Druhé pokračování výpisků z a komentářů ke Spinozovu životopisu

4. 9. 2026

 

Osudný rok 1672, kdy se nizozemská republika prakticky zhroutila napadená společně Francií a Anglií. Že se přidá Anglie, s tím se nepočítalo. Nepočítalo se ani s tím, že obrana proti Francouzům rychle zkolabuje. Ludvík XIV. se neobtěžoval udat žádný důvod války kromě šíření své slávy a moci. Zabral asi polovinu republiky a nějaké části si vzala německá biskupská knížata. Nizozemci, aby zachránili, co se dá, spustili povodeň, což poškodilo běžné venkovské obyvatelstvo, které pak hrálo důležitou roli při rozkladu republiky. Ekonomika padla, přestaly fungovat instituce, vyrojily se stovky pamfletů, zejména proti stávajícímu svobodnému režimu. Vermeer zemřel kvůli tomu v chudobě, úplně mu zkolaboval byznys i zdraví. Není divu, že to bylo dáváno za vinu hříchům a podobně.

Nicméně nějaký racionální základ konzervativně-nacionalistická reakce měla. Nebylo karteziánství francouzské? Stejně nenávistně jako na zrádce bylo hleděno na katolíky. Navíc rychlý pád obrany byl přičítán tomu, že armáda nebyla postavena na šlechtě, nýbrž se v ní uplatnili příznivci De Wittova režimu, který byl spojen s divadly, svobodou myšlení, uvolněnou sexuální morálkou. Jistě tyto nálady jen podpořilo, když primátor Utrechtu, poměrně svobodomyslný kartezián, otevřel brány Utrechtu Ludvíkovým vojskům. Ludvík zde zachoval v zásadě náboženskou svobodu s tím, že se hlavní chrám vrátil katolíkům a katolictví bylo preferované, ne však úplně dominantní. Byly zachovány instituce, obnoven provoz univerzity. Možná nebylo úplně nesmyslné podezření oranžistů a davu, že De Wittovi by se něco takového nakonec mohlo líbit.

Tak jako tak jeho režim padl a do čela republiky se dostal jednadvacetiletý Vilém Oranžský. Vilém představoval vládu pevné ruky, pořádek, národní a náboženskou identita. A jeho nástup Nizozemsku pomohl, i když už zdaleka nebylo tak svobodnou republikou jako předtím. Spinoza byl změnou režimu zděšen, považoval za naprosto nesmyslné vyměnit svobodu kvůli válce za nesvobodu v míru. Selhání De Wittovy republiky viděl v tom, že neměla už od svého vzniku širokou podporu v lidu, že zůstala monarchií bez monarchy. To zní velmi moderně a svěže, ale asi to nebyl realistický program mít lid na své straně. Ani po změně režimu nedošlo ke klidu a lidové bouře, pronásledování, lynčování pokračovaly.

“The Hague and Delft church councils helped escalate the drive for purges and repression by redoubling their demands for stricter curbs on fringe sects, Catholic prayer meetings, theatre performances, prostitution, and other alleged ungodly excesses. At The Hague where in recent years the local civic militia made no secret of their Orangism, calls for purges of anti-Orangist regents and other undesirables, encouraged by the Prince and his entourage, steadily built up over the summer, generating prolonged further unrest and instability, culminating early in September. As the mayhem in the streets continued week after week at Delft, Leiden, Rotterdam, and The Hague, it was by no means just regents and their homes that were at risk. Any dissenting personage cited in the anti-De Witt propaganda pamphlets, denounced as an opponent of the Prince, antagonist of the Reformed Church, or representative of the new philosophical „opinions,“ Spinoza included, found themselves exposed. Fearing assault, the Rotterdam Collegiants suspended their gatherings for several weeks, Spinoza's friend Osten, deeply dejected by his congregation's setbacks, at this point shifted himself away, abandoning his former prominent role among his congregation, apparently meeting his end, a few years later, in 1678, as a drunkard plunged in depression.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 880-881.

