Silvestrovské varování před komunisty

2. 1. 2012 / Jiří Jírovec

Někdo se snad může i smát, ale cožpak není smutné vidět, že žádný z těch pozdějších bojovníků proti režimu nepoužil ani zlomek svého talentu, aby vyjádřili svůj odpor ke komunistickému režimu. Sedí svorně mezi soudruhy a divák se nemůže zbavit dojmu, že se dobře baví. Z účastníků, kteří se tváří nenadšeně je možné jmenovat Miloslava Šimka -- ten se ovšem tak tvářil pořád, takže možná šlo jen o profesionální deformaci. Na opačném pólu diváckého spektra je Jaromír Hanzlík, který svými grimasami původní záměr komunistů jen posiluje.

S odstupem času se nedá říct, zda herci byli jako klaka za účast v hledišti placeni, ale s jistotou lze tvrdit, že jejich účast byla méně kontrolována než ta o několik měsíců později, když se podepisovala Anticharta. I tak tam byli skoro všichni, snad mimo Hrušínského a Kemra. Tito dva herci se tou dobou již dostali na přednormalizační úroveň pěti až šesti filmů ročně a tak proti režimu neměli přílišný důvod bojovat pro ani proti.

Boj se špinavým totalitním předstíráním, že jsme všichni na stejné lodi, nebude snadný. Teď už si samozřejmě všichni uvědomují, že tomu tak není, ale řada lidí může být ve svém novém přesvědčení zranitelná.

Před časem proběhly v české společnosti námitky proti uvedení komunistických seriálů. Jenže kulturní zločin v podobě oněch tří Silvestrů je, ačkoli si to nechceme připustit, daleko větší než třeba Major Zeman a nebo Žena za pultem. O to závažnější je, že se post-sametoví kšeftaři snaží tyto komunistické pahodnoty komerčně využít a tím znovu dostávají tuto vějičku do českých domácností.

Ve svém posledním článku pro BL jsem slíbil, že budu konstruktivně kritický. Jeden z návrhů v onom článku byl bohužel málo etický a tak tím dnešním doplním ty dva, co byly košer, na původně zamýšlenou trojku.

Navrhuji, aby se našeho tak zvaného "kulturního dědictví" ujal Úřad pro studium totalitních režimů. Tato instituce má boj proti režimu v pracovní náplni, má přístup k potřebným materiálům a tak by měla mít právo uvádět věci na pravou míru.

Zmínil jsem kolekci tří Silvestrů i to, že šlo o komunistický trik, z něhož by mohl náhodný divák získat dojem, že se lidé v socialismu bavili, hrál se swing a dokonce i kritizoval režim. Jenže kdo se tenkrát v publiku bavil? Kolik z přítomných mělo pod klopou odznak s nenáviděným srpem a kladivem a kolik z nich spolupracovalo s Stb?

Náprava je technicky možná, protože digitalizace obrazu umožňuje označení komunistů i pomahačů Stb znamením na čele a nebo klopě saka. Nejde samozřejmě o to nějak záznam vystříhávat, ale zpřístupnit důležitou informaci. Pokud by bylo nestraníků méně než těch ostatních, je samozřejmě možné a úspornější označit právě toto kategorii. Možná by, na Havlovu památku mohlo být použito rudé srdce. Pokud by rudá barva popuzovala, stačilo by vítězné V v neutrální barvě.

Může padnout otázka, zda označovat nyní již zemřelé umělce, ale konec konců, proč ne? Pro historickou pravdu platí padni, komu padni.