Jsou volby… no a co?

9. 10. 2026 / Jakub Roubíček

 

Minulý týden žila média hlasováním o nedůvěře vládě. Ta si jistě zaslouží kritiku a samotné hlasování je legitimním nástrojem parlamentní opozice. Výsledek už ale všichni předem věděli. Předem prohraný boj proti Babišově vládě posloužil jako kulisa pro srdceryvné proslovy na Reels.

V tom je možná gro současné politiky. Zajímá se totiž především sama o sebe. Potřebuje udržovat naši pozornost, přehnaně se vymezovat a kýčovitě představovat změnu. Některým může tento cirkus stačit. Není z něj ale jasné, co dalšího nám jsou politici ochotni nabídnout.

Přiblížení se obyčejným lidem?

Tomuto dojmu napomáhá i přehnaná snaha působit obyčejně, místy až lidsky. Stejně jako si v minulosti musel projít ,,rebrandem‘‘ Petr Fiala, se své yassifikace dočkal i Adam Scheinherr z Prahy sobě. V ulicích hlavního města navíc už rok působí jako řidič autobusu. Během kampaně se to nečekaně hodí. Vše působí velmi autenticky a důvěryhodně. Obdobně se jevila i sbírka vysokoškolských diplomů Pirátky Terezy Nislerové.

Nejde přitom jen o budování obrazu kompetentního či normálního člověka. Odlehčeným bizárem se snažil prorazit hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich se svojí sebeironickou písní. Tým Scheinherra jich také zvládl několik vydat. Vedle osobních vlastností a životních zkušeností je třeba být i vtipný, ne-li směšný.

Na bizár nezapomněli ani mladí politici. Chytli se několika internetových trendů a s nimi přicházeli o poslaneckou vážnost. Content je jistě účinným způsobem, jak oslovit mladé voliče. Problémem ale je, když se jeho forma stává obsahem. Osobně mě tato depolitizace a infantilizace politiky přestávají bavit.

Debata nejmladších poslanců na CNN Prima News se však zprvu jevila seriózně. Překvapilo mě, že Matěj Gregor z Motoristů sobě se skoro jako jediný alespoň pokoušel argumentovat věcně, byť z pozic vlastní strany.

Ostatní pak chvílemi působili jako cvičené opičky opakující marketingová hesla. Řeči o populistech a nezodpovědnosti už dovedou jen nudit.

Slovy internetového slangu by se také dalo říct, že se tu nikdy nic neděje. Politika je i tak hlučná, konfliktní a plná neustálých prohlášení. Tento šum nás stále více připravuje o možnost skutečné změny. Frustraci prohlubuje i pocit, že chybí přesvědčivá alternativa k současným kádrům. Zatímco se laciné kampaně přetahují o naši pozornost, obavy z života ohrožující budoucnosti nemizí. Význam voleb jako by se pomalu rozplýval.

Kudy teď?

Zbylý rituál je nicméně naším právem a dle některých i povinností. Přesto stále více postrádá svůj smysl. Čert vem jemné ideové nuance a marketingové výpady. Proč by mě mělo zajímat, kdo vyhraje, když není z čeho vybírat?

Ještě to však nevzdávám, ani se necítím být někým lepším, kdo prokoukl prohnilý český stát. To rozhodně ne. Jen se dále ukazuje, jak je tu jedinec malým pánem. Bez kontaktů a náležitých prostředků si skoro neškrtne.

Teď už ze mě mluví hlavně ona rostoucí frustrace. Sílí s každým novým bizárem a nemístným divadlem pro voliče. Co tedy zbývá? Volit někoho, kdo skoro jistě prohraje, ale mám k němu ideově blíže? Připojit se k odpadlíkům? Nebo zatnout zuby a zvolit zdánlivý kompromis?

Nakonec ale k urně dojdu. Možná bych si svoji absenci na komunálním klání nakonec vyčítal. Třeba jsem v hloubi duše ještě trochu naivní. Radostná volba to každopádně nebude. Tuhle hru už nejde hrát donekonečna.