 

Pokud jde o Spinozovo odmítání nadpřirozena, není dnes úplně pochopitelné, jak nesamozřejmé tehdy bylo odmítnout něco, čemu lidé vždycky a všude v minulosti věřili (k tomu citace níže).  Ale zpět k válce. Podle Spinozy bylo třeba opřít se o velké města a občanské milice. Velká města prý emancipuje to, že mají hradby, což ale zrovna o Haagu neplatilo. Naopak navzdory stížnostem Nizozemců se republice vyplatilo, že se Vilém Oranžský opřel o cizáky, zejména cizí vojensky založenou šlechtu. Samozřejmě Spinoza stále apeluje v reakci na to ve svém posledním díle Tractatus Politicus na nutnost ředění moci pomocí velkých, reprezentativních shromáždění. Autor ho podle mě portrétuje snad až ahistoricky jako současného demokrata. A vyčítá mu jeho slepotu k rovnosti žen.

Anglický a francouzský král od nástupu Viléma k moci v republice čekali, že se stane jejich loutkou. Mladík (21 let) se jim ale vzepřel. Republiku zachránil. Sice okleštěnou, ale zachránil. Zlynčování de Witta a jeho bratra, roztrhání jejich těl lůzou přímo v Haagu, se stalo v jeho nepřítomnosti, ač není jisté, zda bez jeho vědomí a souhlasu. V každém případě Vilém chtěl konsolidaci, národní a náboženské semknutí a vzdor proti Francii a Anglii. Ludvík XIV. se rozhodl s ním zatočit a málem se mu to podařilo kvůli mrazu, který udělal z vody vylité na obranu zbytku republiky led. Jenže počasí republiku zachránilo, když došlo nečekaně k oblevě.

Španělský režim, který doma pronásledoval židy, vyslal obřezaného žida jako vojevůdce na pomoc republice proti Ludvíkovi – a dokonce Španělsko mělo žida jako vyslance v Haagu. Stejně byl židem vyslanec Dánska. Tito židé stáli jednoznačně na straně republiky. Z hlediska Spinozových politologických úvah je zajímavé jeho pronikavé pochopení pro to, že monarchie je vždy tak či onak vládou králova okolí. A nyní k těm nadpřirozeným věcem a co s nimi, když tomu napříč dějinami lidstva věřily všechny kultury.

„With regards to “spirits” Hobbes and Spinoza both explicitly raise the question of the philosophical status of ideas confirmed by innumerable sources, the reality which practically everyone accepts. It was a question Bayle would raise still more forcefully in the 1690s. Is it conceivable that what practically everybody has believed since time immemorial, confirmed and insisted on by churchmen everywhere, and many generations of trained scholars and scientists of every persuasion, could be altogether false, damaging to human life, and without foundation? Could the considered view of the entire theological establishment in all the universities, colleges, and ecclesiastical organizations of Christendom be wholly mistaken? Spinoza and Bayle alone insist they could. So formidable are the bastions of ignorance and credulity that even Christ, emphasizes Spinoza, when striving to raise men to a higher level morally, here simply surrenders to universal ignorance and superstition, making no attempt whatever to counter the general delusion of belief in the supernatural, so universally damaging to human life.

During the early Enlightment period, as Bayle especially pointed out, the philosophical status and validity of consensus gentium (the consensus of people) became a crucial battleground, encompassing not least the fight over whether the existence of a knowing God above nature who reveals and punishes is known as an unassailable reality. Even where consesus gentium reigns, contended Bayle, where everyone agrees without reservation or question, it remains conceivable that such believe is nonetheless false. Most opinion denied this. Much of Bayle's dispute with the Huguenot theologians known as the rationaux, seeking to reconcile theology with science and philosophy by closely allying with Locke and Newton revolved around this point. (…) The fact most people believe something, or even that everyone believes something…, retorted Bayle, does not prove such belief is true; rather, the reverse is distinctly likelier given the universal prevalence of superstition. This issue would emerge, three decades after Spinoza's death, as a major split within the early Enlightenment.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 901

