Gloria Steinemová a ženy, které nečekaly na svolení
3. 9. 2026 / Fabiano Golgo
U Steinemové by to byla zvláštní nespravedlnost. Její význam totiž nespočíval v součtu funkcí ani v tom, že by vytvořila definitivní feministickou nauku. Žádnou nevytvořila. Nebyla Simone de Beauvoir, která nabídla filozofickou stavbu, ani Germaine Greerová, která do měšťanské domácnosti vhodila sexuální granát, ani Camille Pagliaová, která do feministické debaty přivedla zpět přírodu, agresi, krásu, pornografii a všechny ostatní nevychované hosty, před nimiž se spořádané teorie snaží zamykat dveře.
Steinemová byla něčím jiným. Byla překladatelkou mezi zkušeností a politikou.
Na začátku devadesátých let jako vysokoškolský student v New Yorku jsem šel na její autogramiádu v knihupectví Barnes & Noble. Mohl jsem jí položit několik otázek a později se mi podařilo dostat se ještě na kávu, které se účastnila se skupinou studentů. Byla to pro mě velká událost, protože Steinemová už tehdy patřila k několika ženám, jejichž prostřednictvím jsem se snažil pochopit něco, co jsem znal dávno předtím, než jsem pro to znal příslušná slova.
V mém případě nezačal feminismus knihou. Začal automobilem.
Moje matka v polovině sedmdesátých let opustila manžela z vlastní vůle, odmítla se nechat dál finančně zajišťovat mužem a šla pracovat, i když tím společensky sestoupila. Nikdy nedovolila, aby jí muž vyměnil pneumatiku, a můj nevlastní otec běžně sedával na místě spolujezdce. Nepůsobilo to na mě jako politické prohlášení. Bylo to prostě uspořádání našeho života. Také moje nevlastní matka byla naprosto samostatná, takže jsem dlouho považoval ženskou nezávislost za normu a podřízenost za podivnou místní úchylku některých domácností.
Teprve při návštěvách spolužáků jsem si začal všímat žen, jejichž život vypadal jako vedlejší věta v životopise manžela. Měly jeho společenské postavení, jeho přátele, jeho peníze, jeho rozhodnutí a někdy dokonce i jeho názory. Nebyly nutně nešťastné a nebylo mým právem je tak označovat. Udivovalo mě však, jak samozřejmě okolí přijímalo, že muž má život, zatímco žena má rodinu.
Moje matka nikdy nečetla feministickou knihu a nehlásila se k žádnému hnutí. Přesto porušila téměř všechny předpisy, jimiž její doba regulovala chování rozvedené ženy. Neodložila sexualitu, nezačala se omlouvat za vlastní tělo a nepřijala představu, že cena za nezávislost musí být dobrovolná neviditelnost. Společnost ji za to pomlouvala s energií, kterou si obvykle šetří pro ženy, jež nepotřebují její souhlas.
Právě zde leží důvod, proč mě současně přitahovaly Steinemová, Greerová i Pagliaová, přestože se jejich názory v mnoha věcech rozcházely. Nikdy jsem feminismus nevnímal jako katechismus, v němž je dovoleno obdivovat pouze jednu schválenou světici. Greerová pomáhala vysvětlit vzpouru ženského těla proti jeho domestikaci. Pagliaová připomínala, že sexualita není demokratický seminář, ale oblast plná rozporů, pudů, nebezpečí, moci a fantazie. Steinemová ukazovala, jak se zkušenost, která začala v těle nebo v domácnosti, převádí do časopisu, politické organizace, pracovního práva, volební kampaně a veřejného jazyka.
Největším historickým výkonem Steinemové tedy nebylo přesvědčit ženy, aby se bouřily. Ženy se bouřily dávno před ní. Odcházely od manželů, odmítaly rodit, pracovaly, milovaly jiné ženy, měly milence, zakládaly podniky, psaly pod mužskými jmény, vstupovaly do odborů, podstupovaly nelegální interrupce a někdy prostě jen sedly za volant, zatímco muž se přesunul vedle.
Problém spočíval v tom, že každá taková žena byla společností vykládána jako samostatná nehoda. Jedna byla hysterická, druhá sobecká, třetí promiskuitní, čtvrtá nepřizpůsobivá, pátá mužatka a šestá špatná matka. Izolovaný případ lze pomluvit. Tisíce stejných případů už vytvářejí vzorec. A pojmenovaný vzorec se může stát politikou.
