Vojáci odtáhli Zaida ven a hodili ho do vojenského džípu. Jejich velitel nechtěl rodičům sdělit, kam ho odvážejí ani proč.

Jak džípy mizely v noci, Ahmed a Layla doufali, že ho brzy propustí. Taková zatčení jsou často krátkodobá, obvykle trvají jen několik dní, ale často se odehrávají v rámci tisíců izraelských vojenských razií na Západním břehu: Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) zdokumentoval jen za prvních devět měsíců roku 2025 celkem 7 500 takových razií.

Zaid je jen jedním ze stovek palestinských dětí, které v posledních letech prošly izraelským vězeňským systémem. Podle izraelské lidskoprávní organizace B’Tselem zadržovala Izraelská vězeňská služba (IPS) na konci června 2026 z „bezpečnostních důvodů“ 376 palestinských nezletilých a dalších 94 za nelegální pobyt v Izraeli. O tři roky dříve bylo podle zprávy OSN v izraelských věznicích zadržováno o třetinu méně palestinských nezletilých – což naznačuje prudký nárůst od útoků ze 7. října.

Rozhovory se Zaidem a jeho rodinou, s dalším zadrženým teenagerem a s obhájci práv dětí ukazují, jak tento systém funguje, od zatčení přes výslechy až po trestní stíhání: děti jsou odváženy ze svých domovů, jsou pod tlakem, aby se přiznaly, opakovaně drženy ve vazbě, vystaveny drsným vězeňským podmínkám a téměř zcela odříznuty od svých rodin. Jména teenagerů, s nimiž byl pro tento článek veden rozhovor, stejně jako jména Zaidových rodičů, byla z důvodu jejich bezpečnosti změněna.

Layla vzpomíná, že poté, co Zaida odvedli z domova, „zůstali jsme vzhůru, dokud nevyšlo slunce, a pak můj bratr zavolal Červený kříž.“ Než se rodině podařilo zajistit právní zastoupení, Zaid se již přiznal k házení kamenů. Nyní toto obvinění důrazně popírá a tvrdí, že se přiznal až po hodinách bití.

Toto přiznání nicméně umožnilo izraelským vojenským prokurátorům vznést proti Zaidovi formální obvinění.

Následujících devět a půl měsíce strávil za mřížemi. Jak uvedl, během zadržení byl opakovaně bit, trpěl hladem, onemocněl a neměl téměř žádný kontakt se svou rodinou.

„Nemluv, jen to podepiš“

Od roku 1967 bylo Izraelem zadrženo přibližně 1 milion Palestinců, přičemž některé odhady uvádějí, že až 40 procent palestinských mužů bylo alespoň jednou v životě zatčeno.

Palestinci souzení před izraelskými vojenskými soudy na Západním břehu mohou strávit dlouhou dobu ve vazbě ještě před zahájením procesu. Slyšení se pravidelně odkládají, čímž se předběžná vazba prodlužuje o měsíce či i déle. Samostatné opatření, tzv. správní vazba, umožňuje regionálnímu vojenskému veliteli zadržet osobu bez obvinění či soudu až na šest měsíců. Důkazy jsou obecně utajovány z „bezpečnostních důvodů“ a soudci mohou tyto příkazy opakovaně a na dobu neurčitou prodlužovat.

Počet palestinských nezletilých držených v administrativní vazbě prudce vzrostl. Údaje organizace Parents Against Child Detention (PACD) ukázaly, že v březnu 2026 bylo zadržováno 191 nezletilých, což je nárůst oproti 103 o rok dříve. Padesát z nich bylo zadržováno déle než rok, zatímco v předchozím roce to bylo pouze šest.

Aktivisté tvrdí, že se podmínky od října 2023 znatelně zhoršily. „Zadržování palestinských dětí a jejich systematické stíhání před vojenskými soudy není nic nového. Jedná se o krizi trvající již desítky let,“ řekla pro +972 Alexandra Saieh, vedoucí oddělení globálního strategického ovlivňování a politiky v organizaci Save the Children International. „Vidíme však zhoršování situace.

„Děti [v administrativní vazbě] často ani nevědí, proč jsou zadržovány, a nevědí to ani jejich rodiče,“ dodala.