 

A ještě k nadpřirozenu. Spinoza si psal s jedním starším politikem, kalvinistickým karteziánem, který byl pevně přesvědčen, že něco jako duchové existuje, ale samozřejmě ne čarodějnice, zázraky svatých atd. Mimochodem čarodějnický proces v nizozemské republice proběhl v roce 1608 a pak dlouho ne. A proběhl, což je typické, v malém městě. Korespondence začala shodou, že přátelé mohou mít rozdílné názory, ale debata nakonec vedla k ukončení přátelství. Spinoza argumentoval dost tvrdě. Například na názor svého oponenta, že nemohou být duchové ženského pohlaví, se tázal, zda někdo někdy viděl ty duchy nahé a zkoumal jejich genitálie.

Hlavní argument použitý proti Spinozovi spočíval v autoritě antických vzdělanců. Navíc ten kartezián věřil v to, že je prokázané, že duchové mohou existovat nezávisle na těle a že Bůh stvořil vesmír krásný a dokonalý, čili musí tu být i duchové, jinak by vesmír nebyl krásný a dokonalý. Spinoza kontroval tím – když pominu téma Boha jako přírody, svobody jako nutnosti, kam patří i argument, že pokud Bůh mohl vesmír nestvořit, pak je vesmír dílem náhody, nikoli svobody – že chce jasné důkazy silné jako ty matematické. V tom měl podle mě jeho protivník pravdu, totiž že většinou se prostě musíme spolehnout na pravděpodobnost, ne na jistotu. Skončilo to Spinozovou otázkou, zda pokud jeho oponent dává tak velký důraz na pravdu antických autorit – ale ne třeba na Demokrita nebo Epikura – jako kalvín odmítá tolika autoritami doložené zázraky spojené s Pannou Marií.

A zase k politice. Vilémův režim nebyl zdaleka tak pro-církevní a konzervativní, jak kalvinistická církev doufala. Hlavní důvod byl praktický. Vilém pochopil, že kvůli stabilitě potřebuje kompromis s velkými městy. Kromě toho viděl, že tam, kde – typicky v malých městech – ovládli politiku jeho stoupenci, se zvýšila korupce a nespokojenost. Vilém sice navenek žil jako vzorný kalvinista, ale obklopil se lidmi spíše liberálními a sám byl prý homosexuál (podobně jako bratr a otec Ludvíka XIV.).

Než ale došlo k tomuto kompromisu, který měl zachránit republiku a její svobodomyslnost, Spinoza zvažoval odejít za hranice. Chtěl se uchýlit pod ochranu florentského vladaře Cosima de Medici do Livorna, kde byla silná sefardská komunita. Psal si v tom smyslu s pobočníkem vladaře, který ovšem měl jasno, jaký je to nesmysl, nota bene když se Medici posouval stále více z patrona vědy a liberála v konzervativního katolíka. Pobočník byl nejvíce zhnusen tím, když se podle něj ateisty, ba krále ateistů, tedy Spinozy, ptal, co má říci svému pánovi, pokud se zeptá na Spinozovo náboženství. Spinoza řekl, že je křesťan. A to byla podle toho pobočníka hrozná lež. Na druhou stranu je pravda, že se Spinoza identifikoval se svatým Pavlem a chápal jeho poselství i poselství apoštolů jako světskou morální filozofii založenou na racionální diskusi a pluralitě názorů.

