ODPOVĚĎ IDEOLOGICKÝM TEORETIKŮM:

Byli jste někdy v Bosně?

31. 3. 2010

Bosnu a její poměry znám osobně a snažím se nebrat v potaz hlasy jedinců z obou extrémních táborů - jedni by nejraději okamžitě vyhlásili jeden stát se Srbskem (a snad i Ruskem, velkým to bratrem), druzí by nejraději zavedli režim podobající se Saúdské Arábii, píše Jan Čihák v reakci na polemiku Radka Mikuly.

Mezi tím je totiž obrovské množství obyčejných lidí, kteří mají dost svých starostí jak vůbec vyžít, kteří jsou si dobře vědomi toho, že všichni ti političtí křiklouni jsou ve skutečnosti jen prospěcháři a "privatizéři" (nechci použít slovo "zloději") na n-tou, a kteří s nostalgií vzpomínají na doby vlády dnes očerňovaného Tita, jehož režim jim ve skutečnosti zajistil nejlepší životní podmínky v jejich životě. Při srovnání s předválečnou érou je pro ně dnešek jen sociálním, společenským a ekonomickým živořením.

Rozhodně jsem neměl v úmyslu někomu podsouvat, jak píšete, že "i oni jsou jako bývalí Čechoslováci oběťmi skrze neblahý osud díla "zlatých českých rukou".

Zaprvé jsou železnice a tramvaje jedním z mých hobby, zadruhé jsou sarajevské tramvaje jedním ze symbolů života v Sarajevu - v civilizovaném, moderním a západním stylu. Když se v roce 1994 na krátký čas podařilo pod neustávající palbou zprovoznit jeden krátký úsek tramvajové linky, město to prožívalo jako naději, že se život může jednou vrátit k normálu a válka skončí.

V souvislosti s dopravními prostředky nelze rovněž opominout fakt, který mě osobně naplňuje lítostí a studem. Na straně jedné je povědomí o Bosně v ČR pěstováno buď přihlouplou mediální masáží vyráběnou nedouky, nebo kazateli srbské pravdy. V obecném podvědomí je to pro nás země, kde se "ještě střílí", a kde je po afghánském vzoru za každým pařezem schován jeden vousatý šílenec s dynamitem kolem pasu a kalašnikovem na rameni.

V Bosně samotné jsou Češi bráni jako mimořádně vítaný a vyspělý národ. Čeští odborníci, česká kultura, české osobnosti a ony Vámi ironizované "zlaté české ručičky" ovlivňovaly Bosnu nejméně poslední století.

Nejvýznamějším sarajevským architektem počátku 20. století byl Karel Pařík, jím projektované Národní divadlo zahájilo svou činnost představením Prodané nevěsty, v tomtéž divadle pár desítek let poté hostovala i Dana Medřická a Vlasta Fabiánová se svou Kočičí hrou.

Tamtéž se v osmdesátých letech hrály i hry Václava Havla. Naproti hlavní poště je dodnes most, který nese název Masarikov most. Češi byli a jsou vnímáni jako národ, který jim přinášel moderní věci, rozvoj, kulturu a nikdy jim neublížil.

Spíše jsem chtěl poukázat na to, že bosenský a náš svět jsou si velmi blízké, příliš blízké na to, abychom nad všemi těmi věcmi mohli jen tak mávnout rukou.

Zároveň by větší angažovanost České republiky mohla nabídnout významnou protiváhu probíhající orientalizaci - zejména v kulturní, vzdělávací a společenské oblasti. Ale vzhledem k tomu, jak "kvalitní" jedinci u nás vládnou, je toto pouze zbožným přáním.

Předhazujete mi konstrukce mýtu o západní nadřazenosti. Milý pane Mikolo, Západ se už po desítky let chová nadřazeně a imperiálně, v souladu se svými záměry.

Co se týká bohatství a materiálních možností, bezpochyby této části světa nadřazen je. Otázka je, jak tomu je "z vyššího principu mravního". Protože tam nebyla ropa či jiná strategická surovina, Západ místo ozbrojených jednotek poslal vysloužilé senilní diplomaty, kteří byli rádi, že najdou dveře, natož nějaké politické řešení.

