9. 3. 2011
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Tahrír, foto: AFP
9. 3. 2011

ANALÝZA

Arabské dny bezvýchodného hněvu - předzvěst porážky revoluce

To co se dnes děje v Egyptě a dalších zemích, je rozklad původních myšlenek, na kterých se to původní vzepětí emocí transformovalo v plamen nadšení ulice. Dnes už pokusy o převrat vládne cynismus zákulisí, hasící plamen revoluce sérií zdánlivě nesouvisejících operačních kroků a směřující arabský svět a Egypt zvlášť k normalizaci pod tuhým armádním i náboženským dohledem. Jedny diktatury nahradí na troskách barikád i nadějí jiné.

Poučení na úvod

  • Revoluce nesmí trvat moc dlouho a nesmí při ní být moc zima nebo moc horko. Únava, nachlazení močových měchýřů nebo dehydratace podlamuje morálku.
  • Série protirežimních demonstrací má smysl, má-li dynamiku danou dílčími úspěchy jednotlivých operací. Nejhorší je stanovit si nerealistické nebo žádné cíle, vyhrát a nevědět proč a nevědět, co se stane další den, další týden, další měsíc.
  • Nejhorší je nemít plán B.
  • Scénáře musí být emocionálně vypjaté, dramatické, mediálně atraktivní a musí umožňovat mediální pokrytí. Dohody s médii musí předvídat vývoj. Kameraman musí vědět dopředu, na kterou střechu či do kterého okna se postavit v kterou hodinu, fotoreportér musí vědět, na které ulici se co nejspíše stane. Telefony a jiné spojení s novináři musí být sjednány předem, štáby musí být včas na místech. Žurnalistům musí být zajištěna elementární bezpečnost. Prohrává každá revoluce, která na své straně nemá média. A prohraje vždy, nemá li nikoho, kdo by zformuloval myšlenky a předal je vždy v tu pravou chvíli médiím.
  • Pro jakoukoliv revoluci se musí najít lidé, ochotni za ideje zabíjet i umírat. Házet klacky a dlažební kostky na policisty a vojáky, ozbrojené granátomety a automatickými puškami je anarchistická pubertální hra na nonviolence violence, ale ne příprava na státní převrat.
  • "Máme holé ruce" na pozadí s bezbranným davem znamená něco jiného, než "Máme hole v ruce" na pozadí s ukořistěným obrněným transportérem.
  • Každá revoluce potřebuje řídící štáb, zpravodajské, analytické a plánovací pracoviště, komunikační centrálu, ekonomické zázemí i logistickou a zbrojní podporu. Role musí být předem dané, štáb a "tvrdé jádro" mužstva cvičené. přesvědčené o cílech i o metodách.
  • Vnitřní bezpečnost neradno podceňovat, neb infiltrace "demokratické struktury" protivníkem je to nejjednodušší.
  • Specializovanou práci musejí dělat specialisté, ne nadšení amatéři.
  • Na spory a diskuze je čas předem, ve fázi projektů a plánování. Ne během akce. Korporátní teoretici tomuto procesu říkají teambuilding.

Krok první - mládí do řady

Ikona revoluce z náměstí Tahrír, šéf regionálního marketingu Google, nebyl vpuštěn na tribunu hlavního oslavného shromáždění na náměstí Tahrír 18.února. Nejen že ho nenechali promluvit, ale oni ho ani nevpustili na tribunu. Vyvedla ho ochranka slavného klerika Jusufa al-Qaradawího, který chtěl mít v hledáčcích kamer pouze "muže pravé víry". Všiml si toho jen fotograf AFP. Nikoho ta zpráva nezaujala. Nikdo se ho nezastal. Kukaččí vejce budoucí egyptské elity bylo rozbito. Tvář revoluce zmizela. Princip náboženského populismu, seniority a kontinuita moci, pouze v jiném mediálním rámci, dostaly přednost. Logicky. Tím byla vytvořena přehrada mezi "věřícími" "starými" a "nevěřícími" "mladými", aniž si to na facebooku všimli. Mladí, jejichž technologie revoluci umožnila, nenašli odvahu rigidním náboženským vůdcům a jejich guerille oponovat.