Steinemová uměla odstraňovat právě tuto izolaci.
Možná proto tak hluboce chápala cenu ženské závislosti. Když jí bylo jedenáct let, její rodiče se rozešli a ona zůstala v Toledu s matkou Ruth, bývalou novinářkou trpící vážnými psychickými problémy. Dítě se stalo opatrovnicí dospělého člověka. Steinemová tak ještě před vstupem do politiky viděla, co může udělat ekonomická bezmocnost, nemoc a společenská nesvoboda s inteligentní ženou, která nemá kam odejít.
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že celý její pozdější život lze vysvětlit matkou. Biografie není automat, do něhož vložíme trauma a vypadne hotová ideologie. Přesto v jejím feminismu vždy zůstávalo něco velmi konkrétního: vědomí, že svoboda není stav mysli. Žena se může uvnitř cítit naprosto svobodná a přesto nemít vlastní účet, přístup k práci, právo rozhodovat o těhotenství ani možnost odejít z násilného domu. Sebeúcta bez materiálních možností je krásný plakát pověšený v zamčené místnosti.
Steinemová se po studiích politologie na Smith College a dvou letech v Indii pokusila prosadit v newyorské žurnalistice. Chtěla psát o politice, ale muži v redakcích ji posílali psát o módě, jídle a punčochách. Když v roce 1963 nastoupila pod falešným jménem jako servírka v Playboy Clubu, nešlo jen o efektní novinářský převlek. Její reportáž odhalila pracovní systém postavený na špatném odměňování, tělesné kontrole a prodeji představy, že ponižování je vlastně glamour, pokud se k němu přidají králičí ouška.
Ironie je téměř příliš dokonalá. Reportáž prokázala její novinářskou odvahu, pozorovací talent i schopnost proniknout za reklamní kulisu. Mužské redakce si z ní přesto odnesly hlavně informaci, že Gloria Steinemová nosila kostým zajíčka. Text o tom, jak je ženské tělo používáno k odvedení pozornosti od skutečných pracovních podmínek, vedl k tomu, že její vlastní tělo odvedlo pozornost od novinářského textu.
Tato zkušenost ji naučila něco, co část radikálního hnutí někdy podceňovala: média nejsou pouze potrubím, kterým myšlenka putuje k veřejnosti. Média myšlenku přetvářejí, zjednodušují a vybírají jí tvář. Steinemová byla krásná, elegantní a fotogenická, a proto se stala přijatelnější tváří hnutí, které bylo současně líčeno jako armáda ošklivých žen nenávidějících muže.
Její vzhled jí otevíral dveře a zároveň sloužil jako důkaz, že nemůže být opravdovou intelektuálkou. Kdyby byla považována za neatraktivní, její feminismus by byl vysvětlován zatrpklostí. Protože byla přitažlivá, vysvětloval se exhibicionismem. Žena je v podobném systému vždy vinna vlastním tělem; mění se pouze znění obžaloby.
Steinemová tuto past nevyřešila tím, že by ženskost odložila. Pro mě to bylo důležité právě kvůli ženám, mezi nimiž jsem vyrůstal. Moje matka nechtěla být nezávislá za cenu toho, že přestane být sexuální bytostí. Nehodlala přijmout obchod, podle něhož společnost ženě uzná rozum, jen když své tělo uloží do neutrálního obalu. Feminismus, který by ženě přikazoval jinou uniformu, by pouze vyměnil dozorce.
V roce 1969 se Steinemová zúčastnila veřejného shromáždění, na němž ženy vyprávěly o vlastních nelegálních interrupcích. Sama jednu podstoupila v Londýně ve dvaadvaceti letech. Podstatné nebylo jen to, že se přiznala. Podstatné bylo, co pochopila při poslechu ostatních: soukromé tajemství se po dostatečném počtu opakování mění v politický údaj.
Do té doby měla každá žena žít s představou, že její nechtěné těhotenství, násilný manžel, nižší plat, osahávající šéf nebo pocit promarněného života představují její osobní neštěstí. Feminismus spojil jednotlivé příběhy a ukázal konstrukci, která je vyráběla. Neřekl ženám pouze „nejste samy" jako terapeutická útěcha. Řekl jim: nejste samy, a proto lze určit, kdo z tohoto uspořádání těží.
