Okamura vyhrál soud. Jenže s tím extremismem je to trochu složitější

29. 8. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

SPD se s ministerstvem kvůli podobným zprávám soudí už několik let. Jeden spor pravomocně vyhrálo. Jiný prohrálo. V případě nejnovějšího rozsudku za rok 2022 navíc ještě není konec, protože rozhodnutí není pravomocné.

Takže ano, Okamura má důvod slavit.

Ale bylo by dobré zároveň říct, co vlastně soud rozhodl. A co naopak nerozhodl.

Protože mezi těmito dvěma věcmi je poměrně zásadní právní rozdíl.

Co vlastně znamená zpráva ministerstva vnitra?

Začněme úplně od začátku.

Zpráva ministerstva vnitra o projevech extremismu a předsudečné nenávisti není seznamem politických stran, které stát prohlásil za extremistické. Není to ani správní rozhodnutí, kterým by ministerstvo nějakému politickému hnutí přiznávalo nebo odebíralo právní status.

A už vůbec nejde o soudní rozhodnutí.

Jde o analytický a hodnotící dokument státní správy, jehož smyslem je popisovat vývoj bezpečnostní situace, extremistických aktivit a projevů předsudečné nenávisti v České republice.

Ministerstvo přitom používá vlastní odbornou pracovní definici extremismu. Český právní řád totiž pojem „extremismus“ jako obecnou právní kategorii nedefinuje.

Právně významné je proto především to, jaká konkrétní tvrzení ministerstvo ve zprávě uvede, z jakých skutkových zjištění vychází a zda je dokáže dostatečně odůvodnit.

A právě tady se dostáváme k podstatě soudních sporů SPD.

Ministerstvo nemá při psaní zprávy úplně volnou ruku

Mohlo by se zdát, že když jde jen o analytickou zprávu, může si ministerstvo napsat prakticky cokoli.

Tak tomu ale není.

I výkon veřejné moci má své ústavní hranice.

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak stanoví obdobné pravidlo pro státní moc vůči jednotlivci.

A pokud stát svým jednáním zasáhne do práv právnické osoby či politické strany, vstupují do hry také další ústavně chráněné hodnoty - zejména svoboda projevu podle čl. 17 Listiny a svoboda politické soutěže podle čl. 22 Listiny.

Politická strana přitom není obyčejný spolek.

Její existence a činnost jsou součástí ústavního systému politické soutěže. Ústava v čl. 5 stanoví, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy.

Proto také není úplně jedno, když státní orgán o parlamentní politické straně napíše, že představuje významného aktéra v oblasti předsudečné nenávisti nebo že její činnost vykazuje určité extremistické či xenofobní charakteristiky.

Takové tvrzení může mít dopad na její pověst, politické postavení a veřejné vnímání.

A právě proto může být přezkoumatelné soudem.

Jenže soud nepřezkoumává politický názor

Tohle je další důležitá věc.

Soud není od toho, aby rozhodoval, jestli je SPD dobrá, špatná, pravicová, levicová, populistická nebo politicky sympatická.

Soud přezkoumává konkrétní zásah a jeho právní důsledky.

Jinými slovy:

Neřeší, jestli má Okamura pravdu.

Řeší, jestli ministerstvo při formulaci konkrétního tvrzení postupovalo způsobem, který je slučitelný s právem, zda mělo pro své závěry dostatečný skutkový podklad a zda mezi zjištěnými skutečnostmi a závěrem ministerstva existuje racionální vztah.

A přesně to je podstatné pro všechny soudní spory SPD.

Rok 2020: první velké vítězství

Ve zprávě za druhé pololetí roku 2020 ministerstvo označilo SPD mimo jiné za „xenofobně zaměřenou populistickou skupinu“ a přisoudilo mu dominantní úlohu při projevování předsudečné nenávisti.

SPD se bránilo žalobou.

A nakonec uspělo.

Městský soud v Praze v říjnu 2025 pravomocně konstatoval, že ministerstvo zařazením SPD do této zprávy porušilo jeho práva. Omluvu, kterou SPD požadovalo, však soud nepřiznal.

To je důležitý detail.

SPD tedy skutečně vyhrálo právní spor. Ale soud mu současně nepřiznal všechno, čeho se žalobou domáhalo.