Spinoza dostal v té době nabídku od kalvínského kurfiřta jít učit na univerzitu do Heidelbergu. Ten kurfiřt byl synem našeho zimního krále a po jeho předčasné smrti byl spolu se svou sestrou a bratrem vychován v Nizozemí, kde se on a sestra – bratr šel jinou cestou – stal liberálem. Dokonce jej na stranu konzervativců nedostala ani osobní přítomnost na popravě Karla I. v Anglii, který byl jeho příbuzný. Ještě liberálnější byla jeho sestra, která když přečetla předmluvu k francouzskému překladu Traktátu – to už bylo po Spinozově smrti – řekla: obdivuhodné. Spinoza ale místo na univerzitě logicky odmítl, byl zvyklý na svobodu. K citaci jsem si vybral pasáž o kurfiřtovi a jeho sestře Sofii, která patřila k předním vzdělancům své doby a která stála na začátku hanoverské dynastie (1714-1901) na britském trůnu.

“Karl Ludwig, unlike Cosimo, was committed to a policy of toleration and maintained an unusually liberal religious stance, partly owing to mercantilist zeal for encouraging and nurturing his principality's population and prosperity. Aiming to attract skilled or monied settlers from outside, he did not exclude Jews of fringe Christians… Kael Ludwig was an older brother of the famed Princess Palatine and Duchess of Hanover, Sophia (1630-1714), one of the most outstanding of seventeenth-century German court ladies. (…) Friendly with the Hanover court librarian, Leibniz, from 1676, she was later also a patron of John Toland whom she first met in 1701 when he visited Hanover as part of the Anglo-Irish delegation delivering the parliamentary Act of Succession proclaiming Sophia and her offspring heirs to the British thrones. After arriving in Hanover in 1676, Leibniz discussed all manner of things with her, including Spinoza and Steno, figures of considerable interest to her… With their homeland devastated and their father dying at the age of thirty-six, Karl Ludwig, their brother Ruprecht, and Sophia spent their early years in Dutch exile with their future courtly prospects depending on Frederik Hendrik, and the French king. Besides having lived many years in and around The Hague, there were additional reasons for Karl Ludwig's and Sophia's unusually pro-Dutch, tolerant, and in her case decidedly irreverent outlook. Their Scottish-born mother, Elizabeth the “Winter Queen”, was an older sister of Charles I of England, forming basis for their close connection with the English throne. (…) Witnessing in person the execution of his uncle, Charles I, in London in January 1649, does not seem to have rendered him any warmer towards royal absolutism. There is some reason to believe that Sophia… was not just a religious sceptic but may have shared something of her brother's anti-absolutism attitude. After reading the French translation of Spinoza's preface to the TTP, in February 1679, she was decidedly enthusiastic, pronouncing it, writing to her brother on 2 March, “admirable.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 920-921.

 

Za pozvání na univerzitu v Heidelbergu mohl vlivný dvořan francouzského původu, který měl Spinozu spojeného s jeho ranou prací o Descartovi. Profesor teologie, který oficiální pozvání posílal, věděl dobře, jak absurdní je zvát neposlušného ateistu učit filozofii, ale bál se kurfiřtovi vzepřít. Podmínkou pozvání bylo, že Spinoza nebude vstupovat na půdu teologie. Po Spinozově odmítnutí si oddechl jak zmíněný profesor teologie, který si znovu s hrůzou pročetl Traktát, tak nakonec i Spinoza, protože Heidelberg se brzy měl stát devastovaným bojištěm mezi Ludvíkem a Habsburky.

Ke kurfiřtově liberalismu a odtažitosti od církve ještě musím podotknout, že si vzal ženu, která milovala lov, gambling a pohrdala jím, nepustila ho ani na své lože. Kurfiřt se chtěl rozvést, kalvinistická církev to však nechtěla. Tak to udělal jí navzdory a vzal si svou milenku. To jej od církve odcizilo.

Leibniz se stal vlivným knihovníkem a dvořanem na dvoře Sofiina (sestra falckého kurfiřta) švagra, který konvertoval z luteránství ke katolicismu. Leibniz těžil ze zbožnosti svého pána, který toužil po návratu protestantů do lůna římská církve. A právě Leibniz měl svým filozofickým i diplomatickým úsilím tohle zařídit. Z hlediska Leibnize mělo jít o filozofii reagující na novou vědu, kartezianismus a hlavně spinozismus. Spinoza byl na jeho oficiálním seznamu největších myslitelů, kterým se chlubil před svým pánem, ba vedl ubohého zbožného muže k tomu, aby Spinozu četl. Cílem mělo být zdůraznit Leibnizovu důležitost v boji s touto hrůzou, tedy Spinozovým myšlením.

