Je zřejmé, že Trumpovi na midterms příliš nezáleží

9. 10. 2026

S měsícem do kongresových a guvernérských voleb v polovině funkčního období v Americe se zdá, že "modrá vlna" demokratického úspěchu ve Sněmovně reprezentantů, Senátu a v mnoha guvernérských funkcích je stále pravděpodobnější.

Ať už se však tato předpověď potvrdí nebo ne, jeden důležitý aspekt se již stal jasným. Jde o to, že prezident Trump se příliš nezajímá o to, co se ve volbách stane.

Může to být proto, že si správně myslí, že už s tím nemůže moc udělat, kromě slabých gest, jako je povolení řidičům kamionů používat červený diesel osvobozený od daní. Neobvyklý "střednědobý sjezd", který uspořádal pro Republikánskou stranu začátkem září a který byl jen prodlouženým Trumpovým shromážděním, se zdá být spíše škodlivý než užitečný pro jeho i stranickou věc.

Případně to může být proto, že si myslí, že bude schopen využít dezinformace, zastrašování a protiústavní opatření k narušení výsledku a delegitimizovat Demokraty řízenou Sněmovnu a Senát co nejvíce. O tom můžeme jen spekulovat, čekat a sledovat, zatímco fandíme soudům, veřejným činitelům a občanským skupinám, které se chystají proti tomu vystoupit.

Třetí vysvětlení je však něco, o čem už hodně víme. Je to tím, že si myslí, že díky němu už Kongres nemá význam a hodlá pokračovat ve vládnutí podobným způsobem, jak to dělal poslední dva roky. To je vysvětlení, na které stojí za to se zaměřit, protože také pomáhá objasnit, co si Trump skutečně myslí o prezidentství a co znamená "vládnout" Americe z Bílého domu.

Během prvních dvou let po návratu do úřadu měl Trump ve skutečnosti jen dvě myšlenky, které lze považovat za domácí legislativní agendu. Jednou z nich byl jeho "velký krásný zákon" týkající se rozpočtu na rok 2025, který představoval snahu odměnit příznivce, potrestat nepřátele, financovat své posedlosti a ignorovat jakýkoli náznak fiskální spravedlnosti.

To se podařilo, ale navzdory "horké" americké ekonomice vede zemi k nějaké formě dluhové krize.

Druhou myšlenkou je jeho snaha získat federální kontrolu nad volebními systémy a pravidly země, především proto, aby potlačil hlasy svých soupeřů. To většinou selhalo.

Kromě těchto iniciativ Trump většinou vládl tím, že psal exekutivní příkazy a čekal, až je soudy nebo Kongres zablokují, pokud to bude možné. Soudy to často dělaly, ale obě komory Kongresu s republikánskou většinou byly příliš poddajné na to, aby mu vážně bránily.

Předností tohoto velkého krásného zákona z jeho pohledu je, že vyčlenil dostatek prostředků, aby mohl dělat, co chce, často převáděním prostředků z jednoho fondu do druhého, aniž by se obtěžoval požádat Kongres o povolení.

Pozoruhodné je, že to přineslo obrovský finanční fond jeho protiimigrační milici ICE (Immigration and Customs Enforcement), která kromě projektu Elona Muska a Russella Voughta na zničení nebo zneškodnění velké části federální vlády patří mezi jeho hlavní vládní iniciativy, pokud lze zatýkání, deportaci a někdy i střelbu na lidi většinou bez řádného procesu považovat za "vládnutí".

Také mu to umožnilo získat dostatek peněz na jeho oblíbené projekty tvorby odkazu ve Washingtonu, DC, hlavně tím, že je bral od National Parks Service a používal je pro svůj taneční sál, fiasko s bazénem, "arc de Trump" a další snahy zanechat trvalou, marnivou stopu v hlavním městě.

To byla jeho agenda, ale nejčastější pozornost nebyla přímo na agendě, ale na akumulaci a uplatňování moci. To Trumpa a jeho rodinu učinilo mnohem bohatějšími, a to především v naprostém ignorování právních a ústavních omezení finančního využívání úřadu.

Také využil svou moc k pronásledování a trestání nepřátel prostřednictvím obžalob ministerstva spravedlnosti a vyšetřování FBI. A v zahraniční politice využíval moc k vydírání investic a dalších peněz od jiných zemí, včetně spojenců v Evropě a Asii, aby se pokusil zastrašit a získat ústupky od sousedů jako Kanada a Mexiko, a aby uplatnil vojenskou sílu, kde se mu to zlíbí, ať už zabíjením údajných drogových pašeráků v mezinárodních vodách, únosem prezidenta Venezuely nebo, což je nejosudovější, snahou vynutit si změnu režimu v Íránu.

Pokud, jak se zdá, mu příliš nezáleží na tom, co se v midterms stane s republikánskou kontrolou nad Sněmovnou reprezentantů nebo Senátem, naznačuje to, že si myslí, že v posledních dvou letech bude moci pokračovat téměř stejně jako od ledna 2025.

Prezidenti mají vždy širokou volnost v zahraniční politice, kterou budou nadále využívat. Ale bude také nadále usilovat o obohacení sebe a své rodiny prostřednictvím korupce, obchodování s neveřejnými informacemi a jednání s cizími mocnostmi a bude se snažit pronásledovat své nepřátele uvnitř USA. A plánuje ukončit své funkční období využitím prezidentské moci udělit milost, aby ochránil svou rodinu a spolupracovníky.

Pro prezidenta s tak omezeným, velmi osobním pojetím své role a příležitostí může být vyhlídka strávit příští dva roky tímto způsobem velmi lákavá. Jistě chápe, že Kongres ovládaný demokraty ho bude pronásledovat vyšetřováními a zákony zaměřenými na jeho korupci a zneužívání moci, a že bude velmi pravděpodobně obžalován potřetí.

Ale bude vědět, že může vetovat zákony, může se odvážit ignorovat vyšetřování, může si užívat vykreslení sebe jako oběti a může si být opět jistý, že se vyhne shledání vinným v senátním procesu, který vyžaduje dvoutřetinovou většinu.

Nejlepší závěr je, že i kdyby američtí voliči 3. listopadu zaslouženě napomenuli, příští dva roky nebudou krásné. Demokratický Kongres se může rozhodnout využít svou rozpočtovou pravomoc k blokování kroků administrativy, včetně obrany, ale to bude muset být pečlivě upraveno, aby se zabránilo narušení náběhu prezidentských voleb v roce 2028.

Teprve pokud se velké množství republikánů obrátí proti prezidentovi, jako tomu bylo proti Richardu Nixonovi v roce 1974, bude reálná šance potrestat Trumpa, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v roce 2024 udělil prezidentům imunitu před stíháním za úřední činy, aniž by stanovil jakékoli limity toho, co vše se za tyto oficiální činy považuje.

Konečný závěr však může být mírně optimistický. Trumpovo ignorování midterms ukazuje, že Trumpovo prezidentství je vysoce osobní a mocí posedlá záležitost, nikoli ideologická nebo sledující nějakou koherentní agendu. To zase činí přemýšlení o tom, jak se vypořádat s Amerikou po Trumpovi, o něco méně děsivým.

Existují dlouhodobé změny v americkém postoji ke světu, to jistě, a někteří ideologové se snaží prosadit své vlastní agendy skrze Trumpa, přičemž tu budou i po jeho odchodu. Ale ostudná, bezostyšná, šikanózní, neschopná, zkorumpovaná a zákony porušující Amerika je definována Trumpem, dominována Trumpem a alespoň v této podobě skončí u Trumpa.

Zdroj v angličtině: ZDE