Bez internetového aktivisty, marketingového ředitele Google, Waela Ghonima a jeho know-how v sociálních médiích by se nikdy nepodařilo zmobilizovat tolik demonstrantů, informovat zahraničí, působit jako škola revolučních taktik, watchdog i jako médium, koordinovat akce na mnoha místech. Ještě ve svém projevu na TED 2011 na Long Beach v Kalifornii, vyprávěl "ElShaheeed" příběh o posledních dvou měsíců - že "každý den Egypťané ukázali, že moc lidu je silnější než lidé u moci". Snad tomu ještě teď věří.

V Google News měl za poslední měsíc v západních médiích 1 570 výskytů (na arabských stránkách 700), Ahmad Shafiq 4480 (3 153), El Baradei 2 360 (3 922) Hosni Mubarak 69 900 (50 825). Mediální zběhlost Waelu Ghonimovi vystačila na týden a pět minut slávy. Přesně tak dlouho trvala jeho více než malá frekvence výskytu ve světových médiích i v online prostředí - od 7.2. do 12.2. Dnes už je "ikonou" pouze pro propagátory facebooku či twitteru a učitele mediální výchovy.

V politických aspiracích Ghonima předběhl i Abdullah Al-Ashaal, šedesátipětiletý velvyslanec a bývalý poradce bývalého egyptského ministra zahraničí, který nedávno oznámil svůj záměr z důvodu "skutečného zastoupení mládeže revoluce 25. ledna během nadcházejícího období" založit politickou stranu "Svoboda Egypta". O mládeži bez mládeže - s dědkem.

Ideály jsou potřeba pouze do chvíle, kdy dosáhnete vítězství.

Krok druhý - vyloučení odrodilců

Hned za ikonou revoluce šel ke dnu Mohammad El Baradei, muž vědy, mezinárodní politiky, jaderné bezpečnosti a státnické rozvahy. Člověk, na kterého měli telefon i v Bílém domě a i když ho nemilovali (demaskoval špinavou hru v Iráku a svou odvahou natrvalo znemožnil americkou zahraniční politiku), respektovali ho. Tomu, že by se mohl stát bývalý ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Dr. Mohamed El Baradei egyptským prezidentem, nevěří dnes už ani v Bílém domě. Oddychli si, neboť tento člověk by mohl být oním Násirem 21. století. ElBaradeiovo prohlášení o možnosti za určitých podmínek kandidovat vyvolalo v egyptském politickém světě smíšené reakce. CNN včera uvedla, že El Baradeiův bratr popírá, že egyptský diplomat bude vůbec kandidovat na prezidenta Egypta, i když mezi kandidáty stále je. Dobrá kampaň... Strana Nový Wafd a další opoziční politické síly, doteď spojené v "Národním sdružení pro změnu" oznámily, že jsou připraveni podpořit ElBaradeie, kdyby se rozhodl kandidovat. Nový Wafd nicméně pro jistotu kandiduje El-el-Sayyida Badawiho, svého současného předsedu. To jsou jasné signály.

Proti ElBaradeiovi vedla některá média ostrý kulturně politický útok, když zveřejnila, že kandidovat nemůže, protože přijal druhé občanství. Přijmout druhé občanství je pro nacionalisty vyjádřením pohrdání občanstvím egyptským a občany Egypta, násirovskou ideou velikosti Egypta. ElBaradei musel bleskurychle reagovat a ohradit se tvrdě, že rakouské občanství nemá a nikdy neměl a že je dvacet let loajálním zaměstnancem egyptského ministerstva zahraničí. Na popularitě mu to nicméně nepřidalo. Jako diskreditační a politicky distanční lekce to byl dobrý tah.