V případě Zaida však násilný výslech umožnil izraelským úřadům obvinit ho z házení kamenů a uvěznit ho na delší dobu. Saieh uvedla, že organizace Save the Children obdržela řadu zpráv o „dětech, které jsou nuceny podepisovat dokumenty v jazyce, kterému nerozumí, a to navíc bez přítomnosti právního zástupce.“

Patnáctiletý Ibrahim z uprchlického tábora Al-Arroub popsal serveru +972 podobný pokus. V lednu vtrhli vojáci do domu jeho rodiny, zničili nábytek a odvezli ho na vojenskou základnu v nedaleké osadě. V Beitar Illit, jak řekl, ho obvinili z házení zápalné láhve a během výslechu ho zbili. Donutili ho svléknout se do spodního prádla, odepřeli mu povolení jít na toaletu a v jednu chvíli mu jeden voják nabídl cigaretu, než ji uhasil na jeho paži.=

Vyšetřovatelé Ibrahimovi řekli, že jeho přátelé proti němu svědčili. „Řekl jsem jim, že s tím nemám nic společného. Chodil jsem jen ze školy domů a z domova do školy,“ vzpomíná.

Policisté na něj naléhali, aby podepsal přiznání v hebrejštině. Ibrahim to odmítl s tím, že tímto jazykem nemluví. Když mu přinesli přiznání v arabštině, řekl jim, že neumí číst. Následující večer se jeho rodina dozvěděla, že byl propuštěn, a jeho strýc si pro něj přijel.

Zatímco však Ibrahima propustili, protože nepřepsal přiznání, Zaida k němu donutili, což prodloužilo jeho zadržení. Na vojenské základně Beit El se ho velitel zeptal, co dělal v den, kdy byl zatčen. Zaid odpověděl, že byl s přáteli. „Tvoje výpověď se mi nelíbí,“ odvětil velitel.

Poté, jak Zaid vypráví, začalo bití. Později se dozvěděl, že měl zlomená dvě žebra.

„Bolelo to tak moc, že jsem nemohl dýchat, a teprve tehdy jsem jim řekl to, co chtěli slyšet,“ vzpomíná. „Poté, co jsem řekl, že jsem házel kameny, přestal mě bít, a tak jsem poznal, že to je přesně to, co chtěl slyšet.“

Podali mu dokument k podpisu. „Zeptal jsem se jich, co tam je napsáno, protože nemluvím hebrejsky, ale oni mi řekli, ať nemluvím, jen to podepíšu.“

Uvnitř Megidda

Od svého nástupu do funkce ministra národní bezpečnosti Izraele v roce 2022 Itamar Ben Gvir opakovaně zveřejňoval své návštěvy věznic a chválil se zpřísněním podmínek pro palestinské vězně. Toto chování se před volbami v říjnu 2026 ještě zintenzivnilo.

V nedávném videu, které sdílel se svými sledujícími, se ministr národní bezpečnosti postavil tváří v tvář palestinským ženám, které si stěžovaly na podmínky zadržení, a prohlásil, že je „hrdý na to, že se nám podařilo omezit vězeňské podmínky teroristů na naprosté minimum.“

Pro Zaida byly drsné podmínky, které Ben Gvir oslavoval, součástí každodenního života ve věznici Megiddo v severním Izraeli, kde strávil většinu svého zadržení.

Řekl, že sdílel celu s deseti dalšími chlapci pod světly, která svítila nepřetržitě. Poprvé mluvil s právníkem čtyři dny po svém zatčení, při soudním jednání. Bylo to první z mnoha jednání, která skončila odročením a prodloužením jeho zadržení.

Kromě častého bití vzpomínal i na dlouhodobý hlad. „Nosili nám jeden talíř rýže pro deset vězňů,“ řekl. Ramadán začal zhruba dva týdny po jeho zatčení. Dozorci pokračovali v roznášení jídla během dne, kdy chlapci drželi půst; při západu slunce už to skromné jídlo stálo venku několik hodin. „Jídlo bylo tvrdé jako kámen a navíc zkažené; všichni jsme měli žaludeční potíže,“ řekl Zaid.

Stejně jako ostatní chlapci v jeho cele se i Zaid nakazil svrabem, kožním onemocněním způsobeným roztoči. Jeden ze spoluvězňů, sedmnáctiletý Walid Ahmed, byl na tom ještě hůře. Týdny trpěl silným průjmem, závratěmi a zvracením a navzdory svým prosbám mu byla opakovaně odepřena lékařská péče.

