Máj je úžasná báseň, první a dlouho jediná česká básnická skladba, o které se dá mluvit jako o takové a je tak krásně napsána, že nám nevadí ani neoriginální, až pitomý děj, ta příšerná příhoda o otcovrahu a děsném lesů pánovi.

Je veselé, jak Máj pořád někoho láká ke zfilmování a jak to vždycky skončí špatným a směšným filmem - ten klobouk a kvítí a oko, jež pod ním svítí, toť on, ten strašný lesů pán a na plátně svítí strašné oko mladého astenického Stropnického (nebo jiného herce, je to jedno), jehož by se nelekla ani hřbitovní veverka… Básni to neublíží, ale asi by se to nemělo dělat.

Vždycky mě dojímaly Máchovy papíry – ty nácviky podpisu, tituly sebraných spisů… Veliký básník byl chlapec a umřel strašlivě brzo, jako chlapec. V jeho snu o velikém spisovateli je taková rozkošná nadčasovost, taková úžasná podoba s námi všemi… Kdepak vývoj, vyvíjí se jen technika a informace. A je to tak velmi dobře.

Nicméně představme si Máchu dnes. Podobal by se komu? Rudišovi, nebo Šiktancovi? Psal by vůbec verše? Nebo by zpíval s kytarou jako Kryl? Nebo rapoval jako Eminem?

Jo, Karle Hynku, ještě že tě máme. Takhle si mohou šmokové psát o prvním máji jaké chtějí blbosti, ale milenci prostě budou chodit ke tvé soše.