Krok třetí - občanské spojení je třeba stranicky rozdělit

Rychlé oznámení změn ústavy a vyhlášení prezidentských voleb okamžitě vrátilo egyptské politiky z šoku či euforie náměstí Tahrír do tvrdé reality boje o přežití. Začalo definování prostoru, ve kterém všeobecná shoda na potřebě sjednotit všechny "protimubarakovské" hlasy, "volající po změně", vzala okamžitě za své: Muslimské bratrstvo bylo nuceno pod zahraničním tlakem na Nejvyšší radu ozbrojených sil oznámit, že "slouží lidu" a nebude kandidovat nikoho, i když to de facto bude právě ono, kdo tak jako tak bude muset ukázat prstem na někoho z favoritů. Bratři nicméně konstatovali, že kandidovat by neměly ženy a Koptové. I přidali se tradicionalisté a pravili, že kandidovat by neměli mladí do 40 let (aby to náhodou nenapadlo Waela Ghonima), vlastníci dvou pasů (aby to nenapadlo egyptsko-amerického chemika Ahmeda Zewaila, politické exulanty, případně některé radikální kleriky) , potomci přistěhovalců (jejichž rodiče nebyli občany Egypta) či "odrodilci", kteří si vzali za ženu neegypťanku. Armáda uvedla 17. února 2011 pro rozjitření politického pluralismu, že nebude také stavět kandidáta v nadcházejících prezidentských volbách. Tím omezila mandát Mohameda Husseina Tantawiho na opravdu prozatímní a zbavila se podezření z touhy pokračovat jako junta. Vášnivá politická diskuze o ústavě bez armádního dozoru spolehlivě zafungovala jako rozdělovník účelových protimubarakovských spojení původně soudržného náměstí Tahrír. České Občanské fórum si po listopadu 89 prošlo podobným vývojem, nicméně povlovněji, rozvážněji. Egypt explodoval během několika dní pingpongové výměny stanovisek v médiích.

Mimo ElBaradeie se začala objevovat další jména a egyptská politika rozkvetla tradičními politickými intrikami, které ji provázely po celou dobu nezávislého Egypta. Zda bude nakonec coby "sjednotitel" kandidovat polní maršál Mohamed Hussein Tantawi, přes vyjádření není jisté, ale všichni s ním tak nějak se strachem v srdci počítají. Opakoval by se scénář, známý z minulosti, kdy Egyptu vždy vládla armáda. Šaškárny s demokracií političtí profesionálové berou jako kouřovou clonu pro uklidnění Clintonové, jejích NGOs a vlastní mládeže. Prozatím se Tantawi drží stranou.

Nemalé šance má "panarabský" Amr Moussa, generální tajemník Ligy arabských států a bývalý egyptský ministr zahraničí. Ke spekulacím novinářů o své kandidatuře řekl: "Je to právo každého občana, který má schopnosti a vůli aspirovat na nějakou politickou funkci, která by mu umožnila prospět k rozvoji svého národa" a dodal, že "kvality potřebné pro prezidenta se vztahují také na Gamala Mubaraka"... 27. února oznámil, že se bude ucházet o kandidaturu na prezidenta slovy: "Dá-li Bůh, budu jeden z nich." Bůh nejspíš dá. 26% respondentů rychlého telefonického průzkumu v Káhiře a Alexandrii by jej volilo. Egypt ale není jen Káhira a Alexandrie, ale hromada písku vedle. Být nominován ještě neznamená být zvolen. Kmenová demokracie má svá specifická pravidla, která importované západní sociologii unikají.

Řada egyptských politiků se ale bojí demokratického návratu Mubaraka a jeho strany, vedle Muslimského bratrstva stále druhé nejmocnější politické síly, i když nyní v defenzivě. Pak by nejspíš kandidoval Gamal - Mubarak junior. Nedomnívám se, že se tak stane, protože to je scénář tvrdé konfrontace, který by mohl přerůst v občanskou válku. Vzpomínky na teror tajné služby SSI je příliš živý a její moc je dnes už jen zákulisní.

