30. 10. 2026
Jak poznamenal bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves: "Čím dále na západ jdete, tím více Rusko vyhrává", čímž poukazuje na silnou podporu proruských stran ve Francii a Německu, která je v zemích střední a východní Evropy znatelně nepřítomná. V zemích nejblíže Rusku, které si nejvíce uvědomují hrozivé úmysly Kremlu, nejsou rizika taktik šedé zóny, jako jsou sabotáže, letecké vpády a nelegální migrace, stejně velká. Nicméně úroveň společenské odolnosti a výdajů na obranu ve frontových státech je mnohem silnější, přičemž střední a východní Evropa opět vedou zbytek kontinentu spolu se svým historicky zaměřeným strategickým myšlením.
Dalším klíčovým bodem řešeným ve Varšavě byl rozsah, v jakém se Rusko zapojuje do konfliktu s Evropou. Protože Rusko je nyní ve válce s Evropou; ne hybridní válce, ale trvalém konfliktu téměř každodenní agrese nejen proti sousední Ukrajině, ale i vůči členským státům EU a NATO mnohem dále od fronty. To bylo výstižně poznamenáno mnoha řečníky, kteří sice uznávali, že ruské kroky jsou dostatečně záměrné na to, aby reakce NATO byla pod hranicí článku 5, ale tvrdili, že nejsou méně závažné a mohly by vést k významným ztrátám na životech.
Ve skutečnosti už pravděpodobně nebude bod konfliktu pro článek 5 přímo na ruské hranici v Narvě v Estonsku, ale stejně dobře by to mohlo být Lipsko v Německu nebo průliv Øresund mezi Dánskem a Švédskem. Vnímání hrozeb ze strany ruských úmyslů však zůstává v rámci aliance velmi rozdílné, přičemž státy od Španělska a Portugalska po Itálii a Belgii si zatím neuvědomují realitu nového stavu konfliktu.
Navíc bude rok 2027 náročným rokem pro jednotu aliance s klíčovými volbami ve dvou nejsilnějších členských státech EU: prezidentskými ve Francii a sérií německých zemských voleb, včetně Severního Porýní-Vestfálska. S tím, jak Kreml aktivně podporuje AfD v Německu a Národní shromáždění ve Francii a posiluje francouzskou krajní levici, existuje značné množství voličů, kteří hrozí obrátit se v době trvalých domácích i mezinárodních otřesů k politickým extrémům. Prezident Trump byl většinou kritizován řečníky, jako byl ruský opoziční představitel a šachový mistr Garry Kasparov, který tvrdil, že Trump se chová, jako by byl ruským aktivem, a dohoda o ruské naftě byla také široce kritizována politiky EU a osobnostmi jako Vladimir Kara-Murza. Nicméně ve Varšavě panoval silný pocit, že do příštího roku je míč převážně na straně Evropy, pokud jde o míru jednoty, kterou může ukázat, a podporu, kterou může Ukrajině poskytnout. To je přirozený důsledek touhy po "evropském NATO" v době multipolarity, které nese větší část břemene a vyvíjí nástroje a systémy pro autonomní jednání.
Nejvýraznější však byla naléhavá výzva řečníků od bývalého britského ministra obrany Bena Wallace po viceprezidenta Nadace Svobodné Rusko Vladimira Kara-Murzu, aby Evropa byla odvážná a nebála se dělat to, co je správné. To zahrnuje dramatické rozšíření sankcí proti Putinovi, jeho vnitřnímu okruhu a ruským bankám, stejně jako získání ruských zmrazených aktiv na podporu Ukrajiny. Podle Davida O'Sullivana, zvláštního vyslance EU pro implementaci sankcí EU, zůstává tato otázka v rámci bloku sporná, historicky kvůli Maďarsku, ale také zásadně kvůli Belgii, kde je držena většina ruských aktiv.
Kara-Murza také trval na tom, že Evropa a Západ by se měly začít připravovat na postputinovské Rusko, ať už je jakkoli vzdálené. Rozpad impérií a diktatur často následuje slavné heslo Ernesta Hemingwaye o bankrotu, které se zdá nastávat "postupně a pak náhle". Zatímco ruská ekonomika nepochybně trpí, nyní je pevně v pohotovosti a je do značné míry chráněna před dopady sankcí způsobem, který působí jako stabilita, ale zároveň zakrývá vrzající základy pod povrchem. V očích Kara-Murzy bylo Rusko také oslabeno tím, že se stalo "vazalským státem" Číny, což by mělo rozčilovat mnoho dalších ruských nacionalistů, kteří dosud zůstali loajální k Putinovým revanšistickým cílům vůči sousedům.
Téměř pět let po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu je pravda, že Evropa se postavila a ukázala jednotu pozoruhodnými způsoby. Samotné německé zbrojení, v kombinaci s přistoupením Finska a Švédska k NATO a rostoucími výdaji na obranu po celém kontinentu, jsou významné úspěchy. Ve Varšavě však panoval také výrazný pocit, že Evropa zůstává uvězněná mezi ambicemi supervelmocí USA a Číny, neschopná si najít vlastní cestu, vyrábět vlastní zboží a dodavatelské řetězce, stejně jako vlastní strategii řešit výzvy od Arktidy po Jihočínské moře. Je zde únava z rozšiřování EU, včetně budoucí debaty o rozšiřování vůči Ukrajině, která bude pravděpodobně stejně sporná v sousedním Polsku jako ve Francii.
Prozatím je Evropa sjednocena duchem, ale ne strategií. Jako institucionální blok a širší geografický celek se plně nezavázala k vítězství Ukrajiny a porážce Ruska. Zůstává skeptická vůči své vlastní moci a svému postavení ve světě. A přesto jsou všechny ingredience přítomny k tomu, aby se tento okamžik stal evropským okamžikem, vedeným pragmatickými hlasy jednotlivých členských států, jako je Polsko, zevnitř, a ovlivněn proklamacemi a měnícími se prioritami velmocí, jako jsou Spojené státy zvenčí. Stejně jako nyní existuje jen málo nebo žádné věrohodné popření ruské kampaně sabotáže, zastrašování a násilí proti Evropě, musí být i evropská reakce nepopiratelná. Transatlantická aliance byla dlouho postavena na sdílených hodnotách, ale teprve nedávno začala být zakládána na sdílené síle. Síla je to, na co Rusko reaguje a co Evropa naléhavě potřebuje a je čas, aby všechny členské státy EU a NATO jednaly jako státy v první linii boje, který rychle opouští jakékoli předstírání, že zůstává pouze hybridním.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse