Manipulace extremistů a populistů o financování ČT a ČRo aneb krátký průvodce vařením žáby

5. 11. 2026 / Bohumil Kartous

Internetem se šíří formou zdánlivě věcných komentářů předem připravená propaganda, která má zastřít jediný skutečný důvod ke změně financování veřejnoprávních médií: útok na jejich nezávislost. Pojďme si to hezky vysvětlit.

V reakci na protest proti snaze extremistů a populistů z Babišovy vlády o změnu financování České televize a Českého rozhlasu, jehož cílem je snadnější manipulovatelnost s rozpočtem a tedy snížení jejich nezávislosti, se mi od příznivců extremisticko - populistické vlády Andreje Babiše dostává různých vysvětlení, proč je to vlastně v pořádku. Jde o směsici rádoby faktických tvrzení a iracionálních útoků na protestující, snahu diskreditovat je nebo podsunout lež o tom, že nerespektují výsledky voleb, případně že jejich protesty nejsou autentické.

Pominu irelevantní bláboly a poukážu pouze na to, co se může jevit jako smysluplný argument. A vysvětlím, proč smysluplný není.

Zásadní argumenty, které extremisté a populisté připravili pro “vaření žáby”, tedy vytváření zdánlivého dojmu legitimnosti jejich postupu, jsou následující:

Změnou financování se míra nezávislosti nezmění. V Evropě je to běžné.

Hrubě zavádějící. Když dva dělají totéž, není to totéž, záleží na kontextu. Babišova vláda chce změnu financování zneužít a svými záměry se netají.

Změnou financování v kontextu současného politického dění v Česku se míra nezávislosti České televize a Českého rozhlasu změní zcela dramaticky. Vládní koalice a její představitelé se netají snahou ovlivňovat veřejnoprávní média v Česku dlouhodobě, přičemž k tomu aktivně používají svých nominantů v radách ČT a a ČRo.

Snaha o změnu financování je bez jakýchkoliv pochybností eskalací tohoto zájmu, sledujícího neutralizaci kritiky populismu a extremismu současné koalice, stejně jako mnoho kauz týkajících se politických představitelů této vlády v souvislosti s jejich osobním kontroverzním jednáním (čistky ve státní správě, snaha omezit účinný výkon spravedlnosti, snaha paralyzovat změnou financování veřejnoprávní média samotná, Babišův střet zájmů, Čapí hnízdo, dotace pro Agrofert, snaha výrazně snížit Tykačovy závazky na rekultivaci těžbou zničené krajiny, zaměstnávání nekvalifikovaných propagandistů na ministerstvech, podezření z krácení daní Okamurova pobočníka Fialy, byty Mrázové a Bartha, Turkovy nespočetné kauzy, od podezření z fyzického násilí na ženách, přes hajlování a nenávistné projevy až po zaviněnou nehodu se zdravotnickým autem, je toho skutečně velmi mnoho).

Je přitom zcela zřejmé, že veřejnoprávní média se v případě podezření na nezákonné nebo neetické jednání nevyhýbala podobným případům ani během mandátu minulé vlády, ať už šlo o korupční kauzu v Pražském dopravním podniku Dozimetr, Blažkovo praní bitcoinu přes ministerstvo spravedlnosti nebo cokoliv dalšího. Nelze tedy tvrdit, jak se snaží extremisté a populisté předstírat, že veřejnoprávní média straní současné opozici. Jde o účelové, vědomě lživé tvrzení, které má pouze obhájit to, co je zjevné, tedy zvýšení tlaku na autocenzuru ČT a ČRo prostřednictvím každoročního ovlivňování rozpočtu.

Argument, že se jedná postup běžný jinde v Evropě, zapírá právě záměr současné koalice. Když dva dělají totéž, není to totéž, jak dobře ukazuje analýza přístupu k veřejnoprávním médiím v Norsku a Maďarsku v době Orbána (stejný model, ale úplně jiná míra politického tlaku) . Rusko i Evropa posilují zbrojní rozpočet, první z toho důvodu, že chce ohrožovat ostatní, druhý proto, aby se před touto hrozbou bránil. Změna financování veřejnoprávních médií v Česku podle údajných vzorů z Evropy nemá sloužit jejich stabilizaci a rozvoji, ale jejich okamžitému a nevratnému oslabení.

Média veřejné služby nesleduje každý, nebudeme lidi nutit, aby se na jejich provozu podíleli.

Zavádějící. Podobně bychom mohli uvažovat o zdravotním, sociálním nebo vzdělávacím systému. Veřejnoprávní média mají v současnosti nenahraditelnou roli.