To je ostatně běžná realita soudního řízení. Úspěch ve sporu nemusí znamenat vítězství ve všech žalobních bodech.

Pro Okamuru je ale samozřejmě mnohem zajímavější ta první část.

SPD se rozsudkem pochlubilo a začalo jej interpretovat jako potvrzení, že ministerstvo proti němu vedlo politický boj.

Jenže právní účinek rozsudku je užší.

Soud rozhodoval o konkrétním jednání ministerstva, konkrétní zprávě a konkrétním skutkovém podkladu.

Nevydal generální osvědčení:

„SPD je právně očištěno od veškerých pochybností o extremismu a předsudečné nenávisti.“

Takový výrok v rozsudku opravdu nenajdeme.

Rok 2021: příběh pokračuje

Ve zprávě za rok 2021 se SPD objevilo znovu.

Ministerstvo se zabývalo jeho politickou komunikací, předvolebními aktivitami a dalšími tématy, která spojovalo s projevy předsudečné nenávisti či s extremistickou scénou.

A tady je důležité připomenout, že každý rok představuje nový skutkový základ.

Právně tedy nelze jednoduše říct:

„Soud v roce 2025 řekl, že zařazení SPD do zprávy za rok 2020 bylo neoprávněné, a proto jsou neoprávněná všechna další zařazení.“

Taková argumentace by byla příliš široká.

Právní moc rozsudku se vztahuje na konkrétní projednávanou věc.

Rok 2022: Okamurův další triumf

A jsme u aktuálního případu.

Ve zprávě za rok 2022 ministerstvo SPD znovu zařadilo a připisovalo mu významnou úlohu v oblasti předsudečné nenávisti.

SPD znovu žalovalo.

A tentokrát soud nyní rozhodl ve prospěch SPD.

Podle soudu bylo možné z předložených důkazů označit za předsudečně nenávistné pouze dva výroky. Z toho však podle soudu nebylo možné dovodit, že takové projevy představovaly dominantní složku činnosti SPD, což bylo pro závěr ministerstva podstatné.

Soud také uvedl, že samotná kritika Evropské unie a NATO nebo požadavek na vystoupení z těchto struktur nejsou samy o sobě důvodem pro zařazení do zprávy o extremismu a předsudečné nenávisti.

Právně řečeno: ministerstvo podle soudu neuneslo dostatečně skutkový základ svého závěru.

A to je podstatně přesnější formulace než politické:

„Soud potvrdil, že SPD není extremistické.“

Nepotvrdil.

Soud řekl, že ministerstvo neprokázalo to, co ve své zprávě tvrdilo, v potřebném rozsahu.

A navíc:

Rozsudek zatím není pravomocný.

A pak přišel rok 2023

Tady se celá Okamurova interpretace začíná trochu komplikovat.

SPD totiž žalovalo ministerstvo také kvůli zprávě za první pololetí roku 2023.

A tentokrát u soudu neuspělo.

Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl. Soud přitom rozlišoval mezi samotným otevíráním určitých politických a společenských témat a způsobem, jakým jsou tato témata veřejnosti prezentována.

Jinými slovy:

To, že nějaká politická strana mluví o migraci, Evropské unii nebo bezpečnosti, samo o sobě neznamená extremismus. Ale způsob, jakým určitá tvrzení formuluje a používá, může být z právního i bezpečnostního hlediska relevantní.

A právě tato hranice je v demokratickém státě mimořádně důležitá.

Protože kdyby stát mohl politickou stranu označit za extremistickou pouze proto, že zastává radikální, nepopulární nebo euroskeptické názory, byl by to problém.

Stejně tak by ale bylo problémem tvrdit, že jakákoli kritika státu, vlády, Evropské unie nebo migrace je automaticky chráněna bez ohledu na její obsah a formu.

Ústavní ochrana svobody projevu totiž není absolutní. Článek 17 Listiny ji chrání, ale zároveň připouští zákonné omezení v případech stanovených zákonem, mimo jiné pokud jde o opatření nezbytná v demokratické společnosti k ochraně práv a svobod druhých nebo bezpečnosti státu.

A právě zde se pohybuje hranice mezi legitimním politickým názorem a projevy, které mohou být právně relevantní.

Rok 2024: SPD je zpátky

Ve zprávě za rok 2024 se SPD znovu objevilo.

