29549

Dějinná paralela s hitlerovským Německem je ilustrativní

Je třeba mít neustále na paměti podhoubí, z něhož vyrostl fenomén Trump

7. 3. 2017 / Daniel Veselý

Mám za to, že se smysluplná kritická reflexe činů Trumpovy administrativy neobejde bez neustálé a soustavné analýzy jevů, které vedly ke vzniku Trumpova fenoménu. Zásadní kroky stávajícího nájemníka Bílého domu nelze chápat jako izolované události, jež levitují ve vzduchoprázdnu, nýbrž jako komplexní jevy s přesahem do minulosti. Zaměřme svoji pozornost na úlohu mainstreamových médií a spoluvinu liberálních elit při zrodu trumpovského přízraku – a upřímně řečeno, miřme také do vlastních řad, jinak bude debata o nekalostech Donalda Trumpa a jeho soukmenovců bezpředmětná.

V poslední době se pozornost liberálních médií zaměřila na neprůhledné vazby mezi několika představiteli Trumpova týmu, Donaldem Trumpem samotným a zástupci ruského establishmentu. Třebaže se pletky s Rusy po zásluze vymstily generálu Mikeovi Flynnovi a podobný osud může postihnout i „kariérního rasistu“ Jeffa Sessionse, některé z aktivit stávajícího prezidenta se v rukou demokratů proměnily na samoúčelný obušek.

Demokraté v těchto dnech grilují Donalda Trumpa kvůli tomu, že v minulosti zastával negativní stanovisko vůči vyzbrojování ukrajinské vlády proti proruským separatistům. Tato skutečnost má být podle některých významných předáků Demokratické strany důkazem, že je americký prezident ovládán Kremlem nebo je Moskvou přinejmenším manipulován. Nicméně naprosto tentýž postoj zastával prezident Barack Obama, který Kyjevu odmítl autorizovat zásilky zbraní. Přitom, jak je dobře známo, byl Barack Obama s Kremlem dlouhodobě na kordy, což se projevilo vyhrocením vzájemných vztahů zejména na sklonku jeho druhého mandátu. Jsme také svědky ojedinělé názorové shody dvou naprosto odlišných politiků, ačkoli, jak názorně dokládá novinářka Susan B. Glasser, nejde o výjimku.

Chtějí-li Trumpovi odpůrci věrohodně dokázat styky amerického prezidenta a jeho spolupracovníků s kremelskou věrchuškou, neměli by k tomu používat stejné metody jako jejich protivník. V tomto ohledu je třeba vypíchnout přímo spektakulární neschopnost předáků Demokratické strany přiznat svou vinu na prohře jejich kandidátky v prezidentských volbách; neschopnost pochopit, proč získal navrch rasistický a megalomanský tlučhuba. Čelní demokraté namísto bolestivé, avšak potřebné a očistné sebereflexe viní všechny okolo, a pokud v tomto konání budou pokračovat, mohou o Bílý dům v roce 2020 opět přijít.

Přestože progresivní komentátoři v Donaldu Trumpovi vidí reálné, až alarmující nebezpečí jak pro Spojené státy, tak pro svět, mají neustále na paměti depresivní podhoubí, jež poskytlo trumpovskému fenoménu dostatek živin. Jedním z nich je i reportér Chris Hedges, který dlouhodobě a nemilosrdně tepe činnost tradičních mediálních domů, zahleděnost liberálních elit do sebe sama, a obecně okázalou sterilitu statu quo, jenž do Oválné pracovny přivedl právě Donalda Trumpa.

Hedges na možnou reformu uvnitř Demokratické strany nahlíží se značnou skepsí. Pokud čelní představitelé Demokratické strany hodili přes palubu populistického, avšak upřímného Bernieho Sanderse, nebyli schopni regulovat toxické aktivity Wall Street, zrušit zadlužení studentů, prosadit univerzální zdravotní péči, odškodnit oběti hypoteční krize, ukončit nákladné války na Blízkém východě apod., není jim pomoci. Podle novináře se Demokratická strana aktivně podílí na etablování fašismu na americké politické scéně. Jediným lékem na chronické neduhy americké společnosti je systematický aktivismus - neutuchající aktivismus „hlavní ulice“ prostý všech vazeb na zkorumpovaný establishment, míní Hedges.

Mezitím Trumpovi přívrženci, z nichž někteří se paradoxně hlásí k levicovým myšlenkám, vítají domnělý rozklad neoliberálního statu quo a jsou ochotni přistoupit na plošnou diskriminaci neprivilegovaných skupin obyvatelstva, zejména imigrantů z Latinské Ameriky a muslimů. Tito lidé s naději v srdci pozorují renesanci ultrapravicových politických platforem napříč Evropou, aniž by si připomněli temnou minulost starého kontinentu. Mají za to, že starý řád je natolik dysfunkční, že je záhodno jej smést.

Stejně jako kdysi Adolf Hitler přišel s originálním receptem, jak ozdravit churavějící společenský řád (tím, že jej smete), přichází nyní se svým megalomanským plánem i Donald Trump (třebaže existují jisté paralely mezi Hitlerem a Trumpem, bylo by krátkozraké stavět oba muže na roveň). Establishment (kapitalismus, neoliberalismus) však oběma politikům posloužil k tomu, aby posílili svou vlastní agendu a aniž by jej smetli. Naopak, stávající systém nepředstavoval zásadní problém, bylo jen zapotřebí jej modifikovat k tomu, aby sloužil národním zájmům, jak argumentuje ekonom Richard D. Wolff. A dějiny ukazují, že krizové okamžiky, jimiž kapitalismus procházel, byly překonány tím, že hněv mas byl přetaven do více či méně hysterického nacionalismu.

Vzestupu ambiciózního čalouníka Hitlera k moci předcházely konkrétní socioekonomické jevy a hluboké nešvary tehdejší německé společnosti a totéž platí i v případě bankrotáře Trumpa. A na nás je, abychom to měli neustále na paměti.

0
Vytisknout
1056

Diskuse

Obsah vydání | 7. 3. 2017