Podívejme se na sociální či zdravotní systém nebo na veřejné školství. Jejich služeb každý z nás nepochybně využívá různou měrou a přitom se na nich placením daní všichni podílíme. Poměr mezi mírou příspěvku a mírou využití je vysoce individuální, někdo více čerpá, někdo více přispívá. Takhle přesně funguje vyspělý demokratický stát, pečující jednak o sociální smír (dostupností zdravotní a sociální péče), jednak také o udržitelnost samotné demokracie (dostupností vzdělávání a snižováním socioekonomické zátěže determinující budoucí život). Najdou se nepochybně v Česku lidé, kteří se domnívají, že nelze nutit lidi k tomu, aby se na těchto složkách státu finančně podíleli. Jsou to krajní libertariáni, potažmo anarchokapitalisté, kteří tvoří maximálně nějaké názorové promile. Jsou to lunatici, kteří nechápou, že masová společnost nemůže fungovat pouze a jen na rozhodnutí jedince v daném okamžiku, nýbrž že potřebuje rozumnou míru regulace, která eliminuje rozhodnutí vytvářející budoucí neřešitelné problémy.

Veřejnoprávní média mají velmi specifický status, jenž by měl v důsledku změn informačního prostředí posilovat, nikoliv oslabovat. Digitální prostor způsobil zjevnou informační difuzi:

• rozostřením zdrojů informací, 

• zamlžením zájmů stojících v jejich pozadí, 

• neprůhledností řetězce jejich šíření, 

• algoritmickým ovlivňováním preferencí uživatelů, 

• urputnou snahou o emoční zachycení pozornosti v obrovské konkurenci jiných,

• zkratkovitostí způsobenou informačním přetlakem, 

• možností manipulace dosahu neautentickými účty na komunikačních platformách. 

V takovém prostředí je funkce veřejnoprávních médií jako kredibilních a stabilních pilířů informačního prostoru, jejichž činnost se řídí vnitřním profesním a etickým kodexem a je zároveň ochráněna od přímého politického vměšování nenahraditelné a z hlediska definice se na ni má vztahovat termín kritická infrastruktura. To, co vnímáme jako hybridní konflikt a to, co má zjevný dopad na úroveň a udržitelnost demokracie nejen v Česku probíhá v drtivé většině právě jako snaha zneužití informačního rozostření k manipulativnímu zvyšování nedůvěry v demokracii, polarizaci a radikalizaci takových postojů a v konečném důsledku k politickému uchopení moci v neprospěch demokracie samotné. A samozřejmě, že tento zájem vláda extremistů a populistů cílevědomě sleduje a samozřejmě že ochranná a podpůrná funkce veřejnoprávních médií je v tom významnou překážkou, stejně jako například funkční nezávislost justice nebo ochrana úřadů před jejich faktickým uchopením politickým zájmem. To vše se snaží, stejně jako nezávislost veřejnoprávních médií, současná vláda oslabit.

Kdo chce, může nadále svobodně veřejnoprávní média podporovat.

 
Naivně manipulativní. Je to stejně hloupé, jako návrh zrušit důchody s tím, že důchodce nadále může každý svobodně podporovat.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že lidé budou nadále podporovat veřejnoprávní média i v případě konce koncesionářských poplatků. Nikdo jim to nezakazuje. Jde ale o “argument”, který popírá důležitost veřejnoprávních médií (jak ostatně populisté a extremisté přiznávají, viz poslední výroky politického kverulanta Okamury). Změna zákona totiž takovou podporu učiní velmi nestabilní a závislou na mnoha dalších faktorech, podle kterých bude řada podporovatelů vyhodnocovat, zda podporovat nadále, přerušit podporu, nebo ji úplně ukončit. Může jít o osobní finanční situaci, urgenci jiných společensky důležitých potřeb, nebo ztrátu zájmu právě kvůli tomu, že vlivem autocenzury a snížení rozpočtů došlo ke snížení kvality výstupů veřejnoprávních médií.

Podsouvat těm, kdo za nezávislost veřejnoprávních médií protestují, že je mohou na rozdíl od ostatních podporovat nadále, je podobně manipulativní, jako kdyby se - hypoteticky - vláda rozhodla snížit dostupnost zdravotní či sociální péče změnou financování a příznivci takového kroku namítali, že každý na to přece může dál přispívat. V takovém případě by nepochybně došlo ke kolapsu životně důležitých funkcí státu. Proto jsou některé veřejné zájmy chráněné zákonem, lépe řečeno strukturou zákonů, jež zajišťuje stabilitu a dostupnost služeb nutných pro fungování demokratické společnosti. A veřejnoprávní média mezi takové služby patří, jelikož vytváří informační pilíř v době přesycené informačními manipulacemi. Jde o doslova kritickou infrastrukturu.

