Jsem proti diskriminaci starších lidí

1. 10. 2010

Nedá mi to, abych se nevyjádřila k článku Borise Cveka (osvíceného člověka, co se názorů a náhledu na stáří týká - kéž by takových bylo víc). V současné době máme v republice již milion a půl občanů starších 65 let (a počty se budou zvyšovat), píše Monika Málová.

Zdá se však, jakoby česká společnost byla k těmto faktům hluchá a slepá. Ne bezdůvodně nejen ti starší, ale už i mladší ročníky, kteří myslí na budoucnost a neřídí se v tomto případě nevhodným heslem (žiji teď a tady a co bude potom, mě nezajímá), mají strach z budoucnosti.

Onen věčný kult mládí a mediální obraz stáří, jako něčeho, na co musíme doplácet, pro jeho fyzickou a duševní nedostatečnost a neschopnost, nebude věčný (aspoň doufám).

Naše společnost nevychovává ve školách a bohužel ani doma nastupující generaci k úctě ke stáří a povinnosti se o své rodiče v pozdním věku starat, být jim neustále poblíž.

Moudrost našich předků, která měla coby samozřejmost i v té nejchudší chaloupce - takzvaný vejminek - tedy místnůstku pro dožívající rodiče, či prarodiče, poskytovala (z dnešního konzumního hlediska) mnoho výhod. Nejen, že mladší čerpali z nabytých životních zkušeností a z moudrosti starších, starší mohli pohlídat i děti a hlavně, děti viděly přirozené stárnutí a s tím spojenou i přirozenou součást života a stáří - smrt.

Měly zároveň příklad i vzor, jak se mají i ony zachovat v době dožívání svých rodičů.

Tento model stále funguje v Číně, údajně proto jsou preferováni rodící se chlapci před dívkami, protože ti se mohou prý lépe o staré rodiče postarat.

Kde by se v dnešních "satelitech"vzal vejminek? A na co taky? Vždyť staří mohou dožít v Domovech seniorů, Pečovatelských domech, LDNkách!

Tam je půjdeme v lepším případě navštívit jednou za týden, měsíc, rok, nebo vůbec. Podle stavu svědomí, zaneprázdněnosti, lásky? S tím posledním bych si dovolila polemizovat. Sebeluxusnější domov seniorů nenahradí denní blízkost těch, kterým jsme dali život. Vytržení z prostředí, na které byli celý život zvyklí.

Může toto udělat milující dítě své matce, otci ? Jedno pořekadlo říká: Matka se dokáže postarat o deset dětí a deset dětí se nedokáže postarat o jednu matku.

Toto stoletím prověřené pořekadlo, nabývá největší pravdy právě v dnešní době.

Jsem zásadně proti diskriminaci starších lidí. Vždyť přece náhled na ně v současnosti musí být jiný, jsou soběstačnější, mnozí ovládají technické vymoženosti, jsou schopni pracovat do pozdního věku, mohou předávat své zkušenosti mladým. Na některých je co obdivovat a brát si z nich příklad.

Nemocem se může a má předcházet. Mohou si dovolit chodit upravení, žít aktivněji. Vše není jen v penězích, tady je zase potřeba příkladu a pomoci mladých.

Viděla jsem v zahraničí stovky seniorů, na které byla radost pohledět. Upravení, usmívající se, se zájmem o vše kolem.

Faktem může být i to, že žili v jiné společnosti, mají jiné důchody, nejsou na okraji společnosti.

To se musí u nás změnit! Kdo se vysmívá a ignoruje stáří, je na nejnižším stupni člověčenství.

Společnost, která se nedokáže postarat o své staré spoluobčany je zavrženíhodná.

Ještě stále platí a bude platit, do skonání světa, ono známé rčení většinou vytesané na hřbitovních kamenech, které mám od dětství na paměti a nyní ho plně chápu: Pomni, tam kde jsi teď ty, jsem byl kdysi i já, tam kde jsem já, budeš jednou i ty. Dá se vnímat mnohostranně.

Vyvyšování a kult mládí bude jen do té doby, až si toto pravdivé a neúprosné rčení uvědomí (již ne dlouho přežívající většina).

Pokud ne, dovolím si zvolat: Mladí, máte se proč bát stáří!

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.10. 2010