Když Čína vládne světu I.

23. 12. 2009

KD│ Čína se stává nejmocnější a nevlivnější zemí světa, tvrdí proslulý žurnalista bývalého časopisu Marxism Today, expert na asijskou modernu působící na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách - Martin Jacques. Podle oficiálních prognóz bude čínská ekonomika v roce 2050 dvakrát tak velká jako americká. Co bude Peking se vší tou mocí a vlivem dělat? S Martinem Jacquesem si o tom za redakci magazínu Truthdig povídal Robert Scheer. Přinášíme překlad první části rozhovoru věnované kulturním rozdílům mezi Čínou a Západem. Další části rozsáhlého rozhovoru budou následovat.

Robert Scheer: Má první otázka: Vaše poslední kniha nese název "When China Rules the World: The End of the Western World and the Birth of a New Global Order" (Když Čína vládne světu: Konec západního světa a zrod nového globálního řádu). Jste snad agent provokatér? Ten titul jste zvolil kvůli zlepšení prodejnosti? Vy tomu nevěříte, nebo snad ano?
Martin Jacques: Samozřejmě, že Čína nebude vládnout světu o nic více, než mu posledních šedesát let vládly Spojené státy, nebo předtím Británie. Ale mám za to, že se Čína časem stane nejmocnější a nejvlivnější zemí světa, a když píšu o světovládě, myslím právě tohle.

Robert Scheer: Proč si to myslíte? Jsou lidé, kteří to považují za pouhou bublinu, která bude odfouknuta, prý všechno co Číňané vyrábějí jsou jen trička, kde je jejich imaginace, nikdy nebudou umět designovat, a tak dále.
Martin Jacques: Jde o to, že Čína po třicet let vykazovala ohromně působivou ekonomickou výkonnost. Její růst dosahoval dvouciferných hodnot, velikost ekonomiky se každých sedm let zdvojnásobila, a mají na kontě největší redukci chudoby, jakou kdy svět viděl. A v důsledku toho je nyní Čína rapidně rostoucí ekonomikou, která podle prognóz holdingu Goldman Sachs přesáhne velikost americké ekonomiky v roce 2027, což není zase tak daleko. A - což je samozřejmě předpověď spekulativnější - v roce 2050 by měla mít ekonomiku dvakrát větší než Spojené státy.

Robert Scheer: Ale proč používat výrazu "vládnout"? Víte, proč "Když Čína vládne světu"? Myslíte to tak, že nás "převezmou" (take over), že nám budou říkat, co máme dělat?
Martin Jacques: Ne, ale myslím to takto: Když se mocná země stane globálním hegemonem, v zásadě určuje pravidla. Tvaruje hlavní instituce. Má obrovský vliv, nejen ekonomický, ale i politický, kulturní, intelektuální, morální a vojenský. Podívejte se na Spojené státy, nebo předtím na Evropu - zkrátka na Západ, jak skutečně ve světě udával tón a agendu, zdrcujícím způsobem. Velmi málo jiných zemí mělo v období západní dominance skutečnou šanci. Myslím, že vzestup Číny teď přinese totéž, to znamená, že Čína bude v rostoucí míře určovat světová pravidla, pokud to chcete slyšet takto.