Západ si neustále pokrytecky osobuje právo dělit svět na dobré a zlé, cejchovat černou či bílou barvou. V momentě, kdy bylo skutečně zapotřebí zasáhnout a zastavit násilí (ostatně ponoukané řadou západních činitelů a mecenášů), ukázalo se, jak moc jsou jeho ideje jen pokryteckými frázemi, a jak moc - a zde máte pravdu - je jeho chování vzorcem ryzího imperialismu kopajícího jen za své vlastní zájmy.

Je to právě Západ, který dnes houfně kritizuje např. ústavu BiH, která je sepsána na ryze národnostním, nikoli občanském principu. Západ neustále připomíná, že Bosna musí učinit ty a ony pokroky.

Jenže pane Mikulo, kdo v roce 1995 v Daytonských dohodách položil základy tohoto zcela nefunkčního politicko-správního systému, který drží pohromadě jen silou vůle? Byli to západní odborníci, politici, diplomaté.

Z toho důvodu nelze akceptovat tvrzení, že si tam musejí poradit sami, protože to není nic jiného, než čirý alibismus. Západ je, pane Mikulo, do utrpení místních namočen stejně jako nacionalističtí běsové vzešlí z Bělehradu a posléze ze Záhřebu.

Pokud bylo něco mým záměrem, pak připomenout (možná emotivní formou) nedávné utrpení a poukázat na dvojakost, pokrytectví a faleš, která na každém kroku provází přístup vyspělého Západu. Připomenout fakt, že Západ si opět osobuje právo být nadřazeným arbitrem a příp. se snaží "dát v zájmu nestrannosti ruce pryč", zatímco je přímým spoluviníkem bídné současnosti.

Trvám na svém tvrzení, že boje o Sarajevo a jeho obléhání nebyly v zásadě ani tak národnostní, jako civilizační válkou. Na straně jedné byli občané města, kteří se svým vzděláním, rozhledem, zkušenostmi, otevřeností a životním stylem byli oním "západním" elementem - se svou touhou po občanské svobodě a určitých hodnotách, které jsou pro Západ onou modlou.

Na straně druhé se postavila archaická fašizoidní ideologie rurálního, patriarchálního a přísně uspořádaného typu, která ve svém důsledku neuznávala jedince, ale v zásadě jen "národ"- ovladatelnou skupinu, které je možno určit i to, co si má dát k večeři na talíř.

Pokud mi předhazujete militarismus, přemýšlím, mám-li se tomu smát, nebo to brát jako urážku. Neměl jsem v úmyslu nijak zamlčovat násilí páchané všemi stranami konfliktu, o němž by toho ale vydalo na nejednu knihu. V záplavě různých více či méně relevantních informací jsem měl pouze v úmyslu připomenout jistou část, která přirozeně zapadá do daleko širšího rámce tehdejších události. Tragédií je každá jednotlivá oběť jakéhokoli válečného konfliktu. Ale v tomto případě je více než zjevné, odkud vyšlehly první plameny válečného pekla. A Sarajevo jako takové to nebylo.

Dnešní svět je natolik pokřivený, že je už těžké rozeznat, co je dobro a co zlo, proti kterému se pod rouškou všemožných idejí neustále někde bojuje. Selský rozum stačí na to, aby začalo být jasné, že věci nejsou takové, jakými se zdají být.

Ale v tomto případě šlo skutečně o poměrně jednoznačného primárního viníka, a atomizování a individuální posuzování každého jednotlivého případu válečného násilí není akceptovatelné. Pitvání balkánského konfliktu na jednotlivé elementární viny bez přihlédnutí k souvislostem je totiž jedním z přístupů Západu, který se snaží tehdejší události zahrabat pod únavnou hromadu nesourodých faktů a zastřít tak svou nespornou spoluvinu.

A k Vaší poznámce o politické manipulaci - chraň mě Příroda, abych se o něco takového pokoušel. Současným politikům a systému nikde na světě nevěřím ani nos mezi očima, mimo jiné právě po šoku, který pro mě znamenalo poznání událostí na Balkáně na vlastní oči a uši. Však uvidíte sám, nadejde čas, kdy se kolo dějin pootočí a budeme mít zase nějakou hezkou diktaturku - pokrytecký západní imperialismus, který si na demokracii hlavně hraje, asi těžko může dopadnout jinak.

Ještě bych měl poslední otázku, pane Mikulo - byl jste někdy v Bosně?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 31.3. 2010