Netanjahu tak smíchal dohromady romanticko-nacionalistická klišé s řadou historicky zavádějících tvrzení. Avšak daleko důležitější než zmiňování zákonů, práva nebo lidské slušnosti vůči ostatním etnickým skupinám bylo to, co z historie vynechal a z jak pokrouceného a chybného dějinného výkladu vycházel.

Zde jsou důkazy toho, v čem se Netanjahu zásadně mýlí a proč mu východní Jeruzalém nepatří.

• 1.Podle mezinárodního práva je východní Jeruzalém jako součást Západního břehu okupovaným územím, který Izrael jednostranně začlenil do svého jeruzalémského správního obvodu. Podle Čtvrté Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války z r. 1949 a Haagských směrnic z r. 1907 je okupačním silám zakázáno zasahovat do života okupovaných a přesídlovat na okupovaná území své obyvatelstvo. Izraelské vyhánění Palestinců z jejich domovů ve východním Jeruzalémě, zabírání jejich majetku a osídlování palestinské půdy židovskými osadníky je hrubým porušením mezinárodního práva. Tvrzení Izraelců, že vlastně Palestince neokupují, protože Palestinci nemají svůj vlastní stát, je kruté a tautologické. Je absurdní, když argumentují tím, že stavějí na prázdném území. Můj dvorek je prázdný, ale to ještě nedává Netanjahovi právo, aby na něm postavil činžovní dům.
• 2.Oproti Netanjahovým tvrzením je pravda taková, že dosavadní izraelské vlády nebyly ohledně východního Jeruzaléma a Západního břehu zajedno. Galiliho plán na osídlení Západního břehu byl přijat až v r. 1973. Ministerský předseda Jicchak Rabin se při mírových dohodách v Oslo zavázal, že se Izrael stáhne z palestinských území a umožní Palestincům vytvořit samostatný stát, za což byl zabit izraelskou ultrapravicí (která nyní podporuje Netanjahův kabinet). V r. 2000 potvrdil izraelský premiér Ehud Barak, že ústně přislíbil, že Palestinci mohou dostat zpět téměř celý Západní břeh a že může dojít k dohodě o východním Jeruzalému jako o budoucím hlavním městě palestinského státu. Netanjahu se snaží vytvářet dojem, že ultrapravicovou politiku Likudu ohledně východního Jeruzaléma a Západního břehu sdílely všechny předchozí vlády, ale to jednoduše není pravda.
• 3.Romantický nacionalismu mluví o „národu“ jako o věčném a majícím věčný vztah ke konkrétní částí země. Tento druh myšlení je fantaskní a mytologický. Národy se utváří a mění a někdy i zanikají, protože jejich potomci opouští víru, příslušnost a jazyk. Jejich příslušníci se pohybují všude kolem a od dob, kdy mnohé skupiny obývaly různé části země, nejsou přednostně svázáni s žádnou z nich. Jeruzalém nebyl založen Židy, tj. stoupenci židovské víry. Byl založen mezi lety 3000 až 2600 př.n.l. západosemitskými národy nebo možná Kanaánskými, společnými předky Palestinců, Libanonců, mnoha Syřanů, Jordánců a mnoha Židů. Když byl Jeruzalém založen, samotní Židé ještě neexistovali.
• 4.Jeruzalém byl postaven na počest starověkého boha Šalima. Neznamená tedy Město míru, ale spíše „zbudováno jako místo Šalimovo“.
• 5.„Židovský národ“ nevystavěl Jeruzalém před 3000 lety, tj. kolem 10. stol. př.n.l. Předně není jasné, kdy přesně se stal judaismus jako náboženství monoteistickým. Zdá se, že vývoj k němu byl pozdější, neboť pro období 10. stol. př.n.l. neznáme z archeologických vykopávek jiný kult než běžných kanaánských božstev. Ve 12. století př.n.l. též nedošlo k žádné invazi bývalých otroků z Egypta do zeměpisné Palestiny. Pyramidy byly budovány mnohem dříve a nevyužívaly otrockou práci. Kronika vlády Ramsese II. ze zdi v Luxoru nehovoří o žádných větších vzpourách či bojích otroků na Sinajském poloostrově. Egyptské prameny nikdy neslyšely o Mojžíšovi, dvanácti ranách aj. Židé a judaismus se během staletí vyvinuli z určité sociální skupiny Kanaánských usazených na území Palestiny.
• 6.Nejenže Jeruzalém nebyl zbudován neexistujícím „židovským národem“, ale Jeruzalém samotný nebyl pravděpodobně v 10. století př.n.l. ani osídlen. Zdá se, že místo bylo mezi lety 1000 a 900 př.n.l., což je vročení Davidova a Šalamounova království, opuštěno. Čili nešlo o „město Davidovo“, i když se nemluví o žádném jiném městě, kde by žil. Pro toto období nebyly archeology nalezeny žádné pozůstatky rozlehlých paláců či známky velkých státních celků a ani asyrské desky, které podávají zprávy o významově daleko menších událostech, jako o akcích arabských královen, neví nic o království Davida a Šalamouna na území historické Palestiny.
