Pan Urban v lednu na jahodách, aneb Kde jsou ty časy

30. 3. 2010 / Karel Dolejší

Co jsem "tím" chtěl říci říkám na Britských listech opakovaně již řadu let: To, že na Západě v poválečných třiceti zlatých letech rozkvetl sociální stát, není otázkou čísi všemocné libovůle, ale velice speciálních historických podmínek, které jsou jednoduše pryč a nedokážeme je znova vytvořit. Je možné konzervovat zbytky toho, co ze sociálního státu dosud zůstalo, ale pak jde o ústupové boje bez naděje na vítězství. Je až trapné říci to takto, ale už nevím, jak ještě názorněji formulovat pro "nechápavé": Pan Urban se nedočká renesance sociálního státu o nic více než jahod v lednu či opakování své první lásky. Dočká se přesného opaku.

Lovci doby kamenné na počátku posledního postglaciálu lovili mamuty. Byli v tom tak úspěšní, že posléze všechny mamuty vyhubili. Přestože dosud žijeme v postglaciálu, mamuty kupodivu nelovíme. Říkat, že postglaciál je dobrý, protože v něm bylo možno lovit mamuty, není dnes příliš inteligentní. Když se společnosti pohybují po neudržitelných vývojových trajektoriích, návrat do předchozího stádia, které by se nám přeci tolik líbilo, ale bohužel je to tam, zůstává napříště pouze snem těch, kdo vůbec nepochopili svou dobu.

"Později se ovšem ukázalo, že kapitalismus se bez této dělby práce docela dobře obejde", namítá Pavel Urban na argument, že rozšíření otroctví patřilo k podmínkám rozkvětu kapitalismu. Můžu ovšem ujistit - mimo jiné s poukazem na celoživotní dílo amerického historika a sociologa Immanuela Wallersteina - že bez mezinárodní dělby práce se kapitalismus v žádném případě neobejde, a že takřka bezprávní zaměstnanci v Africe, Indii nebo Číně jsou právě nezbytnou součástí procesu zlevňování našeho spotřebního zboží. Jako už tolikrát před tím, pan Urban vidí z reality pouze to, co se mu z ní líbí, a vybírá si to z dortu skutečnosti jako oblíbené třešinky, přičemž nevábný zbytek zanechává na talíři bez povšimnutí a doufá patrně, že ho brzy někdo odnese stranou, kde nebude tolik na očích.

píše polský sociolog Zygmunt Bauman ve své připravované knize. Ujišťuji nostalgického pana Urbana, že i já bych si stejně jako on rád myslel, že "by asi bylo lepší psát o velké a stabilní společnosti" - bohužel ale (nejen ke smůle mojí a Urbanově) v lednu prostě jahody nezrají. Doopravdy. Pokud nedojde k něčemu naprosto neplánovatelnému a dokonce nepředvídatelnému, naše problémy v rozpadajícím se národním státě budeme dobudoucna muset řešit v rámci komunit vyplňujících úzké póry staré umírající společnosti. Není to otázka toho, o čem sníme nebo co se nám zdá být dobré, případně "přirozené", ale toho, co je ještě v tuto chvíli reálně možné. Že ztratíme rámec "velké a stabilní společnosti" či "stát římského typu" s politicky tolerantním zřízením, o tom už v tuto chvíli jednoduše nemůže být pochyb. Už to vše v praxi probíhající privatizací zastupitelské demokracie do rukou různých lobby dávno ztrácíme. "Starý řád, založený na úzkém sjednocení, vzájemném propojení či promíchání (vlastně na praktické jednotě) území, státu a národa, a na moci, která zdánlivě navždy uzavřela sňatek s politickým životem teritoriálního národního státu coby jedinou výkonnou agenturou - řád donedávna považovaný a uplatňovaný coby princip planetární distribuce suverenity a coby její nezrušitelný základ - právě odumírá" (Bauman).