Povodně v Nepálu se zdají být na druhém konci světa – ale nenechte se mýlit, klimatická krize se dotkne nás všech
31. 8. 2026
Bohatší země možná mají více prostředků na řešení katastrof, ale tento problém postihuje celou planetu, ať už to politici chtějí jakkoliv popírat, píše Nesrine Malik
Klimatická krize se odehrává na jedné Zemi, ale ve dvou různých světech. V jednom z nich její dopady stále více zasahují do každodenního života; delší období nepohodlí a kratší období ostré bolesti. Nekonečná, horká léta a v jejich rámci náhlé lesní požáry, evakuace, domy spálené na popel během několika hodin. V tom druhém – katastrofa. Letošní léto bylo jako momentka z tohoto rozděleného obrazu. Nejteplejší den v historii v některých částech Evropy a vlna vody, bahna a ledu v Nepálu, která si dosud vyžádala více než 750 životů. Tisíce lidí jsou stále pohřešovány.
Rozdíl spočívá také v dostupných zdrojích. Klimatická krize má ekonomické náklady, ale některá místa je dokážou lépe absorbovat než jiná. Mezi reakce na letošní léto plné divokých požárů v Evropě patřilo rychlé nasazení francouzské vlády, která zajistila vše od daňových úlev pro podniky zasažené požáry až po náklady na přesídlení a pomoc při obnově domů. Britská vláda vyčlenila téměř 100 milionů liber ještě před létem na posílení odolnosti proti divokým požárům.
Existují celá odvětví, která mají za úkol tlumit dopady těchto událostí, a to díky sofistikované technologii, disponibilnímu příjmu a vyspělým sektorům. Pojištění proti divokým požárům v USA je založeno na umělé inteligenci, která na základě polohy a stavebních materiálů vypočítává čísla pro odhad rizika. Mimo severní Ameriku a Evropu taková ochrana téměř neexistuje. Výsledkem je asymetrie. I když budou vyspělé země i nadále pod tlakem, protože události vyvolané klimatickým kolapsem se stávají častějšími a chroničtějšími a stále nejsou imunní vůči globalizovaným důsledkům – rostoucím cenám potravin, suchu, nedostatku vody –, to, co zažívají, a míra narušení, které to způsobí, se výrazně liší od situace v jiných částech světa.
Rozdíl v rozsahu a zdrojích je kolosální. To, co je zapotřebí k obnově škod způsobených povodněmi v Nepálu, může představovat až desetinu jeho celé ekonomiky – něco kolem 5 miliard dolarů, a to ani nezohledňuje veškerou technickou zahraniční pomoc, vybavení, odborné znalosti a pracovní sílu, které budou zapotřebí. Kolosální je také rozdíl v míře vystavení ničivým dopadům těchto událostí.
Vezměme si například odumírání korálových útesů a to, jak to neúměrně postihuje pobřežní obyvatelstvo. V celém Karibiku bělení korálů způsobené rostoucí acidifikací oceánů a zvyšujícími se teplotami nejen dramaticky omezuje mořský život, který je zdrojem potravy a příjmů pro celé populace – 90 % ekonomických příjmů Jamajky se generuje podél jejích pobřeží –, ale také zvyšuje rozsah a intenzitu bouří. Korálové útesy představují jakousi přírodní bariéru proti bouřím, která pohlcuje sílu mořských vln a chrání pobřežní oblasti před záplavami. Kombinace těchto geografických a ekonomických faktorů znamená, že země v Karibiku jsou na počasí tvrdě zasaženy (klimatická změna také zvyšuje sílu hurikánů díky oteplování mořské vody) a zároveň dochází k drastickému snížení jejich příjmů, a tím i jejich schopnosti se z toho vzpamatovat.
