách v případě Libye   
8. 3. 2011 Máme brát vážně řeči o vojenském zásahu Západu v Libyi? Karel  Dolejší
7. 3. 2011 Zhodnocení stavu ozbrojených jednotek libyjských povstalců   
6. 3. 2011 NEDĚLE
Všechny už zajímá pouze ropa
  
5. 3. 2011 SOBOTA
Libyjská opozice: Žádná jednání, dokud Kaddáfí neodejde do exilu
  
4. 3. 2011 PÁTEK
Váhání před Tripolisem