To, že ODS po nástupu Topolánka vyhrávala jedny volby za druhými, byla spíše otázka únavy z ČSSD a její krize než voličské atraktivnosti ODS.

Po podivně vyhraných volbách 2006, kdy došlo k patu ve Sněmovně, Topolánek vláčel na noze jako kouli ideologické poučky Vlastimila Tlustého a jemu podobných. Tlustý se stal dokonce ministrem financí první Topolánkovy vlády. To, že se ODS Tlustého nakonec zbavila, považuji za jeden z hlavních úspěchů Mirka Topolánka.

Na druhou stranu sestavení vlády, postavené na přeběhlících a zároveň usilující o nepopulární reformy, ztělesněné pouhým technickým opatřením zdravotnických poplatků, bylo neprozíravým krokem.

V lednu 2007 společnost přirozeně směřovala k předčasným volbám a Jiří Paroubek měl dostat, ke svému zničení, šanci sestavit kabinet. Topolánek ze strachu paradoxně umožnil šéfovi ČSSD, aby se i přes svůj projev po sněmovních volbách 2006 stal legitimním vůdcem opozice proti tápavě pravicové vládě oslabené na všech frontách.

ODS si také uškodila svým prosazováním V. Klause jako českého prezidenta. Klaus přitom Topolánkovu koalici se zelenými, v níž "cizák" Schwarzenberg dělal ministra zahraničí, neměl v lásce.

Zejména prezidentská volba na začátku roku 2008 byla už vyloženě proti zájmům ODS a Klaus se od strany, již založil, distancoval hned, jakmile ji přestal potřebovat.

Topolánek sloužil jako Klausův užitečný idiot. ODS se ovšem proti Klausovi za Topolánka stala stranou méně ideologickou, otevřenou Evropské unii a nabízející větší koaliční potenciál, než bylo "smluvně-opoziční" dělení koryt a moci. Ale po pádu druhé Topolánkovy vlády (a tu zase jako užitečný idiot posloužil Klausovi Jiří Paroubek) ODS naprosto ztratila iniciativu.

Fischerův kabinet odráží reálnou politickou situaci v zemi, v níž je silný mandát a z něj plynoucí odpovědnost něco nemožného. Paroubek žije očekáváním satisfakce za prohrané volby 2006 a udělá vše pro to, aby je vyhrál (teď jde o to neudělat chybu). Stačilo mu od roku 2006 jen se trefovat do Topolánkovy ODS chycené bezmocně v síti patu. ODS nedokázala prosadit předčasné volby na podzim 2009, což jí stálo její poslední zbytek sebedůvěry. Frustrovaní hejtmané, kteří si zvykli vládnout v krajích a najednou byli zcela vyhlazeni oranžovou potopou, nepřispěli ke stranické stabilitě stejně jako aféry pražské ODS od Jančíka po OpenCard. Předseda nejsilnější politické strany v zemi rezignoval na poslanecký mandát!

Tehdy měl raději rezignovat na svou funkci... jenže kdo by ODS vedl místo něj? Vnitrostranická opozice proti Topolánkovi neuspěla ani v postavě Béma (profláklého šéfa pražské radnice), ani Gandaloviče (spojovaného s krajskými "mrtvými dušemi").

Prvním místopředsedou ODS byl zvolen bezvýznamný pražský politik Vodrážka. Tím strana vyslala signál, že vedle Topolánka jde jen o klubko zápasících klik, z nichž žádná nemá na to, aby nastoupila do vedení po případném Topolánkově pádu. Vodrážka vystřídal Nečase, který se do té doby jako první místopředseda choval k Topolánkovi tak loajálně, že by jej málokdo považoval za bývalého Klausova favorita.

Proč byl vyměněn? A proč nyní nastupuje jako volební lídr ODS právě on a nikoli, jak by to mělo být správně, Vodrážka?

Po Topolánkově neformálním rozhovoru pro gay časopis LUI se zřejmě v blízkosti voleb cítil bezpečný už i do té doby bezvýznamný a neviditelný šéf Senátu Sobotka (osobnost na úrovni šéfa Sněmovny Vlčka) a zaútočil na šéfa strany, za nějž nemohlo být žádné náhrady. Přidali se Julínek (se svými zvláštními, poplatkovými zásluhami o ODS), Vondra (povedená radarová kampaň) a Němcová (ještě bezvýznamnější než Sobotka).

Křehká rovnováha různých klik se rozpadla a Topolánkův mandát se ukázal prázdný, o Vodrážkovi ani nemluvě (místo něj si tam mohli dát dřevěnou loutku a neurážet důstojnost člověka).

Předseda nejsilnější strany v zemi, který se dušoval při sestavování přeběhlické vlády, že kompromis s přeběhlíky dělá jen proto, že mu jde o reformy, skončil přemožen realitou, protože jeho politika stála více na strategických aliancích (díky takové alianci se Zahradilem se ostatně dostal do křesla předsedy) a politických gestech než na politické odvaze. Jiřímu Paroubkovi pouze umetl cestu k moci.

ODS - a zejména tehdy už zlomený Topolánek - měla mít odvahu vyprat si tohle špinavé prádlo místo bezzubé volby Vodrážky za prvního místopředsedu. V současné době, pár týdnů před volbami, je naprosto nejasné, kdo tu stranu vlastně bude představovat, až se po volbách bude volit nové předsednictvo. Nečas nemá žádný skutečný mandát reprezentovat ODS jako volební lídr a je pouze nouzovým řešením v krátkém (iluzorním?) příměří mezi klikami uvnitř strany.

To, že k sesazení Topolánka došlo těsně před volbami, vyhovuje právě zbabělcům typu Přemysla Sobotky, neboť nemůže dojít k žádné seriózní debatě o alternativě a k otevřenému střetu o mandát uvnitř strany.

Ale slyšeli jste někdy o tom, že by nějaká politická strana udělala takovou hloupost a sestřelila kvůli neformálnímu rozhovoru pro gay časopis svého předsedu těsně před volbami, v nichž čelí velmi silnému a mnohem lépe postavenému soupeři?

To je unikát "spiknutí bezvýznamných", které právě proběhlo uvnitř ODS.

Topolánek tím může paradoxně jen získat, probudí-li se strana po volbách k sebereflexi a bude-li žádat účty od těch, kdo takovou absurditu způsobili. Už teď před volbami bude zajímavé, zda ODS udrží jednotnou linii za Nečasem, neboť ta nynější jednotnost a rozhodnost uspět ve volbách je podle mne jen snahou zakrýt šok z toho, co se to vlastně stalo.

Podle novinových zpráv bude v následujících dnech zuřit bitva o Ivana Langera, takže představení zdaleka neskončilo. I prosakování zpráv o Topolánkově neformálním jednání kdesi v hospodě s různými šedými eminencemi o "komplexním řešením" (koho ještě strhnout se sebou a koho už ne) trochu poodhaluje to, kam až ODS klesla.