Jak se nestanu novinářem

3. 4. 2010 / Štěpán Steiger

Na radu přátel jsem se ucházel o členství v Syndikátu novinářů ČR. 14 dnů po odeslání přihlášky mi byl doručen dopis podepsaný PhDr. Alešem Holubem, předsedou členské komise. Moje přijetí bylo zamítnuto. To je sice fakt nemilý, ale byl bych jej prostě vzal na vědomí. Co mne ovšem překvapilo je odůvodnění.

Celý svůj život jsem strávil v této zemi - prožil jsem všechny režimy (jen Protektorát Čechy a Morava, mám-li být přesný, jsem musel strávit v Říši) - přesto mě občas překvapí věci, jež se přiházejí, lidé svým chováním a jejich myšlení, které bývá bizarní.

V případě uvedeného odmítnutí je tomu zrovna tak. První ze dvou důvodů totiž zní: "Vaše publikační činnost pro jmenovaná média je sporadická." (K médiím, která jsem uváděl, patří např. Britské listy, Literárky a Listy.)

Vzal bych konstatování na vědomí, pokud bych věděl, že novinář je pouze ten, kdo píše často - patrně je to většina novinářů - ale co když ten, kdo píše "sporadicky" (nemám na mysli sebe!), píše o věcech závažnějších a výrazně lépe než denní komentátoři?

Nebo je dán početní práh článků (textů), pod nějž nemůžete být za novináře považován?

Bude ten, kdo do týdeníku přispívá jednou za měsíc, jen příležitostný "pisatel"? Ale ať je to s tímto důvodem jakkoliv, bizarní mi připadl důvod druhý. Zní: "Před začátkem Vašeho důchodového věku jste nebyl členem SN ČR." To je pravda. Do důchodu jsem totiž odešel v roce 1982.

Nevím, co je PhDr. Aleši Holubovi a členům komise, které předsedá, známo o novinářích za režimu, který byl v této zemi nastolen v roce 1948 a trval do roku 1989 - tedy i v roce 1982.

Možná, že v Syndikátu novinářů ČR někdy slyšeli o kádrování. Protože jsem v roce 1982 a v letech předcházejících nebyl ani v KSČ ani v žádné jiné organizaci Národní fronty (s výjimkou ROH), nenapadlo mi tehdy - třebaže jsem občas, "sporadicky", přispíval do Hospodářských novin - že bych se mohl ucházet o členství v tehdejším "Syndikátu".

(Na vysvětlenou: psal jsem do HN o zcela nepolitických ekonomických problémech, většinou kapitalistického světa.) Jinými slovy: kdybych byl býval ve starém režimu komunistickým novinářem, měl bych šanci dnes být přijat do Syndikátu. Nebyl jsem jím - nemám šanci. Promiňte, ale to mi připadá bizarní.

Mám-li být upřímný: vzhledem ke svému věku členství oželím. Jen důvody nepřijetí mi připadají trochu zvláštní - a to je jediný důvod, proč jsem se o ně chtěl podělit se čtenáři BL.

Poznámka JČ: Vizitkou dobrého novináře je nebýt členem českého Syndikátu novinářů.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.4. 2010