Sameh Ashour, místopředseda arabské demokratické strany Násiristů , který býval členem lidového shromáždění v letech 1995 a 2005, by mohl být dalším kandidátem. Ale to by museli politiku dělat i v této straně profesionálové. V parlamentních volbách 2000 strana vyhrála pouhá tři ze 454 křesel. V posledních volbách v listopadu a prosinci 2005, strana nedokázala už získat žádná místa. Outsider minulé politiky má ale ve svém držení klenot, jakým nedisponuje žádná z politických stran. Odkaz druhého prezidenta Gamala Abdela Násira. Historie se neopakuje,ale Násirovy myšlenky na sociální i politickou spravedlnost jsou solí egyptské země. Ale... žijeme v roce 2011 a myšlenky Masaryka jsme také pošlapali rozdělením jeho republiky...

Krok čtvrtý - znejistění Izraele

Nemalé šance na prezidentský úřad bude mít zakladatel sekulárně centristicky liberální strany Al-Ghad (Zítřek) a bývalý prezidentský kandidát Ajmán Núr, od roku 2005 do roku 2009 Mubarakův vězeň a pak "hvězda revoluce" , která se v egyptském rozhlase vyjádřila, že po třiceti letech je mírová smlouva z Camp Davidu, s Izraelem zprostředkovaná Spojenými státy, passé a měla by se přinejmenším změnit. Nevyřčený dovětek "raději zrušit" ale slyšeli všichni. A šeptají si ho dům od domu. V Tel Avivu dostali kopřivku. Urychlená výměna v čele generálního štábu a skoro okamžitý odjezd generála Benjamina "Benny" Gantze za doprovodu ministra obrany Ehuda Baraka na inspekční cestu do sídla elitní brigády v Horní Galileji nebyla náhodná. Radost Arabů z Núrova výroku byla nelíčená, přestože Núr není "mužem pravé víry".

Nervozita Izraele, jehož občany řada Egypťanů nazývá "sionisté", je pochopitelná. Zvláště za situace, kdy Egypt otevřel přechod Rafah z "humanitárních" důvodů a "neznámí vandalové" vážně poškodili plynovod u hranice s palestinským pásmem Gazy, vedoucí do izraelského Aškelonu. Ten dodává 43% spotřeby plynu (20% energetických potřeb) židovského státu a výpadek znamená energetickou katastrofu. Výbuch a požár nastal v jedné z kompresorových stanic. Za plynovod není náhrada.

Izrael ohlásil, že je nucen v elektrárnách spalovat naftu ze strategických zásob, aby předešel akutní energetické krizi. Jak dlouho vydrží strategické zásoby, nikdo neví. Incident se odehrál poblíž města Aríš u Středozemního moře. Egyptská televize hodnotila situaci jako "velmi nebezpečnou", protože exploze se mohou šířit plynovým potrubím dál... "Bratři, beduíni ze Sinaje, hrdinové islámu, zaútočte železnou pěstí, protože teď máte příležitost zastavit dodávky Izraelcům," píší v tu chvíli a internet egyptští radikálové bedúínům. Beduínské kmeny ze Sinajského poloostrova si dlouhodobě stěžují na to, že se centrální vláda nezabývá jejich problémy a kde mohou,uškodí. Aby toho nebylo dost, vyšlo najevo, že na plynovém kšeftu s Izraelem se od počátku doteď pakoval Mubarakův syn a ministr ropného hospodářství, kteří brali z Izraele celkem 10% provize z celého objemu dodávky. To je půl milionu dolarů denně. To není málo. Otázka je, kde jsou ty peníze... Oprava postupuje pod formálním dohledem armády (v součinnosti s Izraelem), nicméně pomalu. Na egyptské straně nespěchá nikdo. Čin anonymních "sabotérů" považuje ulice za spravedlivý trest a vlastenecký čin. Třeba za Gazu. Třeba za egyptsko-izraelskou "šestidenní" válku, zejména za operaci "Moked", což znamenalo pokoření egyptské armády a posílení pozic dnes nenáviděných USA v regionu. Dnes platí ropná diplomacie stejně, jako platila dříve diplomacie dělových člunů (například výstražná plavba britských dělových člunů k pevnosti Fashoda). Čí ropu a zemní plyn potřebuješ, toho píseň zpívati budeš. A nebo...