Jenže Leibniz byl postupně zklamán. Jednak ho zklamal Steno, kterého si oba vymohli od Vatikánu jako oficiálního sbližovatele s luterány v severním Německu. Leibniz brzy zjistil, že Steno nechce budovat filozofii a konfrontovat se s vědou, nýbrž vědu a filozofii prostě odmítá. Navíc zemřel jeho pán a na jeho místo nastoupil Sofiin manžel, který miloval lov a podobně, naopak knihy, filozofie, učenost ho vůbec nezajímaly. Leibnizovou patronkou se tedy stala Sofie, kterou se mu jakž takž podařilo odlákat, ale asi jen krátce, od Spinozova vlivu. V každém případě když se Sofie dozvěděla, že Spinoza zemřel, a to už bylo v době, kdy četla francouzský překlad Traktátu, usoudila, že „milovníci víry ho bezprávně otrávili, protože větší část lidstva žije ve lži.“ Chudák Leibniz!

Pokud jde o šíření Traktátu (teologicko-politického), snad stojí za zmínku, že některá vydání byla ve snaze kompromitovat ctihodné univerzitní učence, byla vydána lživě pod jejich jménem a s úplně jiným názvem. K tomu citace níže. Všechno to zařizoval úzký kroužek spiklenců v Holandsku. Odtud se pak přes jednoho vlivného, pohoršeného arminiánského duchovního (van Limborch) dostal Traktát na Cambridge, kde měl být studován jako mimořádně zrůdná kniha. V Anglii to šmahem prohlásili za variantu strašného učení Thomase Hobbese.

 “All totally fictive, all three were highly provocative, purporting to be learned works by famous scholars with outstanding international reputations. This fresh ploy was obviously meant to be far from quietly inconspicuous in the manner of the earlier and later editions, indeed intended to provoke outrage. Among these today considerably rarer title-pages, the most scandalous at the time presented itself as… „A New Concept of all Medicine or All the works“… of the famous medical professor, Franciscus de Le Boë Sylvius, who had died shortly before… This blatant impertinence, as it was perceived, supposedly published by „Carolus Gratiani“ at „Amsterdam“, was designedly an overt snub to Leiden University but subversive too in a subtler way. For … Sylvius… was the chief founder of the Iatrochemical School of Medicine aiming to reconceptualize all life and disease processes in terms of chemical reactions, overturning the whole edifice of traditional academic medicine… Thus, the choice of bogus title here could be construed to imply a revamping of the escalating Cartesian revolution in medicine and chemistry, presenting medicine of the mind so to speak, as a fresh stage in the demolition of Europe's immense artifice of Aristotelian and scholastic qualities, substances, categories, and actions conjoined to “fabricated” theology.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 941.

 

V Anglii se dařilo držet Traktát dlouho v akademické a církevní bublině, byl ostatně latinsky, a učenci svorně (včetně Locka) zděšeni jeho obsahem nechtěli veřejnosti dávat ani náznak pocitu, že něco takového existuje. Reakce byly různé. Jeden učenec Traktát prohlásil za jezuitské spiknutí proti protestantům. Něco jako operace pod falešnou vlajkou. Spinoza jako agent papeže.

Z různých důvodů překlad do nizozemštiny vyšel až dlouho po francouzském (1678 vs. 1693) a měl více verzí, jednu dokonce lidovou bez hebrejštiny. Obecně se autority všude bály nejvíce ze všeho právě překladu do běžného jazyka. Jeden kartezián ve snaze polemizovat se Spinozou citoval z Traktátu doslovně celé pasáže, a byť nezmínil autora ani zdroj, skvěle pomohl k šíření jeho myšlenek.

