Ztracená vláda jedné strany zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí

2. 10. 2010 / Jiří Jírovec

Podtitulek by mohl být "S komunisty se nemluví - tak se jim neděkuje". Jejich přístup k vládnutí se totiž velmi pěkně vrací v podobě (ne)způsobů používaných pravicí. Tu sice zatím tvoří tři strany, ale až přijde den a najde se nový vůdce s gulema, zase se spojí v jednu.

Komunisté po roce 1948 zavedli systém, kdy řešení vznikala ve veřejnosti nepřístupných částech mocenského aparátu. Upevněni vírou, že představují předvoj dělnické třídy, nepřipouštěli, že by mohla existovat jiná řešení než jaká v rámci svého vědeckého světonázoru navrhovali. To, že uvnitř strany existovaly mocenské boje, se tušilo, i když vedení navenek vystupovalo pevně a jednotně.

V roce 1989 vzal pochod k zářné budoucnosti obrat o 180 stupňů. Společnost prošla tunely, v jejichž přítmí vznikla nová vrchnost. Nejsou prý jako oni, tvrdili o sobě, ale není to tak zcela pravda. Jakmile se dostali k moci, začala i jejich řešení vznikat ve veřejnosti nepřístupných částech mocenského aparátu. Upevněni vírou, že představují předvoj všech elit, nepřipouštějí, že by mohla existovat jiná řešení, než jaká navrhují v rámci svého neo-vědeckého světonázoru (čti papouškování několika pouček o trhu).

Současní vůdcové si občas střihnou českou trojku, a když je to přestane mezi sebou bavit, otevřou dveře příslušníkům nižší kasty a pokračují v devítce, která, tu a tam, zahrnuje nějakou tu blondýnu. Co se děje za zavřenými dveřmi, je nejisté, ale triumvirát pak před mikrofonem vystupuje pevně a jednotně.

Dřív jsme se smáli politikům, i když jsme o nich skoro nic nevěděli. Bylo to ovšem na vlastní riziko. Teď -- a to je rozdíl - se to smí, protože nová vrchnost ví, že jejich karavana jde dál. Pepa Džugašvili k tomu ještě přidával cosi o štěkotu psů, ale to bylo dávno. Pokrok se nedá zastavit. V roce 1968 zlidštili novináři Dubčeka publikováním jeho šipky do bazénu. Teď máme bulvár a v něm Topolánka dole bez a matné fotografie mladých dívek s kýmsi, kdo připomíná presidenta.

Politikův pyj a obcování s letuškami odvádí pozornost od mozků, které jsou nahoře. Vzrušeni obrazotvorností pak zapomínáme na Švejkův výrok "mýlit se může každej, učenej nebo nevzdělanej blbec, mejlej se i ministři" a nedochází nám, že bychom si měli všímat hlavně těch omylů. Není žádnou výhodou, že ministrem nebo presidentem může být každý, kdo zapadá do daného klanu.

Komunistům byla demokracie nepříjemná. Vytvořili si tedy novou, lidovou, a pro jistotu zakotvili vlastní neporazitelnost do ústavy. Současná pravice by to taky ráda udělala, ale na takovou změnu nemá zatím dost hlasů. A pak - ve světě se pořád ještě vedou války původně zdůvodňované ochranou demokracie a světového míru. Česká pravice si možná odhlasuje, že její vláda nemůže padnout do příštích voleb. Malá ryba, taky ryba.

Nadějí do budoucna je Roman Joch, který může svoje hrubé představy o nahrazení demokracie vládou pravice (jemnostpánů čili gentlemenů) přitesat do stravitelné podoby. Má na to čtyři roky. Tento člověk se přece nestal poradcem, aby se Nečas mohl popadat smíchy za břicho nad jeho názory, ale proto, že je schopen vyprodukovat -- nebo spíš reprodukovat - ideologii, kterou pravice potřebuje pro zdůvodnění nutnosti permanentnosti její vlády. K tomu není nutné odstranit volby (to ostatně neudělali ani komunisti), stačí, aby v nich vždy zvítězila správná strana.

Aby nedošlo k nedorozumění: Je třeba vysvětlit, že přes všechny styčné body je mezi minulou a současnou mocí zásadní rozdíl, spočívající v pohledu na budoucnost.

Když komunisti mluvili o budoucnosti, kreslili v růžových barvách optimismu. To se jim nakonec nevyplatilo, protože občasný návrat k šedi se těžko prezentoval jako úspěch.

Pravice (nejen česká) tuto chybu nedělá. Ta vlastně před budoucností varuje. Aby svým argumentům dodala váhu, vytváří atmosféru strachu, že bude ještě hůř, když pravice nenaplní svůj program.

Prožírajíce miliardy, dostali jsme se na hranici propasti, tvrdí české poučení z krizového vývoje. Obraz prožíračů je ale notně rozostřený a nedá se z něj vyčíst, kdo, co a kolik spotřeboval. Jsme na jedné lodi (tunelováním prošel celý národ, může znít česká varianta) volají Kalouskové všech vlád, a prodírajíce se s mandátem v ruce před masy, chrání vlastním tělem před tím, aby se vyžrané pupky nepřevážily do prázdna. Ustupte ve vlastním zájmu a dejte nám volnou ruku.

Ještě jedna věc upadla v zapomnění. Totiž heslo "dohnat a předehnat". V době, kdy je komunisté vymysleli, se nenašel nikdo, kdo by se ptal "ale proč?". Komunisté byli k tomuto heslu hnáni nervositou, že se nepřibližuje horizont, za nímž už je pro všechny všeho dost.

To, co se po roce 1989 považovalo za model hodný následování, postupně vyčpělo. Když bude někdo tvrdit, že bychom si měli vzít příklad z toho, jak výborně jsou na tom se svou propodnikatelskou politikou snižování daní v Irsku či USA s průmyslovou výrobou a financemi, bude automaticky považován za idiota. Dnes již není koho dohánět. A taky se ví, že není všeho dost pro všechny.

V současném světě jde především o to, jak uchránit bohatství, které se dostalo v nezřízené míře do kapes zlomku světové populace. Proto v USA neodhlasují mírné zvýšení daní jednotlivců s příjmem přes 200 000 USD ročně. Proto Nečas odmítá progresivní zdanění vysokých příjmů a nechá Kalouskovi na pospas chudnoucí většinu.

Film Císařův pekař a Pekařův císař považují nejpravověrnější za Werichovu komunistickou agitku. Nicméně v něm je věta, která naprosto dokonale vysvětluje smysl pravicové politiky. Pronáší ji komoří Lang:

"Víte, ono se dá leccos prominout, ale jakmile se někomu z nás sáhne na majetek, to se nedá trpět."

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.10. 2010