Tentokrát zejména v souvislosti s kontroverzní předvolební kampaní a následnými právními kroky vůči Tomiu Okamurovi a samotnému hnutí.

A opět platí:

Zmínka ve zprávě není rozsudek.

Ministerstvo může popisovat události, které jsou předmětem trestního či jiného řízení, aniž by tím samo rozhodovalo o vině.

Rozhodovat o vině přísluší soudu.

A právě zde je potřeba rozlišovat mezi třemi různými věcmi:

politickým hodnocením, analytickým hodnocením ministerstva a pravomocným soudním rozhodnutím.

Smíchat je dohromady znamená vytvořit úplně jiný příběh, než jaký skutečně plyne z právních dokumentů.

Rok 2025: SPD ze zprávy mizí

A potom přichází možná nejzajímavější část celé chronologie.

Ve výroční zprávě Ministerstva vnitra za rok 2025 už SPD uvedeno není.

Ministerstvo přitom při přípravě zprávy zohlednilo také předchozí soudní rozhodnutí.

Takže po letech sporů, žalob a soudního přezkumu se situace změnila.

SPD, které bylo v předchozích letech ve zprávách opakovaně zmiňováno, se v poslední výroční zprávě neobjevuje.

Je to důsledek soudních rozhodnutí?

Je to změna metodiky?

Je to změna politické nebo bezpečnostní situace?

Nebo kombinace více faktorů?

To už je otázka pro politology a bezpečnostní analytiky.

Právně ale můžeme říct jednu věc poměrně jistě:

Ministerstvo musí při výkonu veřejné moci respektovat hranice stanovené právním řádem a jeho tvrzení podléhají za určitých okolností soudnímu přezkumu.

A SPD ukázalo, že se proti takovému zásahu může účinně bránit.

 

Jenže tím příběh nekončí

Protože z druhé strany bychom neměli dělat z Okamurových soudních vítězství něco, čím nejsou.

Soudní vítězství SPD neznamená, že všechny jeho politické projevy byly automaticky shledány bezproblémovými.

Neznamená, že soud rozhodl, že SPD nikdy nešířilo předsudečnou nenávist.

Neznamená ani, že Ministerstvo vnitra nemá právo analyzovat jeho činnost.

Znamená to něco mnohem konkrétnějšího:

V konkrétních případech musí stát svá závažná tvrzení dostatečně skutkově podložit a právně obhájit.

A pokud tak neučiní, může narazit u soudu.

To není útok na demokracii.

To je demokracie.

A možná právě proto by se tím měl Tomio Okamura chlubit.

Ne jako důkaz, že „stát konečně dostal přes prsty“.

Ale jako důkaz toho, že v České republice může politická strana za určitých okolností zažalovat stát a soud může říct státnímu orgánu:

Tady jste pochybili.

To je skutečný význam takového rozsudku.

A potom je tu ještě jeden, poněkud smutnější rozměr

Tomio Okamura není jen předsedou SPD.

Od 5. listopadu 2025 je předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Člověkem, který stojí v čele jedné z nejvýznamnějších institucí českého demokratického státu.

A právě proto mě celá tahle historie vlastně mrzí.

Ne proto, že by SPD nesmělo vyhrát soud.

Samozřejmě, že smí.

Pokud ministerstvo porušilo jeho práva, je naprosto správné, že se SPD bránilo a že mu soud dal za pravdu.

Stejně tak je správné, že ministerstvo může své postupy hájit u soudu.

Tak totiž funguje právní stát.

Smutné je něco jiného.

Že člověk, který dnes stojí v čele Poslanecké sněmovny, dokáže každé příznivé soudní rozhodnutí proměnit v politický triumf nad státem, zatímco méně příznivá rozhodnutí, a to včetně trestního stíhání, už do této jednoduché pohádky tolik nezapadají.

Filip Turek nedávno sobě řekl, že pokud policejní orgán rozhodne o jeho vině případu dopravní nehody   si ho zřejmě nezasloužíme .

Dovolím si tu větu trochu rozšířit.

Možná si za své politiky opravdu můžeme sami. V demokracii koneckonců dostáváme politiky, které si zvolíme.

Ale dovolím si podotknout, že Tomia Okamuru si také opravdu nezasloužíme.

A už vůbec ne na místě, které je jedním z nejvyšších ústavních postů v této zemi - v čele Poslanecké sněmovny.