Krok pátý - destabilizace vnitřní bezpečnosti

Nejdříve došlo k vyřizování účtů s vedením státních úřadů a institucí. Ulice požadovala propuštění šéfa rozhlasu a televize. Byl propuštěn a prokurátor ho obvinil z podílu na vyvolání násilí během revoluce. Novináři si to vyřídili se šéfredaktory, pár jich padlo a ostatní dostali přidáno. Média byla z krku, tiskaři se vrátili k rotačkám.

Pak následovaly zmatené sociální požadavky jednotlivých odborových a profesních organizací, které tím, jak byly narychlo organizovány a narychlo řešeny na regionální úrovni, nemohly způsobit transformaci revoluce v sociální hnutí. Nejvyšší rada ozbrojených sil zavelela otrokům do práce, budovat nový Egypt. Přilákat znovu vyděšené turisty. A otroci šli. Rozpad těchto demonstrací během dvou dnů následoval. Jen několik málo takto organizovaných protestů vydrželo o dva dni déle. Generální stávka syndikátů byla selektivními bilaterálními kroky jakž takž odvrácena. Emoce se vybouřily, požadavky byly splněny semtam tak napůl a nikomu vlastně nestálo zato, bojovat "až do vítězného konce". Prozatím. Co není, může ještě být. Frustrace z ponížení zapřičiněném chudobou jedněch a okázalým bohatstvím druhých je nejhorší.

Po odborových požadavcích přišla na řadu policie a tajná služba. Kdo má rád policajty, řekněte? A kdo má rád mocné, nikým nepostižitelné a navíc arogantní policajty? Tuhle hru rozehrála armáda, respektive Nejvyšší rada ozbrojených sil. .

Nejvyšší státní zástupce Abdel Meguid Mahmúd podal 16.2. žalobu proti ministrovi vnitra, generálmajorovi Mahmúdu Wagdy. Prokurátor ho obvinil z krytí policistů, kteří terorizovali a mučili demonstranty, z trestních stíhání, jimž nepředcházelo žádné vyšetřování a podílu na zabíjení demonstrantů ostrou střelbou.

O několik dnů později v jeden jediný den "jakoby náhodou" hordy demonstrantů přepadly, vyplundrovaly a následně zapálili úřadovny tajné služby a police skoro ve všech provinciích Egypta, skoro ve všech větších městech. Došlo k masivnímu úniku bezpečnostních dokumentů z úřadoven, včetně protidrogových centrál. Na svobodu se dostalo značné množství zadržovaných. Jako záminka stačilo, že prý tajní skartují materiály. Následovalo jmenování nového ministra, čistka na vnitru. Nejvyšší důstojníci služby padli. Obvinění z terorizování občanů pro plukovníky bylo už připraveno. Kdo co skartoval, kdo co ukradl a kdo co zachránil pro strýčka Příhodu, se už nikdy nedohledá. Když vládne ulice a armáda nedokáže (nebo nechce) uhájit státní majetek ani státní tajemství, je to záměr. Ale čí? Kdo koordinoval tento charakter protestů? Náhoda to být nemohla. Bylo to příliš rychlé, příliš cílené a příliš agresivní. Někde se ostraha objektů bránila i střelbou. Koordinace takového množství protestů vyžaduje dokonalé spojení, alespoň průměrné utajení, alternativní scénáře, stejně jako plošnou a hierarchicky řízenou operační strukturu.