22. března, asi měsíc po Zaidově uvěznění, Walid zkolaboval během každodenního výstupu na vězeňský dvůr. Narazil do sloupu a z obličeje mu tryskala krev, zatímco chlapci křičeli o pomoc. Stráže vložily nehybného teenagera do černého pytle a odtáhly ho pryč.

„Poté, co Walid zemřel, měli trochu obavy; začali nám dávat léky,“ vzpomínal Zaid. „Bylo to ale k ničemu, protože jsme už všichni byli nakaženi svrabem.“ Izraelský lékař později dospěl k závěru, že Walid trpěl extrémní podvýživou, která se projevovala výrazným úbytkem hmotnosti a úbytkem svalové hmoty. K dnešnímu dni je jediným známým palestinským nezletilým, který zemřel v izraelské vazbě.

Sari Bashi, výkonná ředitelka Veřejného výboru proti mučení v Izraeli (PCATI), řekla serveru +972, že „mučení a jiné formy krutého, nelidského a ponižujícího zacházení se staly systematickým jevem u palestinských zadržených a je mi líto, že musím říci, že to zahrnuje i děti.“

Lidskoprávní organizace a mezinárodní orgány již dlouho vyzývají Izrael, aby změnil způsob zacházení s palestinskými dětmi ve vazbě. V červnu 2026 dospěla OSN k závěru, že zatýkání a zadržování přispívají k vytváření „všeobecného pocitu beznaděje mezi dětmi…, který k udržení své účinnosti nevyžaduje neustálé bombardování.“

Khaled Quzmar, bývalý šéf organizace Defense for Children International-Palestine, vnímá tuto praxi jako součást širšího úsilí o to, aby se život palestinských rodin na okupovaných územích stal neudržitelným. „Je to součást politiky přesídlování – zkomplikovat život rodině tím, že jí vezmou děti, které následně přijdou o vzdělání, o zdraví a o život,“ řekl pro +972.

Za hranicemi Západního břehu

Ve Východním Jeruzalémě jsou palestinské děti obecně souzeny podle izraelského civilního, nikoli vojenského práva. Ti, kteří jsou obviněni z široce definovaných „bezpečnostních deliktů“ – obvinění vzneseného téměř výlučně proti Palestincům – mohou přesto čelit „tajným“ důkazům, omezenému přístupu k obhájcům a menším procesním zárukám než obžalovaní obvinění z běžných trestných činů.

Děti v Gaze čelí zcela odlišnému právnímu režimu. Poté, co Izrael v roce 2005 stáhl své stálé pozemní síly a osady z pásma Gazy, bylo vojenské právo zrušeno. Obyvatelé Gazy podezřelí z účasti na nepřátelských akcích proti Izraeli, a to i nepřímo, mohli být místo toho zadrženi na základě „Zákona o nezákonných bojovnících“ z roku 2002, který umožňuje zadržení na dobu neurčitou bez soudu.

Palestinští vězni z Gazy ve věznici Ketziot v jižním Izraeli, 26. února 2025. (Chaim Goldberg/Flash90)

„Podle údajů, které máme k dispozici, je v současné době v zařízeních IPS zadržováno na základě zákona o nezákonných bojovnících přibližně 5 až 7 dětí z Gazy,“ sdělila výkonná ředitelka PACD Titi Carmelová serveru +972. „ Nemáme však možnost zjistit, zda jsou na základě tohoto zákona ve vojenských zadržovacích zařízeních zadržovány další děti z Gazy.“

Od října 2023 Izrael tento zákon využil k zadržení 4 000 obyvatel Gazy, včetně neznámého počtu nezletilých, jak vyplývá z údajů zveřejněných organizací PCATI. Během krátkého příměří v lednu 2025 bylo v rámci výměny zajatců mezi Izraelem a hnutím Hamás propuštěno 44 dětí z Gazy. Po příměří v říjnu 2025 bylo propuštěno téměř 2 000 Palestinců, včetně neznámého počtu dětí.