Jistě je možné namítat, že o výdajích na kritickou infrastrukturu demokratického státu, a z obecného hlediska sem patří třeba i zachování sociálního smíru a podpora společného hodnotového rámce, také rozhoduje vláda a že je součástí státního rozpočtu. Za prvé jsou některé z těchto potřeb záměrné ochráněny před politickou volatilitou, například valorizace důchodů nebo zákonem zajištěné automatické zvyšování platů učitelů. Mohli bychom tedy říct - podle stejného vzorce uvažování, že důchodce a učitele mohou lidé svobodně podporovat na základě vlastního rozhodnutí.

Za druhé, veřejnoprávní média vytváří veřejný zájem sui generis tím, že potřebujete zajistit jejich co největší nezávislost na politickém rozhodování, jelikož vztah závislosti ohrožuje podstatu jejich veřejné funkce (poskytovat kritický náhled na politické události a odkrývat případná pochybení či zneužití ve výkonu politické moci). Proto - logicky - nelze přistoupit na pseudoargument, že vláda extremistů a populistů nebude zneužívat prostředky k potlačení nezávislosti veřejnoprávních médií. Zvlášť pokud si je vytváří metodou 4:36. 

Změna financování je nutná, aby mohl veřejnoprávní média kontrolovat Národní kontrolní úřad.

Nesmysl. Kontrola hospodaření existuje a k rozšíření pravomoci NKÚ není třeba měnit financování ČRo a ČT

Ústavní novela, která má NKÚ dát pravomoc prověřovat hospodaření ČT a ČRo, existuje nezávisle na zrušení poplatků. Připravil ji senát, vláda ji podpořila a souhlasí s ní i vedení České televize a Českého rozhlasu. Kontrolu NKÚ měla v programovém prohlášení vláda i předchozí vláda. Jde tedy o téma, na kterém panuje shoda napříč politickým spektrem a které nevyžaduje žádný zásah do způsobu financování.

Takto je to ve Velké Británii: BBC se financuje z poplatků, a přesto její hospodaření prověřuje britský národní kontrolní úřad. Ani NKÚ v tom nevidí rozpor, při kontrole České televize se chce inspirovat právě v Británii. Spojovat kontrolu se zrušením poplatků proto neslouží transparentnosti. Slouží k tomu, aby krok, který média oslabuje, vypadal jako krok, který je zprůhledňuje.

Opoziční strany požadují, aby se zákony o ČT a ČRo staly zvláštním typem zákonů, k jejichž změně je nutný aktivní souhlas obou parlamentních komor. Takovou ochranu dnes má například volební zákon. Požadavek vychází z prosté úvahy: když se mění pravidla dohledu nad institucí, jejímž úkolem je kontrolovat moc, je rozumné zároveň zajistit, aby ji tatáž moc nemohla jednou hlasovací většinou ovládnout. Pokud Babišova odmítá kontrolu doplnit pojistkou nezávislosti, dává tím (nepřekvapivě) najevo, že její kroky nejsou motivovány zvýšením transparentnosti, nýbrž získáním větší míry vlivu.

Česká televize a Český rozhlas hospodaří netransparentně a mohou šetřit.

Absurdní tvrzení. Hospodárnost mají kontrolovat orgány rad obou institucí, v nichž mají populisté a extremisté dlouhodobě své zástupce.

Hospodaření veřejnoprávních médií kontrolováno je. Rada ČT a Rada ČRo a jejich dozorčí komise mají právo nahlížet do všech smluv a účetnictví. Obě instituce musí nechat ověřit účetní závěrku auditorem a jejich výroční zprávy o hospodaření schvaluje Poslanecká sněmovna PČR. Kontrola NKÚ může tento systém za jistých okolností užitečně doplnit, ale on už přece dávno existuje. Nehledě na to, populisté a extremisté mají v radě zástupce, kteří toto mohli (ze své pozice měli) dávno připravit, mají-li doje, že instituce plýtvají veřejnými prostředky.

Výmluvné je z hlediska údajné analýzy hospodaření a hledání úspor pořadí kroků. Vláda chce rozpočet ČT a ČRo snížit zhruba o 15 % dřív, než NKÚ vůbec cokoli prověří. Je to podobné, jako kdyby ministr zdravotnictví nejprve škrtl nemocnici rozpočet a teprve potom poslal kontrolu, aby zjistila, zda tam plýtvají. Samotný NKÚ přitom úspory nařídit nemůže. Jeho činnost spočívá pouze ve zjišťování nedostatků, náprava i úprava rozpočtu by vyžadovaly změnu zákona. Kontrola tu tedy neslouží jako podklad pro rozhodnutí, ale jako dodatečné zdůvodnění rozhodnutí, které už padlo.