Krok šestý - tušená hrozba kontrarevoluce

Mají pravdu ti radikálové, kteří se domnívají, že v Mubarakově vyhnanství v Sharm El Sheikh je "sídlo kontrarevoluce" a Mubarakovi věrní se pokoušejí o takovýto návrat? Národní demokratická strana, kterou založil Mubarakův předchůdce Anwar El-Sadat v roce 1978 a v roce 1991 ji převzal Mubarak, tyto parametry jako bývalá vládní strana má. A má dost odhodlaných funkcionářů s dost velkou místní autoritou, opřenou stále ještě o agenturní síť policie a tajné služby i o místní organizace. Má dost členů, kteří mají strach o existenci a strach o majetky, ne vždy férově nabyté. Moc korumpuje. Dlouholetá moc korumpuje o to víc. Zákon z roku 1993 o syndikátech, tiskový zákon z roku 1995 i zákon z roku 1999 o nevládních sdruženích, bránících svobodě shromažďování a projevu, sice zabránily masovému rozšíření agresivního wahhábismu, ale neprospěly kultivaci parlamentní demokracie. Naopak. Je ale demokracie možná bez plošné alfabetizace a masivního středoškolského vzdělání, bez sociální spravedlnosti? V zemi, kde je obrovský podíl negramotných a chudých, až extrémně chudých? V zemi, které vládnou klerikové z mešit víc, než vláda? Domnívám se, že ne. Zatýkání militantních aktivistů Muslimského bratrstva a kampaň proti radikálům i mezi některými politickými protivníky se jeví z bezpečnostního pohledu jako řízená demokracie. Islámsky radikální stát by nebyl dobrou turistickou destinací, stejně jako by nebyl spojencem USA a Izraele.

Ten, kdo vypustil revolučního džina z láhve v rámci "Arabského jara", si musí být sakra jist konečným výsledkem. Ve všech zemích, nebo alespoň ve většině. A musí na jeho dosažení mít obrovské finanční, logistické , komunikační, lidské i "speciální" zázemí. Musí být připraven na místně různé scénáře. I na odstrašující vraždy za bílého dne. I na teroristické operace. I na diskreditační operace. To, co v žádném případě nepotřebuje, jsou seznamy agentů a ilegálů, kádrové spisy důstojníků a objektové spisy protivníků v kartotékách, ve kterých se budou hrabat vítězové. To je porážka navždy.

Krok sedmý - geopolitické šachy

Obávám se, že destabilizace mocenského postavení sice totalitní, ale sekulárně nacionalistické a přitom konzervativně socialistické NDP nebyla promyšlena do detailů. Obrovsky zhoršila pozici Izraele, který se ocitl v kruhovém obklíčení a bez jednoznačné podpory EU i USA. Obrovsky zkomplikovala pozici na regionu částečně závislé EU - Středomořská unie je v plenkách, ale země EU okolo Středozemního moře jsou všechny životně závislé na Suezském průplavu i na ropě a plynu ze zemí Zálivu, i USA. Její 5. flotila může být co nevidět bez základny v sultanátu Omán, sunnitské šejcháty v Zálivu, dodávající rozežranému kapitalismu na úvěr většinu energetických a chemických surovin, se mohou zmítat v revolučních vzpourách šíitských felláhů a pak se Írán jako "klidná síla", silná nábožensky, ekonomicky, vojensky i policejně, stane opravdu silnou regionální mocností na dlouhou dobu. Izolace Ahmadínežáda ekonomice Íránu prospěla. Je většinově soběstačný, na rozdíl od většiny zemí okolo.

USA nezasáhnou, jen slzu uroní. Zasáhnout nemohou, neb nejsou schopny tak obrovská území okupovat. Nedokázaly okupovat ani Irák. Ten zůstane bez krytí z Kuvajtu a Američané se budou muset pakovat i s desítkami tisíc vojáků letadlovými loděmi, aby zachránili holé životy. Obrněnou techniku budou muset nechat na místě, nebo ji na místě zničit. Na přepravu nebude čas ani prostředky. A Iráčané své okupanty nenávidí. Bez rozdílu politické nebonáboženské orientace. Po odchodu Američanů bude muset zsáhnout vojensky Turecko - proti ambicím za svobodný Kurdistán, jehož mapa by překreslila mapu Turecka. Sever Iráku se ocitne ve válce Pešmergů s Turky.

