Nevěcná debata o Kodani aneb Čínské mučení

26. 12. 2009 / Karel Dolejší

"...místo triumfální nálady je tu nejistota a národy, které se od Evropy emancipovaly, nevstupují do nové doby vítěznou branou. Přicházejí na zemi dalekosáhle zchudlou a vyloupenou, kterou ještě nepřevzaly do skutečného a výlučného vlastnictví, majíce přitom v úmyslu nadále ji vykořisťovat a masovým užíváním ještě více pustošit."
Patočka, J.: Osnova dějin. In: Evropa a doba poevropská. Lidové noviny, Praha 1992. ISBN 80-7106-017-8. S. 116

Na rozdíl od Jana Rovenského se přece jen domnívám, že prvotní chybu a zmatení debaty o roli Číny na kodaňské konferenci bychom neměli hledat v textu Martina Groha, ale již v článku Marka Lynase. Ne že bych se chtěl hlásit k vyprávění o zlém Západu, nicméně Lynasův text o čínském belzebubovi pokládám za neudržitelně jednostranný - a hned vysvětlím, proč.

Kromě ostrovních států, ohrožených afrických zemí a zástupců nevládních organizací prakticky nikdo nejel na kodaňskou konferenci s vážným úmyslem uzavřít nebo i jen připravit skutečně účinnou mezinárodní smlouvu na ochranu klimatu. Součástí pokodaňské mediální hry je však nyní snaha svalit spoluzodpovědnost za neúspěch konference z vlastních beder výlučně na konkurenta a spoluviníka ostudného debaklu. Mark Lynas, který musí vědět, že Maledivy, jež ho zaměstnávají, by nemohly být spokojeny ani s nabízenými úlitbami západních zemí, se této mediální hry nadšeně účastní a svaluje veškerou odpovědnost za Kodaň na Čínu. Nepřímo totiž sugeruje, jako by větší vstřícnost čínské delegace bývala mohla zajistit klimatické megakonferenci úspěch. To ale považuji za faul. Žádná výlučná, ba dost možná ani převažující čínská odpovědnost neexistuje. Žádná významná země, ani EU, totiž nedostála ve svých nabídkách požadavkům plynoucím z expertízy IPCC. USA například fakticky nabídly jako maximum zredukovat své emise CO2 proti úrovni z roku 1990 do roku 2020 o pouhá 4%. Když někdo něco udělat nechce, nelze mu v tom zabránit ani s vynaložením celé miliardy lidských sil.

Další otázka pak zní, zda má smysl se v daných souvislostech - kromě několika faktických upřesnění - ještě vůbec dohadovat o tom, jestli je Čína velmoc či není, případně co z toho plyne či neplyne. Podle mě je téma velmocenského postavení Čínské lidové republiky v dané debatě kontraproduktivní, protože nepřináší nic, co by prakticky každý nevěděl a neodsouhlasil (pokud ovšem není fanatickým antikomunistou a nepovažuje čínský státní kapitalismus za "komunismus"). Čína je vahou své lidnatosti a ekonomické síly nepochybně na nejlepší cestě stát se nejdůležitejší světovou zemí. Jenže je tu čertovou kopýtko - poměřuje se a soupeří totiž s takovým společenským modelem a maximalizuje přitom takové hospodářské procesy, které povedou pouze ke krátkodobému úspěchu, kdežto v dlouhodobé perspektivě nemohou nepůsobit velice destruktivně. Dvojciferný ekonomický růst nepředstavuje řešení problémů změny klimatu ani ropného zlomu. Pokud by se navíc ještě realizovala představa Josepha Stiglitze a zavedli bychom v podmínkách zachování ekonomického růstu spravedlivější rozdělování globální spotřeby, zvýšil by se tlak na omezenou kapacitu prostředí a omezené zdroje a tyto chronické problémy způsobené nezamýšlenými důsledky průmyslového rozvoje by se ještě dále vyostřily.

Dnešní Čína patří mezi země, jež Jan Patočka ve studii Evropa a doba poevropská kdysi označil za dědice zničené Evropy - ve své době měl autor ovšem primárně na mysli SSSR a USA. Dědictví, jež po zaniklé evropské metropoli zbylo a je univerzálně přebíráno, spatřoval "ve vědě, technice, racionální organizaci hospodářství a společnosti" (c.d., S. 11). To je vymezení, které lze ještě dnes bez dalšího přijmout jako cosi, co všechny dědice Evropy spojuje. Spojené státy i Sovětský svaz ale navíc navázaly i na - v terminologii Petera Sloterdijka - evropskou mýtomotoriku v podobě principu translatio imperii, na nějž Čína rozhodně (v této podobě) navazovat nebude. Nicméně - ve spenglerovské terminologii - fakt, že Čína nenavazuje na evropskou kulturu, ale pouze na civilizaci, pochopitelně neznamená, že se tato země zbaví vývojové logiky s danou civilizací spojené. Připusťme, že se nakonec z této logiky přece jen může nějak vymanit - ale zatím tomu vůbec, ale vůbec nic nenasvědčuje. Není tedy vlastně mnoho důvodů jásat nad nezastavitelností čínského postupu vpřed.

Ani sebesilnější pasažér totiž tím, že obsadí kapitánský můstek Titaniku, nezíská nic, co by si pak po nějakou delší dobu udržel.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.12. 2009