New York Times: Svědectví o vraždění civilistů v Jemenu

12. 10. 2016

"My děti z Jemenu chceme realizovat své naděje: studovat a hrát si a dosáhnout svých cílů. Spíme ve strachu: budíme se ve strachu a odcházíme z domova ve strachu."

Když padají blízko bomby, šokové vlny otřásají silně celým domem a rozrážejí okna a dveře. Máme pocit, jakoby nám k výbuchům docházelo v uších. Můj syn a nejmladší dcera - Haneen je 12 - se probouzejí křikem, utíkají všemi směry v temných místnostech.

Na stránkách deníku New York Times, kde je originál tohoto článku, je zveřejněno video leteckého úderu, který byl tak blízko, že nás vyhodil z postelí.

Manželka a já jsme si dohodli rozdělení rolí. Stará se o našeho chlapce, který spí v našem pokoji. Já se starám o dívky, které spí ve vedlejším pokoji. První slova, která jim říkám, jsoiu: "Jste v pořádku. Jsme všichni v pořádku. Výbuch je daleko od našeho domu. Žádnou paniku. Jsme všichni v pořádku. Jste v pořádku."

Shromáždím je všechny dohromady a navzájem se všichni obejmeme. Pokud je to zvlášť hrozná noc, spíme všichni společně. Když válka začala, vysvětlil jsem dcerám, o čem to je: kdo bojuje a proč. Chápali, že nejsme pro žádnou z bojujících stran přímým cílem, ale že ke kolaterálním škodám dochází a můžeme zahynout kdykoliv.

Tak omezujeme to, kam chodíme. Děti tomu říkají, že "jsou v domácím vězení".

Myslím si, že by ale měly chodit do školy, navzdory mému strachu. Prostě věřím, že vzdělání je brána k bezpečnější budoucnosti.

Asma, které je 14, první utrácí peníze a jako poslední je šetří. Miluje děti a své kamarády. Plakal jsem, když jsem viděl, co napsala na Facebooku:

"Bojíme se katastrofy, protože je bolestné, když někdo zabíjí jiné lidi, matky, otce a děti. Je tomu, jako kdyby bylo svědomí lidí jako kámen. A všichni, kdo mají moc, si dělají, co chtějí."

Haneen, 12, je kreativní a mluví otevřeně. Pořád se ptá, co ještě nebylo vynalezeno, protože chce vynalézt něco, co by přineslo všem lidem prospěch.

Jednou, když jsem se omlouval, že jsem přišel domů pozdě, protože jsem byl v práci a pomáhal jsem dětem Jemenu, obrátila se na mne: "My jsme také děti Jemenu." Tohle napsala na Facebooku:

"Situace se každodenně zhoršuje. Naše studia přestala, hrát si je zakázáno. Přestala téci voda a nejde elektřina. Každý den jsou výbuchy silnější a blíže nám.

Avšak mám dvě otázky, které mě matou: Jak bude naše budoucnost krásná, jestliže oni Jemen zničí? Kdy tahle válka skončí a Jemen bude osvobozen a budoucnost bude krásná, dopustí-li to Bůh?"

Moje děti byly v sobotu doma, když bomby usmrtily v pohřební síni v Sanaa více než 100 lidí. Mluvil jsem v živém rozhovoru v arabštině v BBC jménem organizace UNICEF o epidemii cholery. Cestou domů jsem viděl fronty u nemocnice.

Moje děti se dověděly o útoku později, poté, co dopsali svůj domácí úkol. Ptali se, jestli někdo z mých známých byl usmrcen.

Řekl jsem jim o jednom: primátor města Sanaa. Byly šokovány. Zkontroloval jsem jim domácí úkoly, abych něco dělal. Ale jakmile šly spát, letecký úder otřásl naším domem. Následovaly dva další. Přestěhoval jsem je z jejich pokoje do místnosti uprostřed domu. Spí vedle sebe na jediné matraci, kde je mohu obejmout, pokud je čtvrť zasažena leteckým úderem.

Takhle žijeme ve válečné zóně. Každý den se dovídáte, že byl zabit nebo byl zraněn váš přítel nebo příbuzný. Jste svědky, jak zničili čtvrť, v níž jste v dětství vyrůstal, vaši školu a obchod, kde jste si kdysi kupoval bonbóny.

Musíte žít bez elektřiny, bez vody a bez sociálních služeb. Nechcete ale žít život, jehož největším úspěchem je, že jste přežili další jeden den a že vám zrovna jde nepřerušeně internet.

Kompletní článek v angličtině ZDE