Vojenská spolupráce Íránu s Čínou nese hi-tech plody íránskému zbrojnímu průmyslu už teď. Výroba čínských nadzvukových protilodních střel v masovém měřítku v Íránu může překreslit politickou mapu regionu, zejména v Zálivu a při jeho ústí. Ani USA nemají obranu proti malým, ale silným a rychlým laminátovým člunům, vyzbrojeným odpalovacími šachtami na protilodní střely, létající 1-2 Mach 5 metrů nad hladinou. Posádky čtyř mužů jsou schopny operovat na hladině obrovskou rychlostí prakticky neviditelné. Na vlastní obranu jim stačí Stingery, jejich ruské ekvivalenty Igla či čínské kopie. Jeden či pět takovýchto útočných člunů zastavit lze - raketami, torpédy, v poslední fázi rychlopalnými automatickými kanóny Phalanx. Sto či dvě stě takovýchto raketových nosičů zažene na ústup i flotilu letadlové lodi se vší leteckou a vrtulníkovou podporou. Partyzánskou taktikou. A s pozemní radarovou a protiletadlovou podporou si troufne i na hlídkující AWACS, Predatory či strategické bombardéry.

Krok osmý - vlna chaosu a bídy

Globální investoři nemají rádi nejistotu. Rating BBB s doporučením prodeje odradí každého. To je trajektorie sestupu. Egypt ztrácí 5 milionů dolarů denně nezprovozněním plynovodu. Ztrácí miliardy vyděšením masy turistů. Do chvíle, než bude znovu destinací pro zájezdy rodin s dětmi k moři a důchodců za pyramidami, nevzpamatuje se. Demonstrace a stávky, sociální bouře a rvačky v ulicích je pro válečný, adrenalinový turismus. Absence policie či provokace vůči cizincům je marketing kontrarevoluce, ne země zrealizovaných nadějí lidu.

Pokud egyptský ministr spravedlnosti zvažuje amnestii pro Mubarakovy vězně a chce otevřít vězení, poté, co destabilizoval policii a zlikvidoval její zázemí, netuší,co ho čeká. Policie loajální nebude. Řekne: chtěli jste to, máte to mít. A otevře brány věznic.

Krok devátý - spása jako něco za něco

Dlouhodobý chaos a násilí vedou k volání obyvatel po pořádku. Stačí čekat. Pak převzít moc za potlesku davů, které už nejistota zmáhá. Jediný, kdo to může učinit, je buď armáda, nebo Muslimští bratři. V obou případech budou ulice lemovat řady mrtvol těch, kteří nepochopí dost rychle, že se poměry změnily a o nadšení z náměstí Tahrír že mohou vyprávět malým dětem, jako jim doteď vyprávěli o Násirovi a silném, svobodném, nezávislém a sebevědomém Egyptě padesátých let dvacátého století.

Krok desátý - normalizace

Nejjednodušší je se přizpůsobit, nemáte-li možnost změnit svět. Držet hubu a krok do chvíle, než opět zavlaje vlajka svobody. A pak opatrně, s vědomím poznaných zákrut revoluce předchozí. Jen tak přežijete. Nadšených revolucionářů a hrdinů všech minulých povstání lidu jsou plné hřbitovy.

