Podle červnového průzkumu STEM považuje 49 procent české veřejnosti ukrajinské uprchlíky za spíše ohrožení budoucího vývoje České republiky, zatímco 37 procent je vnímá jako přínos. Okamura z toho vyvozuje potřebu zásadní změny politiky vůči Ukrajincům, včetně konce plošných dávek a ukončení režimu dočasné ochrany.

Nuže dobře.

Když tedy průzkum rozhoduje o politice, pojďme tento princip dovést do důsledků.

Co kdyby se například uskutečnil průzkum s otázkou:

„Chcete platit daně?“

A dejme tomu, že by 70 procent občanů odpovědělo:

„Ne.“

Měl by tedy stát na základě výsledku průzkumu okamžitě zrušit daně?

Nebo jiný průzkum:

„Chcete, aby politici zvýšili vaše příjmy, snížili ceny energií, zlevnili potraviny a současně vám snížili daně?“

Předpokládám, že výsledek by byl poměrně přesvědčivý.

Jenže takhle demokracie nefunguje.

Průzkum veřejného mínění není referendum. Je to informace o náladách společnosti. Politik jej může brát v úvahu, ale z výsledku jednoho průzkumu automaticky nevzniká politický mandát k prosazování konkrétního opatření.

A teď ještě jedna malá matematická hra.

Pokud budeme postupovat podle stejné logiky, jakou Okamura používá u průzkumu STEM, můžeme se podívat na poslední parlamentní volby.

SPD získala ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 pouze 7,78 procenta platných hlasů.

Co tedy s těmi zbývajícími 92,22 procenty?

Můžeme snad říct, že 92,22 procenta voličů si Tomia Okamuru nepřeje?

Samozřejmě, že ne.

Byl by to nesmysl.

Člověk, který volil ANO, STAN, SPOLU, Piráty nebo Motoristy, tím přece automaticky nevyjádřil svůj postoj k Okamurovi. A člověk, který k volbám vůbec nepřišel, už vůbec ne.

Jenže právě na tom je celá věc krásně vidět.

Z průzkumu můžeme zjistit názor na konkrétní otázku. Nemůžeme z něj mechanicky vyrobit mandát pro kompletní politický program.

A totéž platí obráceně.

To, že 49 procent respondentů vnímá ukrajinské uprchlíky spíše jako ohrožení, ještě neznamená, že 49 procent lidí požaduje ukončení dočasné ochrany, zrušení dávek nebo odchod Ukrajinců z České republiky.

Ostatně samotný průzkum STEM současně ukazuje, že 53 procent lidí podporuje, aby Česká republika ukrajinským uprchlíkům nadále umožňovala pobyt.

Takže máme jednu otázku, na kterou 49 procent odpoví „ohrožení“, a jinou otázku, na kterou 53 procent odpoví „ano, umožnit další pobyt“.

A ejhle.

Najednou se nám ta veřejnost začíná nějak komplikovat.

To je totiž problém průzkumů. Záleží na tom, na co přesně se zeptáte.

Můžete se zeptat:

„Považujete ukrajinské uprchlíky za ohrožení?“

Ale můžete se také zeptat:

„Má Česká republika umožnit lidem, kteří zde žijí, pracují, chodí do škol a mají zde rodiny, aby zde za stanovených podmínek nadále pobývali?“

Výsledky nemusí být vůbec stejné.

A právě proto máme parlamentní volby.

Ty jsou totiž takovým poněkud větším průzkumem veřejného mínění. Trvají sice déle než deset minut a jejich výsledek se nedá tak snadno vybrat zrovna podle toho, která otázka se nám hodí, ale mají jednu podstatnou výhodu: občané v nich skutečně rozhodují, komu svěří politickou moc.

SPD získala 7,78 procenta hlasů.

A Tomio Okamura se přesto stal předsedou Poslanecké sněmovny.

Jak je to možné?

Nuže – demokracie má někdy opravdu zvláštní smysl pro humor.

Je to vlastně docela pozoruhodný politický paradox. Část tradičních stran v čele s předchozí Fialovou vládou dokázala dlouhodobým přehlížením obav a nespokojenosti občanů odradit vlastní voliče natolik, že zásadně změnila poměr sil v Parlamentu. Toto nešťastné povolební rozložení pak otevřelo prostor pro nepříliš průhledné dohody, které podle mého názoru nebyly vedeny čistými úmysly vůči lidem, ale spíše snahou některých ústavních činitelů zajistit si politickou beztrestnost, pohodlnou imunitu a klid před stíháním. Právě výsledkem těchto praktik je situace, kdy se člověk, jehož strana získala necelých osm procent hlasů, ocitl v čele dolní komory.

A to navzdory tomu, že jeho vlastní strana získala pouze zlomek hlasů českých voličů.

Ne díky tomu, že by si jej za předsedu Parlamentu zvolila většina občanů České republiky.

Ale díky volebnímu výsledku, který rozdal karty, a následným politickým dohodám a hlasování poslanců.

Možná tedy Okamurovi nezbývá než začít být s průzkumy opatrný.

Protože kdybychom skutečně začali řídit stát podle toho, co zrovna ukazuje průzkum veřejného mínění, mohli bychom jednoho dne udělat průzkum například o tom, zda si občané přejí, aby byl Tomio Okamura předsedou Poslanecké sněmovny.

A kdyby náhodou většina odpověděla „ne“, vznikl by nám podle jeho vlastní logiky přece jen určitý problém.

Nebo snad průzkumy platí jen tehdy, když se jejich výsledek hodí?

Protože potom už nejde o vládu lidu.

Jde o poněkud svéráznou disciplínu:

demokracii podle průzkumu, který se nám právě hodí.

A to už není matematika.

To je politika.