A pak je tu horko. Teploty vyskakují daleko nad průměr nejen v Evropě, ale i v teplejších oblastech, kde jsou základní teploty již tak vysoké. Minulý týden souhrn Harper’s Index odhadované úmrtnosti související s horkem v Indii ukázal ohromující čísla: 3 400 nadbytečných úmrtí „způsobených jediným dnem extrémního horka“; 30 000 úmrtí „způsobených pěti po sobě jdoucími dny extrémního horka“. V dubnu letošního roku se všech 50 nejteplejších měst světa nacházelo v jediné zemi, v Indii, což podle platformy pro monitorování kvality ovzduší AQI „nemá v globálních meteorologických datech v moderní době obdoby“.
Jedná se o další dvojitou ránu pro chudé komunity bez přístupu k přístřeší, chladicím systémům nebo neomezenému množství čerstvé vody. Jde o takzvané hotspoty klimatického kolapsu, definované jako „oblasti, kde se silné fyzické a ekologické dopady klimatických změn spojují s velkým počtem zranitelných a chudých lidí a komunit“. Jen málo míst na Zemi ilustruje tuto kategorii živěji než Súdán. Země, která již je v zajetí války a potravinové nejistoty, nyní podléhá opožděným dešťům způsobeným klimatickým jevem El Niño. Opoždění dešťů rozpraskává suchou půdu a vysušuje Nil. Riziko hladomoru ohrožuje obyvatelstvo, které již nyní trpí akutním hladem.
A to, co je pociťováno nerovnoměrně, bylo také tímto způsobem způsobeno. Tyto chudší a zranitelnější země platí cenu za emise způsobené bohatými zeměmi, a přitom jim není poskytována ani plná nápravná podpora z pokladen těch států, které nashromáždily bohatství vygenerované průmyslovými odvětvími, jež přispěla ke klimatickému kolapsu a globálnímu oteplování. Nebojujeme jen proti samolibosti nebo lhostejnosti k významu klimatické spravedlnosti, ale proti politickému klimatu, které v posledních letech, zejména za druhého funkčního období Donalda Trumpa, zažilo svůj vlastní kolaps.
Při bližším pohledu není problémem jen historické selhání, ale i bezohledná lhostejnost, dobrodružný přístup, který rozpoutává války a zatěžuje ekonomiky, jejichž ochranné mechanismy jsou již poškozeny klimatickou krizí. Válka v Íránu v kombinaci s jevem El Niño představuje souhru počasí a politiky, která na jedné straně vyhnala nahoru ceny hnojiv a na druhé straně omezila srážky. V širším kontextu byl zcela zrušen takzvaný „řád založený na pravidlech“ – velkoryse pojmenovaný, byť jen slabě realizovaný –, který alespoň představoval určitý základ globální spolupráce a pomoci. Tón udal Trumpův odchod z Pařížské dohody, zatímco zrušení agentury USAID omezilo finanční prostředky, které přesměrovávaly miliardy dolarů z bohatých zemí do rozvojového světa, aby pomohly zmírnit dopady extrémního počasí a snížit emise skleníkových plynů.
Zde máme další řetězovou reakci. Jakmile se USA stáhnou ze svých závazků a vysílají tak signál, že neexistují žádná pravidla ani povinnosti a že s klimatickým kolapsem vlastně není vůbec žádný problém, vzroste tlak na ostatní země, aby přispěly více. Budou muset přijít na způsob, jak udržet koordinovanou reakci ve stínu destabilizujícího hegemona, a zároveň se pokusit posílit pocit společenské povinnosti v době politické sociopatie.
Pošetilá krátkozrakost celého tohoto přístupu spočívá v tom, že i když existuje velký rozdíl v prožitých zkušenostech – a tudíž i pocit, že ledovce, povodně a hladomory se odehrávají někde daleko –, jejich následné dopady, problémy s dodávkami potravin i politické a uprchlické krize se dotknou nás všech. Situace v ohrožených oblastech se dramaticky zhorší, ale z dlouhodobého hlediska před tím stále není úniku. Zdá se, že právě v okamžiku, kdy by nás toto uvědomění mělo spojit ve všech ohledech, v nichž se život rychle mění, se všichni od sebe odpojujeme. Ale nakonec, ať už obýváme jakékoli sféry, jsme všichni stále uvězněni na téže planetě.
Diskuse