Spinoza byl pozván zástupci francouzské okupace do Utrechtu k jednání. Změnily se poměry. Španělsko a Rakousko se stabilizovaly a spojily proti Ludvíkovi. Ludvík začal mít problémy. Do okupovaných oblastí sice přinesl dominanci katolíků, nicméně sdílená víra s Habsburky ho nedělala Habsburkům bližším. Ve hře byly francouzské mocenské zájmy i vliv hlavního představitele nizozemského katolicismu van Neercassela, který byl zásadový jansenista, tedy tvrdý odpůrce jezuitů a habsburského katolicismu. Van Neercassel sice chtěl republiku zničit a přeměnit ji v katolickou monarchii, ale pragmaticky ve svém vlastním i francouzském zájmu uplatňoval politiku tolerance vůči kalvinistům a tradičním nizozemským svobodám.

Jeho naděje v konec republiky nakonec přebilo ohrožení ze strany Habsburků. Raději heretici než jezuité a Habsburkové! Vilém Oranžský a nizozemská republika stáli paradoxně a logicky na straně Habsburků ve snaze vyhnat Ludvíka z okupovaných území. K citaci jsem si vybral výmluvné popsání složité situace, ve které byl nový „arcibiskup“ utrechtský.

“Two noteworthy features of Neercassel's tactics were his stress on cultivating peaceful, tolerant relations between Catholics and Protestants locally, and amicable contact with the most tolerant Dutch regents. As head of the Republic's Catholics, Neercassel was firmly ensconced for now, with a bevy of priests, in Utrecht cathedral where, with Louis' assent, he enjoyed the title of „Archbishop of Utrecht“, though the papacy had not approved his assuming this position. Aligned with the French, Neercassel wes eyed with grave suspicion by Brussels, while the papacy steered between the poles, officially acknowledging him throughout the years 1661-86 only as „Vicar Apostolic“. The Jesuits, meanwhile, resented Neercassel's grip over the Catholic establishment in the United Provinces and his pro-French, anti-Spanish, anti-Jesuit outlook. Further exacerbating the rift between the pro-French Dutch Catholic faction adulating Louis and the pro-Spanish faction supporting his Jesuit adversaries was an additional factor: as a Jansenist, Neercassel rejected what he regarded as the excessive fervour of popular adoration of images and saints patronized especially by the Jesuits and, in 1673, published at Cologne his severe critique of the ecstatic cult of the „Immaculate Conception of Mary“, a cause ardently embraced at the time in Spain and the Spanish Netherlands.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 967.

 

Významnou roli v pozvání Spinozy do Utrechtu hrálo jistě to, že místní radní a univerzitní profesoři, kteří byli karteziánští zastánci tolerance, byli drženi ve svých pozicích právě okupanty – převážně kalvinistický lid je považoval za zrádce a zřejmě by s nimi po stažení francouzských vojsk zatočil. Šéf francouzské propagandy byl bývalý švýcarský pastor, který sloužil Cromwellovi a nyní Ludvíku XIV. Mimořádně vzdělaný, diplomaticky zkušený, fakticky libertin, formálně kalvín.

V době, kdy byl Spinoza na jednání v Utrechtu, tento člověk dokončoval vlivný, v několika jazycích vydaný pamflet proti nizozemské republice, kde mimo jiné laxní přístup republiky ke Spinozovi a spinozistům vydával za důkaz její zvrácenosti. Cílem nebylo jen podrýt republiku jako takovou, cílem bylo hlavně přesvědčit švýcarské protestanty o tom, že mají vstupovat do francouzské armády bojovat protu nizozemské republice. Pro Švýcary mohlo být matoucí, proč pod vlajkou katolického krále vraždit protestant, tedy spoluvěrce. Francouzská propaganda proto potřebovala ukázat, že Nizozemci nejsou žádní protestanti, ale náboženství je jim ve skutečnosti ukradené a jde jim jen o byznys a zisk, proto také trpí židy, anti-trinitáře a další hnusné sekty (pro švýcarské a nizozemské kalvinisty by tam patřili ovšem i katolíci).

