DALŠÍ POLITOLOGICKÉ ZAMYŠLENÍ

"Boj o demokracii" se tentokrát neodehrává před televizí, ale před magistrátem

30. 11. 2010 / Štěpán Kotrba

Přítomnost Václava Havla na demonstraci či v sále pražského Magistrátu už není tím, čím bývala před dvaceti lety. Davy už neskandují před plným náměstím "Vašek na Hrad", ani když jejich vůdce za to Soros platí stejně, jako platil Chartu 77. A Havla už ani nikdo neodvádí v poutech... Nikoho nezajímá. Přítomnost Václava Havla při výtržnosti, při které se snažili demonstranti zabránit zvolení pražských radních, volbě nezabránila. Stejně tak jako před deseti lety demonstrace před Českou televizí nebránily demokracii, ale zajišťovaly koryta redaktorům a hercům, stejně tak i teď nejde o principy, ale o naprostý propad "zelených" a diletantská nezvládnutá vyjednávání vítěze pražských komunálních voleb TOP 09. Touhu po moci. Aktivisté jedněch teď podporují politický comeback druhých.

Výtržnosti, které demonstranti tropili na Mariánském náměstí před budovou Magistrátu i v jednacím sále, odpovídaly tomu, jak chápou politiku. Ale ani dnes není vláda ulice trvale možná, stejně jako nebyla možná před dvaceti lety. Po vybouření emocí tehdy OF nahradily vznikající politické strany a Havlův sen o nepolitické politice se zhroutil. Před deseti lety se ho snažili oživit titíž aktivisté, kteří provokovali a hulákali na náměstí včera. Tím je odpovězeno i na otázku, komu - ať už přímo nebo bezděčně nátlakové skupiny, zvané "občanské iniciativy", slouží. "Listopadovou výzvu" podepisoval politizující kněz Halík, moralizující režiséři Jiří Menzel, Olga Sommerová a další, jakož i herci, spisovatelé které nikdo nečte a už od roku 1969 nejsou "svědomím národa". 25000 lidí, kteří podepsali "Listopadovou výzvu", není "hlasem veřejnosti". Je necelými třemi procenty oprávněných pražských voličů a pěti procenty těch, kteří volili některou ze stran.

Podle organizátora a iniciátora protestu Marka Jehličky je každý způsob vyjádření veřejného názoru legitimní... "Hlas lidu" a "vláda lidu" má ale shodné rysy - vulgarita davu nezná hranici. Tím se dav liší od veřejnosti. Ocitne se na jednom místě ale nikoliv se shodnými zájmy. Když tisíce lidí demonstrovalo proti zlu války v Iráku, na Balkáně či v Afghánistánu, byla to veřejnost. Klidná, někdy vtipná, ale kultivovaná. Přišla, vyjádřila svůj názor, odešla. Když několik stovek lidí vtrhlo do budovy magistrátu, byl to dav, který si svou frustraci vybíjel (bezmocným) křikem a vulgaritami.

Vystoupení Marka Jehličky, ještě nedávno asistenta Kateřiny Jacques v pořadu Hydepark ČT 24, fakticky konflikt "veřejnosti" ukončilo. Jehlička neví, kudy dál. Petici 25000 podpisů předal, v televizi si prožil hodinu slávy, a vlastního cíle nedosáhl. Podle svých slov neprotestuje ani proti ODS, ani proti ČSSD, ale proti "politickému stylu" stran. Jde mu podle jeho slov o "politickou kulturu".

Je tato neschopnost formulovat programové cíle neschopností celé společnosti? Nebo jde jen o další z řady účelových destabilizačních projektů sorosovské nadace Open society Fund a finanční skupiny Lípa, které začaly iniciativami Česká televize - věc veřejná a 2000 slov v roce 2000, stejně jako a Politický klub (mluvčí exposlanec Jozef Wagner a bývalý revolucionář z roku 1989 Martin Palouš, změnil se v roce 1997 ve Stranu politického středu, která nikdy nezasáhla do voleb), Děkujeme odejděte (1999, Josef Brož, Monika Pajerová, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Šimon Pánek, Martin Mejstřík a Vlastimil Řehák), Impuls 99 (Tomáš Halík, Jiří Pehe a Jana Šmídová, Václav Moravec, Martin Jan Stránský, Slavomil Hubálek, Josef Jařab, Jiří Musil, Václav V. Nekvapil, Jiřina Šiklová, a dalších více než 180 "většinou veřejné známých osobností"), Dřevíčská výzva ( Vratislav Kulhánek, Jiří Kunert, Karel Schwarzenberg, Zdeněk Tůma, Miroslav Zámečník, a další..., Ivan Odilo Štampach), Kairos 98, politickými stranami Naděje (2001, Monika MacDonagh-Pajerová) a Cesta změny (2001, Jiří Lobkowicz, Monika MacDonagh-Pajerová, Josef Brož, Daniel Kroupa, Martin Mejstřík). Ve stejné době a se stejnými lidmi vzniklo řada dalších politizujících a moralizujících aktivit - Ano pro Evropu a další. Nikdy ničemu nepomohly. Vždy jen zviditelnily signatáře a zahlcovaly média planými intelektuálními diskuzemi o "změně".

Poznámka autora: Mylně jsem uvedl, že mezi signatáři iniciativy Impuls 99 je i Václav Žák. Snad proto, že paří mezi autory knihy esejů s iniciativou velmi úzce související - Impuls pro občanskou společnost -- Eseje o třetím rozměru demokracie(ISBN 808631653X, Evropský literární klub, 2003). Jak ale vyplývá i z archivu Britských listů a i pro dnešek inspirativního článku "Intelektuálové a politika", Václav Žák, ač sám patří mezi středové intelektuály, se vůči Impulsu vyjadřoval už v roce 1999 značně kriticky.

Signatáři opustili kritický prostor, který jim má být jako intelektuálům vlastní, a postavili se na jednu stranu politického zápasu - ovšem bez toho, že by se nechali spoutat stranickým tričkem. Chtějí mít chleba namazaný na obou stranách: ovlivňovat politiku, která vyžaduje kolektivní rozhodování, a tím i určitou poslušnost, a současně si ponechat sladkost osobního svobodného rozhodování. Tím ovšem přispívají k degradaci politiky jako celku - protože ta jiná než stranická být nemůže - tedy přesně k oné frustraci, proti níž vytáhli do boje. Opakuji, schopnost dobrovolně se podřídit kolektivnímu rozhodování zrála na západě desítky let, do té doby se politika také koordinovala korupcí. Intelektuálové neochotu podřizovat se vydávají za ctnost. Je smutné, že to nevnímají.

Britské listy 27.10. 1999, Václav Žák: "Intelektuálové a politika" ZDE

No řekněte, nejsou to slova, která by Žák mohl podepsat i dnes, den po výtržnostech demonstrantů na Mariánském náměstí před budovou Magistrátu hlavního města? Václavu Žákovi i čtenářům se za nepřesnost omlouvám...

Hlas lidu... Příležitost, která se naskytla v roce 1989, je ale znovu neopakovatelná... Proti nedemokratickému režimu se dá bojovat demokratickým shromažďováním, protože nedemokratický režim svobodu shromažďování potírá. Lze zvítězit. Podstatou "demokratického" systému, ve kterém žijeme v Evropě skoro všichni, je fakt, že svobodné shromažďování nikoho nezajímá. Lhostejnost systému tkví v poznání, že ne každé shromáždění občanů je státoborné. Důkaz podal Jehlička nyní. Tak si dál klidně demonstrujte...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 1.12. 2010