Když se nedaří, tak se nedaří. Vládnout.

30. 11. 2010 / Oldřich Průša

Poměry se postupně vyhrocují a nikde ani náznak zlepšení. Cítí to asi každý, kdo nepropadl konzumu, televizním seriálům a totální letargii. Je možno sledovat, jak se zhoršující společenskou situací sílí diskuse nad jejími příčinami, viníky a možnými východisky. Kritické je, že nikdo si s tím neví příliš rady. V naší zemi i v Evropě. Nejen však u nás a v Evropě, ale i za velkou louží a jinými moři. Taková globální krize dalšího směřování.

Postupně se růst -- pomalý vzestup připomínající jízdu do kopce -- změnil bez zastavení na vrcholu -- ve stále rychlejší klesání. Brzdy, na které by bylo spolehnutí, příliš nefungují. A rovina nikde.

Resortním ministrům v Česku se nevede, nedaří se jim ve správě země. Pod Hegerem se rozkládá nemocniční zdravotnictví. Lékaři mu chtějí dát vale, ale ministr se zatím tváří bohorovně. Taktika "tak ať táhnou" je však neudržitelná v jakémkoliv resortu. Inovativní přístup - tahle řízená emigrace. Zdravotnictví je ale pro všechny citlivé mimořádně, to ví každý nemocný i zdravý. John nerozumí vnitru obecně a policii, hasičům a dalším zvláště. Jeho podřízení pak už vůbec nerozumí jemu. Ministerstvo obrany se zmítá v zešvindlovaných zakázkách a zahnízdilo se v něm válečnictví v cizích službách. Školství si vede od deseti k pěti a možno pouze vzpomínat jak bylo lépe. Kosmopolitní ministr zahraniční objektivně nemůže hájit národní zájmy Česka -- tedy zbyly-li vůbec ještě nějaké. Praktickou zkouškou bude, jak MZV naloží se naléháním Německa na odkup Lobkovického paláce s jeho velvyslanectvím. Jeho jediným pozitivním krokem bylo připuštění prezidentské kandidatury v přímé volbě. Tím se jí zřejmě většina podporovatelů ráda zřekne. Ministerstev a úřadů existuje přehršel, ale chybí v nich ti, kteří by šířili etiku a výuku mezilidských vztahů.

V televizi je pod plachetkou humoru asi budoucí I. náměstek pražského primátora bohorovně varován, že defenestrace je ne zcela neobvyklý způsob řešení problémů. Samozřejmě v duchu té původně "sametové." Tu už ale vzala voda, několikero vod. K vyhnání kmotrů všech odstínů je stále více vůle. Lze se obávat, že příčinou kolize přešedší do krize může být jakákoliv maličkost. Mohou se stát "bývalými studenty" "dnešní lékaři?"

Občané se rozdělili na klub neangažovaných voličů a dav žijící v iluzi, že pro ně vláda něco nejdřív udělá a pak je budou volit. Podlehli iluzi sametového převratu. Domnívali se, že vše je navždy vybojováno klíči. Ti aktivnější a aktivní občané spolu se s vlastním úpadkem postupně radikalizují. Ne nadarmo se u nás traduje případ Dalibora a nouze.

Být u nás právě vládnoucí elitou, neměl bych asi dobré spaní. Uvědomují si vůbec vlády se uchopivší, že jsou ve stále prekérnější situaci? Dojde jim konečně, že národ opravdu vyměnit nejde? Že nálada v zemi se zhoršuje, nespokojenost roste, obavy se zvyšují v úměře přímé s cenami a nepřímé s výhledem do budoucnosti. Připouští si alespoň někteří vládnoucí, že ve snaze o individualizaci společnosti, mohou být ze dne na den kolektivním kůlem v plotě.

Sveřepost, umanutost, posedlost jsou jejich vlastnostmi. Jsou si arogancí sršící mocipáni vědomi, že se nemají o koho opřít? Uvědomují si, že čím větší prospěch ze současného stavu mají, tím je jich míň. Když se nedaří, tak se nedaří. Je vyzkoušeno, že když se nedaří, ubývá nejen kamarádů a přátel, ale i společníků, kompliců, kumpánů, spolupachatelů. Prostě ubývá všech. Budou-li ještě jezdit vlaky, snad se do jednoho vejdou, až pochopí, že tady jim pšenka dokvetla.

Vejdou do historie jako vláda kazisvětů? Můžou se ještě vzpamatovat? Zatím si na ně dávejme obzvláštní pozor. Na každý další krok. Na každé další hlasování. Na každý další podpis.

Vytisknout