Na druhou stranu bylo jasné, že jde jen o mocenskou mechaniku. Ostatně nový vůdce okupační správy kníže Condé, zvaný Velký Condé, mimořádně schopný bojovník a realistický politik, byl sám libertin. Condé se Spinozovou návštěvou nechtěl být spojován, ale věděl o ní. Věděl o ní také oranžský režim v republice, protože Spinoza dostal oficiální pas. Spinoza na druhou stranu určitě nebyl oficiální ani neoficiální vyslanec pro jednání Nizozemců s Francouzi.

Situace pro Ludvíka se ostatně horšila a republika se z prosebníka stala někým, kdo diktuje podmínky. Vděčila za to nejen vlastnímu obrození a zesílení pod vedením Viléma, ale taky španělsko-rakouské ofenzívě proti Francii. Condého určitě zajímaly poměry v Haagu a mocenská politika na dvoře Viléma Oranžského, což bylo něco, co mohl Spinoza pronikavě popsat. Zdá se také, že Francouzi pokládali spinozistické hnutí nebo sektu za vlivný politický faktor. Spinoza ale riskoval, pokud ovšem nechtěl přímo hledat ochranu ve Francii pod křídly Condého, protože se jednáním s Francouzi stejně jako utrechtští liberálové mohl jevit jako zrádce republiky a národa.

K citaci jsem si vybral ukázku o výše zmíněném pamfletu francouzské propagandy proti republice. Mimo jiné se tam klade důraz na to, že zatímco Švýcaři správně kacíře upalují, Nizozemci je trpí. Mimochodem v pozdější polemice jeden nizozemský autor připomíná, že Spinozův Traktát se šíří napříč Evropou, nikoli jen v republice, a že všichni křesťané by se měli spojit v boji proti němu.

“According to Stouppe's analysis in La religion des Hollandois, the Republic's population, shaped by the insidious poison of Dutch toleration, fell into three roughly equal, warring blocs, being one third Reformed, one third Catholic, and one third sectaries – the last an astounding mix of Mennonites, Remonstrants, Lutherans, Jews, Quakers, Socinians, Arians, Brownist, Independents, Boreelists, libertines, and finally Spinozistes. Although the Dutch talked of toleration, avarice, he insisted, was their true religion, their toleration being the ungodly mask of regent hypocrisy, indifference, and unrestrained quest for profit. The latter chargé was not wholly unfounded since bribes to magistrates and regents, in places like Gouda and Delft, had long played a part in widening toleration for Catholics who, for historical and current political reasons, fell under greater suspicion than the other religious minorities. (…) The contrast between Swiss and Dutch Protestantism, argued Stouppe, could hardly be greater. Where the upright Swiss venerated Christ's divinity, devoutly debarring sectarianism and suppressing Anti-Trinitarians the outrageous Dutch Republic refused to shield core Christian doctrine, so that now large numbers were questioning the “divinité de Jesus-Christ”. If this belief so central to Christianity should collapse, with it would lapse the entire structure of theological and church supremacy over morality, society, and education. Where the Canton Geneva piously had „those two heretics Michael Servetus and Scipio Gentilis“ burnt at the stake for their heinous “errours against the Divinity of Jesus Christ”, as befitted the case, the contemptible Dutch refused to “put any Socinians to death, whatever their errours may be.””