• 7.Jelikož nemáme archeologické důkazy o existenci židovského království pro období „prvního Chrámu“, není proto jasné, kdy přesně, mimo pozdější Hasmoneovské království, vládlo židovské obyvatelstvo Jeruzalému. V r. 722 obléhali Jeruzalém Asyřané, r. 597 př.n.l. dobyli město Babyloňané, kteří jej drželi až do r. 539, kdy byli sami poraženi íránskými Achaimenovci. V r. 330 př.n.l. obsadil Levantu Alexandr Veliký. Jeho následovníci v ptolemaiovské dynastii vládli Jeruzalému až do r. 198, kdy jej vystřídali další Alexandrovi dědici, Seleukovci. S povstáním Makabejských r. 168 př.n.l. přichází na scénu židovské Hasmoneovské království. To vládne Jeruzalému až do r. 37 př.n.l., ale již poslední z hasmoneovské dynastie, Antigonus II. Mattathias, byl v r. 40 př.n.l. schopen ovládnout Jeruzalém jen s pomocí Parthské říše. Od r. 37 vládl Jeruzalému Herodes, v r. 6 n.l. pak obsazují oblast, kterou sami nazývají Palestinou, Římané. Římané a později Byzantinci drží Jeruzalém od r. 6 do r. 614, kdy je město dobyto íránskými Sásánovci, ale již r. 629 se vrací pod kontrolu Byzance. V r. 638 obsazují Jeruzalém muslimové (nejprve Umajjovci a posléze Fátimovci, v letech 1071-1097 Turci) a spravují jej až do r. 1099, kdy je Jeruzalém dobyt evropskými křižáky. Křižáci povraždili nebo vyhnali z města Židy a muslimy. V r. 1187 dobyli muslimové pod vedením Saladina Jeruzalém zpět a povolili Židům návrat do města. Muslimové (od r. 1517 Osmanská říše) pak ovládali Jeruzalém až do konce I. světové války, dohromady tedy celých 1192 let. Stoupenci judaismu nezaložili Jeruzalém. Existoval pravděpodobně již 2700 let předtím, než se judaismus vůbec objevil. Židovská vláda nad městem přitom nebyla delší než 170 let, tj. během Hasmoneovského království.
• 8.Pokud tedy historické zbudování Jeruzaléma a historický vztah s Jeruzalémem opravňuje jeho kontrolu, jak tvrdí Netanjahu, vyjmenujme skupiny, které by na ni měly větší nárok:
  • A.Muslimové, kteří drželi a budovali Jeruzalém přes 1191 let.
  • B.Egypťané, kteří jej ovládali jako vazalský stát po sedm století ve druhém tisíciletí př.n.l.
  • C.Italové, kteří mu vládli po dobu 444 let až do pádu Římské říše v pol. 5. století. D.Íránci, kteří Jeruzalém drželi po dobu 205 let během dynastie Achaimenovců, po tři roky během Parthské říše (poslední z Hasmoneovských byl fakticky jejich vazalem) a po dobu 15 let během vlády Sásánovců.
  • E.Řekové, kteří ovládali Jeruzalém přes 160 let, pokud můžeme považovat Ptolemaie a Seleukovce za Řeky.
  • F.Dědice Byzance, což mohou být jak Řekové tak Turci, kteří vládli Jeruzalému 188 let. Přičemž pokud budeme považovat za dědice Řeky a připočteme čas helénistického panství, dostanou se Řekové coby vládci Jeruzaléma na dobu téměř 350 let.
  • G.Je zde také nárok Iráku položen na základě asyrského a babylonského podmanění Jeruzaléma, stejně možná jako vlády Ajjúbovců, dynastie Saladina, který byl iráckým Kurdem.
• 9.Samozřejmě Židé, kteří jsou historicky spojeni s Jeruzalémem skrze Chrám, nehledě na to, do kdy se toto spojení datuje. Tento vztah se však většinu historického času vyvíjel pod íránskou, řeckou či římskou nadvládou, kdy Židé Jeruzalém politicky nekontrolovali. Nemůže být proto základem nároku na politickou kontrolu celého města.
• 10.Ani po potlačení druhého povstání proti Římu (povstání Bar Kochby) v r. 136 n.l. Židé z Jeruzaléma a zbytku Palestiny neodcházeli, žili a farmařili i nadále pod římskou a později byzantskou mocí. Pozvolna konvertovali ke křesťanství, po r. 638 postupně všichni až na 10 % přešli na islám. Palestinci jsou tak v současnosti potomci starověkých Židů a mají všechna práva žít tam, kde žili jejich předci po staletí.

(Z anglického originálu se souhlasem autora přeložil Zdeněk Jehlička )