Svědectví propuštěných nezletilých obyvatel Gazy popisují závažné týrání. V výpovědi shromážděné OSN uvedl patnáctiletý chlapec, zadržený během hromadného zatýkání v prosinci 2023, že byl svázán, měl zavázané oči a byl odvezen na neznámé místo. Byla mu odepřena voda a bylo mu řečeno, aby pil vlastní moč.

Uvedl, že ho svlékli donaha, zbili a vyslýchali ohledně Hamásu a útoků ze 7. října. Během 54 dnů ve vazbě byl podle svých slov opakovaně mučen, mimo jiné elektrickými šoky podávanými jehlou zapíchnutou do ramene. Nakonec byl propuštěn přes hraniční přechod Kerem Šalom a humanitární organizací odvezen do školy.

Někteří propuštění zadržení uvádějí, že jim bylo zakázáno hovořit o tom, jak s nimi zacházeli. Palestinská lidskoprávní organizace Addameer uvedla, že ženy a děti propuštěné v rámci výměny zajatců v listopadu 2023 prohlásily, že izraelští vyšetřovatelé jim vyhrožovali opětovným zatčením, pokud by médiím poskytly rozhovory o podmínkách zadržení a týrání.

Pro Carmela je možná nejzávažnější částí zadržení odloučení uvězněných dětí od jejich rodin. „Od 7. října nejsou povoleny žádné návštěvy, ani telefonáty,“ řekl.

Zaid uvedl, že během věznění se více obával o svou rodinu než o sebe. „Chtěl jsem se jim pokusit říct, co se ve vězení děje, ale nemohl jsem.“ Jediným způsobem, jak poslat zprávu, byli chlapci, kteří byli propuštěni a mohli se spojit s rodiči těch, kteří byli stále uvnitř. Jeho vlastní rodiče ho mohli vidět pouze při soudních jednáních, kdy seděli v oddělené místnosti a sledovali ho prostřednictvím videopřenosu.

Když Layla poprvé uviděla Zaida, týden po jeho zatčení, byla zděšená. „Na tváři měl stopy po bití a škrábance na krku,“ vzpomíná.

Stres z opakovaných soudních jednání se podepsal i na jejím zdraví. Jeho rodičům bylo sděleno datum, ale ne čas, takže dorazili v 9 hodin ráno a někdy čekali celý den v chladné místnosti. Po jednom obzvláště dlouhém jednání se Layla vrátila domů, zhroutila se do postele a byla nemocná dva týdny. „Téměř po celý ramadán jsme se nestravovali dobře,“ řekl Ahmed.

Konalo se 12 soudních jednání, z nichž každé skončilo dalším odročením. „Sledovali jsme zprávy z Megidda; všichni jsme měli velké obavy,“ řekl Ahmed. Na posledním jednání byla Zaidovi nabídnuta možnost přiznat vinu. Přijal ji, byl odsouzen k trestu odpovídajícímu již odpykané době a následující den byl propuštěn.

Od návratu domů se Zaid a jeho rodiče snaží znovu vybudovat normální život. Nyní je mu 17 let, zapsal se na odbornou školu a připravuje se na povolání mechanika. Jeho propuštění však nepřineslo téměř žádnou jistotu.

„ „Ani po propuštění nevědí, čeho se dopustili a jak mohou zabránit tomu, aby je znovu zatkli,“ řekla Carmel. „Vede to k tak hlubokému strachu, že váš život může být kdykoli ukončen a nikdo vám ani nevysvětlí proč.“

Zaidovi rodiče se nyní snaží držet ho od vojáků úplně stranou. Nedovolují mu procházet kontrolními stanovišti a volají ho domů, kdykoli armáda provádí razii ve vesnici.

Layla říká, že se její syn změnil. „Před vězením byl klidný člověk. Ale poté se stal tak podrážděným, že s ním ani nelze mluvit,“ řekla. Ahmed říká, že Zaid nyní trpí nočními můrami.

Když Zaid mluví o svém uvěznění, snaží se zůstat stoický. Říká, že na to myslí co nejméně. Ale na otázku, co by udělal, kdyby ho vojáci přišli znovu zatknout, odpověděl: „Uteču, ať mě zastřelí. Raději zemřu, než abych se tam vrátil.“

Časopis +972 Magazine požádal Izraelskou vězeňskou službu o vyjádření. Její odpověď bude doplněna, jakmile ji obdržíme.

Zdroj v angličtině ZDE 

Vytisknout