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 982-983

 

Proč vlastně Spinoza do toho Utrechtu jel? Zřejmě ze zvědavosti. Nechtělo se mu, byl přemlouván, a nakonec jel. V Utrechtu byl svědkem náboženského napětí a blížícího se konce francouzského režimu. Katolíkům nepomohlo, že se v katedrále zhroutila zeď a odkryla starou katolickou tvářnost kostela. Kalvíni to jako zásah Boží ve prospěch katolíků neviděli. Když pak dostali katedrálu do rukou po osvobození Utrechtu, pálili katolický mobiliář, stejně jako katolíci předtím kalvínský. Katedrála se asi po roce rozpadla pod náporem prudké bouře. Všem – s malými výjimkami typu Spinoza – bylo jasné, že jde o Boží zásah. Horší to bylo s tím, ve prospěch koho a proti komu takto Bůh zasáhl.

Spinoza byl v Utrechtu tři týdny a s Velkým Condé se zřejmě nesetkal. Setkal se ovšem a sblížil s karteziány vedoucími město a univerzitu. Věděli, že se blíží jejich konec a chtěli vědět, jak se Spinozovi daří přežít v oranžistickém režimu. Měl vlivné známé. Ještě před Spinozovým odjezdem učinil anglický král poslední velký pokus pomocí masivní flotily republiku okupovat. Haagu hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nicméně nizozemský admirál de Ruyter se svou výrazně menší flotilou dokázal anglický útok odrazit. Pár měsíců na to Francouzi Utrecht vyklidili. Kalvíni se dostali k moci, tolerantní karteziánské elity byly zbaveny vlivu, ale Vilém nemohl splnit přání tvrdých kalvinistů úplně, potřeboval jakousi rovnováhu a zejména ve věci katolíků se musel ohlížet na to, že republika vděčila za obrat osudu dvěma katolickým veličenstvům: rakouskému a španělskému.

Ačkoli Voltaire šířil tezi, v 19. a 20. století vlivnou, že Spinoza neměl politický vliv, je to zjevně nesmysl. Zřejmě šlo o pokus nahradit spinozismus jemnější verzí osvícenství lockeovsko-newtonskou a mýtem, že osvícenství vzniklo v Anglii. Naléhavost tématu pro Israela je dobře znát z dlouhé řady jmen, jejichž díla prý stačí přečíst, aby člověk věděl, jak obrovský společenský, politický vliv „Spinozova sekta“ měla napříč Evropou už za jeho života. Příkladem může být Steno, jenž inkvizici varoval před zhoubným vlivem Spinozova učení. Dávám to k citaci, zaujala mě tam Stenova kritika důsledků, které by mohl mít spinozismus pro chudé, prosté lidi (na druhé straně představa, že se tito lidé měli bez Spinozy dobře, je zcela absurdní… sekularizace jim ve skutečnosti pomohla, o vědě ani nemluvě, ale to Steno nemohl chápat).

“Insidiously promoted, Spinozism is socially as well as morally devastating, Steno explained to the Inquisitors, diverting men from faith and devotion to the Church while affording to consolation to the poor, illiterate, ignorant, and wretched, those knowing little or nothing making up the vast bulk of the world's population. Spinoza's philosophy, explained Steno, places trust and hope in science and scholarship instead of Christ and, by so doing, divides humanity into two widely separated categories, the unknowing mass and those with supposedly „adequate ideas“ holding that there is only „one substance in the universe infinite and eternal,“ a clique with an overly high opinion of themselves, indulging, he discovered in Amsterdam and Leiden, in sensual pleasures like sipping wine and smoking tobacco along with their intellectual endeavours. Such self-indulgent conduct Spinoza's followers consider the true path to individual freedom and happiness. Consequently, they attend church only to scoff at sermons among themselves and laugh at the ignorance of the multitude, the great majority whose minds Spinoza's disciples consider full of „inadequate ideas“. To Spinozists, „the multitude“ whether aristocrats, merchants, or poor men, are „slaves of their appetites,“ slaves to common (i.e. deluded) thinking, slaves condemned to life-long misery unless they break free via their master's philosophy. Adherents of this hateful seditious movement, forged from Spinoza's writings, conversation, and activity, trust they can „render the enslaved free“ via their path to „reason“, though „this is difficult,“ he and his disciples confess, „and not for all men.””

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1006.