Robert Scheer: Ano, ale Číňané se nám v mnoha směrech začínají podobat. Budou tedy tato pravidla tolik odlišná? Právě jsem četl, že míra znalosti angličtiny v Číně se nyní blíží úrovni Indie, což je udivující, protože angličtina je v Indii rozšířena kvůli její koloniální zkušenosti, a že v Číně je dost složité přejít z mandarínštiny na angličtinu, nicméně přesto dosáhli zmíněné úrovně. Nebudou vypadat hodně podobně? Co říkáte na teorii, že národní stát zmizí, že nezáleží na tom, kde se nachází centrum ekonomické aktivity? Všichni díky plastické chirurgii budeme vypadat dost podobně, dívat se na stejné filmy, uvažovat stejně, budeme žít v nějakém typu demokratického řádu - neočekává se tohle?
Martin Jacques: Ne, myslím, že v tom je dost nepochopení, že je to hloupost. Myslím tím, že je jistě pravda, že se Číňané učí anglicky - ale oni se neučí proto, aby mluvili anglicky v Číně, ale aby hovořili s cizinci, kteří mluví anglicky; je to prozatímní řeč. A neměli bychom zapomínat na to, že lidí, kteří mluví čínsky, je na světě dvakrát více než těch, kdo jako první či druhý jazyk používají angličtinu. A i když je jistě pravda, že se Čína v minulých třiceti letech ve sféře technologie, trhu a tak podobně od Západu hodně učila, současně s tím zůstává hluboce odlišná. A v modernizaci jde právě o tohle. Lidé to považují za proces westernizace. Dobře, možná je to částečná westernizace, ale jen částečná. Protože modernizace je také utvářena historií a kulturou, takže pokud jsou vaše historie a kultura velmi typické a velmi odlišné od Západu - a v případě Číny tomu tak je téměř zcela jistě - výsledkem bude velice odlišný typ společnosti, velice odlišná identita. Existuje už klasický příklad; nemusíme se ohlížet moc daleko, protože je začleněn do historie: Jde o Japonsko. Lidé je občas považují za společnost západního stylu; to ale není pravda. Japonsko se od Západu velmi liší. Má velice odlišné politické a kulturní charakteristiky; funguje velice odlišně, i když na povrchu to vypadá západně. Jeďte do Japonska, a okamžitě budete vědět: Tohle je velice odlišné.

Robert Scheer: Jistě. A Čína, jak píšete, bude patrně ještě odlišnější. Zdůrazňujete tisíciletou čínskou historii, s tou nejsou žádné žerty, a to proto, že u moci je komunistická strana - že existuje smysl pro stát, smysl pro zodpovědnost vůči občanovi, která je opětována. Chcete o tom něco říci? Zdá se, že tohle nechápeme.
Martin Jacques: Ano, dobře. Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu - ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu - ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic - ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže například mám za to, že stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná.

Robert Scheer: Dobře, hlasuje se, ale nikoliv o tom, kdo stojí na vrcholu...
Martin Jacques: Nevolí způsobem, kterým je nám blízký, to je jasné.

Robert Scheer: Dobře, pojďme o tom chvíli hovořit, protože to je patrně nejprovokativnější názor, který jste podle mě vyslovil: Že nevlastníme licenci na modernitu. Nebo na demokracii, svobodu, či na lidská práva. A vy tvrdíte - a to lidi děsí, protože se domnívají, že začínáte ospravedlňovat tyranii, že začínáte racionalizovat špatné zacházení s lidmi, a tak dále. Ale vy jste ve své knize tvrdil, že možná mají schopnost přijít s něčím odlišným, co bude i v jistých ohledech lepší.
Martin Jacques: Jisté je, že to bude odlišné. A myslím, že v jistých ohledech to bude lepší. Možná, že v jistých ohledech to bude horší. Ale hlavně to bude jiné. Myslím, že idea, že Západ má monopol na všechny dobré a moudré věci, a všichni ostatní je dosud v zajetí nějaké formy barbarství; a že jak se budou rozvíjet, stanou se Západu podobnými - myslím, že tohle je velice pyšný způsob uvažování. Myslím, že každá kultura, nebo většina kultur na světě, je svým způsobem trochu geniální, má svou vlastní moudrost. Hodnoty jako odpovědnost, reprezentativita, tolerance nejsou jen hodnotami Západu. Nějakým způsobem jsou ztělesněny ve většině kultur. A není vůbec pochyb o tom, že v čínské tradici nalezneme některé ušlechtilé hodnoty. Jedna věc, na niž je třeba nezapomínat, je rozdíl mezi rozvojovou a rozvinutou zemí. Přesně to se ale pořád děje - trváme na tom, že rozvojový svět je stejný jako rozvinutý, poměřujeme je stejnými standardy lidských práv, demokracie, a tak dále. Jenže ve skutečnosti jsou ve velmi odlišné situaci, ve velmi odlišných podmínkách. Tím myslím to, že když jsme my sami procházeli průmyslovou revolucí, nebyli jsme demokratičtí. Neměli jsme všeobecné volební právo. Takže proč trváme na tom, že musejí mít tytéž standardy jako teď my, když jsme je my sami na jejich úrovni rozvoje neměli? Musíme tedy k této věci přistupovat historicky, nikoliv ahistoricky.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.12. 2009