                 
Obsah vydání       9. 3. 2011
9. 3. 2011 Ekonomické vyhodnocení integrovaných reforem důchodové a sociální Ivo  Patta
9. 3. 2011 Neschopnost v přímém přenosu Ladislav  Žák
9. 3. 2011 Bývalý rohlík Michal  Vimmer
9. 3. 2011 Boje v Libyi
9. 3. 2011 Arabské dny bezvýchodného hněvu - předzvěst porážky revoluce Štěpán  Kotrba
9. 3. 2011 Libye skrze německá media II.: manipulace, fraška nebo válečná propaganda? Petr  Schnur
9. 3. 2011 Práce novinářů v Libyi je výrazně omezována Jan  Čulík
9. 3. 2011 Michael  Marčák
9. 3. 2011 Jak se bezletová zóna nad Libyí může vymstít
9. 3. 2011 Stanovisko k sociální reformě připravené MPSV na rok 2011
9. 3. 2011 Kdo bude knihy číst? Karel  Sýs
9. 3. 2011 Proč byl Karel Sýs neosobou Jan  Čulík
9. 3. 2011 Daňová reforma počítá s hausnumery
9. 3. 2011 ■ ■ ■ Filip  Špecián
9. 3. 2011 Poslední vývoj v Iráku z pohledu iráckého exilu v ČR: politika kriminalizace demonstrací
9. 3. 2011 Michael  Marčák
8. 3. 2011 Přihlašte se na postgraduální letní školu o středovýchodní Evropě
9. 3. 2011 Trapná "diskuse" o Acajevovi Jan  Čulík
9. 3. 2011 Post scriptum ke kauze Acajev: Kdo je Viktor Fajnberg? Tomáš  Koloc
9. 3. 2011 Námitky proti argumentaci Štěpána Kotrby Jana  Ridvanová
9. 3. 2011 Britské banky stále platí svým šéfům astronomické prémie
9. 3. 2011 Labouristická strana obviňuje BBC ze zbabělosti a ze spiknutí s konzervativci
8. 3. 2011 Britská policie zvažuje, že uspořádá masovou demonstraci proti vládním škrtům
8. 3. 2011 Parlament proti závislosti na dovozu 
8. 3. 2011 Propočítal jsem důchodovou reformu a vyšla mi generální stávka Josef  Mrázek
9. 3. 2011 Jak se vybíralo sedm potravin se sníženou sazbou DPH
8. 3. 2011 "Nikdy jsem dosud nepoznal takové zoufalství a demoralizaci"
9. 3. 2011 Nemocnice jako tunel Ivan  David
8. 3. 2011 Kupředu rozum, zpátky ni krok, už jsme vyzkoušeli všechno Ladislav  Kubeš
8. 3. 2011 PSYOPS "zdroje": když Al-Džazíra i OSN skočili na jeden špek.... Štěpán  Kotrba
8. 3. 2011 Čo príde po kapitalizme? Ekonomická demokracia! Ľuboš  Blaha
8. 3. 2011 Reklama na léky škodí zdraví!
8. 3. 2011 Tentokrát vezmeme s sebou celou Zemi
8. 3. 2011 Konkurenceschopnost koho vůči komu…?!? Ladislav  Žák
8. 3. 2011 Turecký Dubček a odmocnina z Husáka Karel  Dolejší
8. 3. 2011 Mohly by evropské vlády vypnout internet?
8. 3. 2011 Co jsem během egyptské revoluce neviděl
8. 3. 2011 Máme brát vážně řeči o vojenském zásahu Západu v Libyi? Karel  Dolejší
8. 3. 2011 Hospodaření OSBL za únor 2011

Egyptská revoluce RSS 2.0      Historie >
9. 3. 2011 Arabské dny bezvýchodného hněvu - předzvěst porážky revoluce Štěpán  Kotrba
9. 3. 2011 Libye skrze německá media II.: manipulace, fraška nebo válečná propaganda? Petr  Schnur
9. 3. 2011 Jak se bezletová zóna nad Libyí může vymstít   
8. 3. 2011 Co jsem během egyptské revoluce neviděl   
8. 3. 2011 Máme brát vážně řeči o vojenském zásahu Západu v Libyi? Karel  Dolejší
7. 3. 2011 Zhodnocení stavu ozbrojených jednotek libyjských povstalců   
7. 3. 2011 Tel Aviv údajně schválil rekrutaci hrdlořezů z afrických zemí, kteří v Libyi vraždí odpůrce Kaddáfího režimu Daniel  Veselý
6. 3. 2011 Al Džazíra: televize revolučního nadšení   
6. 3. 2011 NEDĚLE
Všechny už zajímá pouze ropa
  
5. 3. 2011 SOBOTA
Libyjská opozice: Žádná jednání, dokud Kaddáfí neodejde do exilu
  
5. 3. 2011 Pohádka o egyptské revoluci Karel  Dolejší
4. 3. 2011 Diplomacie v Libyi může zachránit životy i světovou ekonomiku   
4. 3. 2011 PÁTEK
Váhání před Tripolisem
  
3. 3. 2011 Generace babyboomu: Útočné oddíly revolucí na Středním Východě   
3. 3. 2011 ČTVRTEK
Příprava pochodu na Tripolis