Z tohoto poznání vznikl také časopis Ms.. Nezaložila ho sama. Patřily k němu Patricia Carbineová, Letty Cottin Pogrebinová, Mary Thomová a další novinářky a aktivistky. Steinemová však pochopila jeho zásadní funkci: neměl ženám pouze předávat informace, ale umožnit jim, aby se navzájem rozpoznaly.
Tehdejší ženské časopisy nabízely návody, jak se přizpůsobit existujícímu světu. Jak zhubnout, uvařit, uklidit, omládnout, svést muže, udržet muže a skrýt únavu z udržování muže. Ms. udělal něco mediálně převratného: začal zkoumat, zda náhodou není problém také ve světě, jemuž se žena musí bez ustání přizpůsobovat.
Interrupce, domácí násilí, mzdová nerovnost a sexuální obtěžování dostaly stránky, titulky a společný kontext. Zkušenosti roztroušené v milionech domácností se poprvé mohly vidět vedle sebe. Časopis nebyl revoluční proto, že by vymyslel ženskou nespokojenost. Byl revoluční, protože jí zrušil samotku.
Právě tady se Steinemová lišila od mnoha lidí, kteří umějí vytvořit působivou větu, ale nikoli politickou skutečnost. Pomáhala budovat organizace, které podporovaly kandidátky, financovaly místní ženské iniciativy, bojovaly za reprodukční práva a snažily se změnit zastoupení žen v médiích. Rozuměla tomu, že správná analýza sama žádnou moc nevytváří. Pravda bez distribuce zůstane rukopisem. Pravda bez organizace se stane komentářem. A pravda bez politické síly může mít ve všem pravdu a přesto prohrát.
Tím se dostáváme k nejoprávněnější kritice jejího veřejného obrazu. Americká média z ní udělala reprezentantku hnutí, které nikdy nevytvořila jedna žena a které z velké části vyrostlo také z práce černošských, lesbických, dělnických a domorodých aktivistek. Fotoaparát si vybral bílou, krásnou, mediálně zkušenou ženu a zbytek obrazu ořízl.
Steinemová z tohoto privilegia nepochybně těžila. Současně však dlouhodobě spolupracovala s Florynce Kennedyovou, Dorothy Pitman Hughesovou, Shirley Chisholmovou, Dolores Huertaovou a Wilma Mankillerovou. Veřejně říkala, že se feminismu učila především od černošských žen. Dorothy Pitman Hughesová přitom během jejich společných vystoupení nijak neskrývala kritiku rasismu mezi bílými feministkami.
To ze Steinemové nedělá člověka stojícího mimo vlastní privilegia. Ukazuje to však, proč je stejně nepřesné korunovat ji za matku feminismu jako ji nyní odstranit z historie coby pouhou mediální bílou tvář. Když opravujeme starou fotografii, na níž byli někteří lidé uříznuti, řešením není odstřihnout dalšího člověka. Je třeba obnovit celý obraz.
Steinemová také nebyla bez politických a morálních slepých míst. Po návratu z Indie vědomě pracovala pro organizaci financovanou CIA, která vysílala liberální antikomunistické Američany na světové festivaly mládeže ve Vídni a Helsinkách. Považovala to za obranu demokratických hodnot proti sovětské propagandě a své rozhodnutí později hájila. Jenže obrana otevřené společnosti prostřednictvím tajně financované organizace zůstává typickým pokrytectvím studené války, i když ji vykonává sympatická budoucí feministická ikona.
V roce 2016 zase blahosklonně naznačila, že mladé ženy podporují Bernieho Sanderse, protože tam jsou mladí muži. Omluvila se, ale výrok odhalil generační slepotu: žena, která celý život bojovala proti zlehčování ženských politických rozhodnutí, dokázala během několika televizních sekund zlehčit politická rozhodnutí žen mladších.
Tyto rozpory není třeba zamlčovat. Potřebujeme-li pro politický obdiv bezchybnost, nehledáme osobnost, ale Pannu Marii. Důležitější je, zda se člověk dokáže měnit a zda jeho omyly vyvracejí základ jeho práce. U Steinemové ho nevyvracejí. Naopak potvrzují, proč žádný feminismus nesmí být svěřen jediné generaci ani jedné autoritě.
Když se v šestašedesáti letech provdala za Davida Balea, veřejnost v tom spatřovala zradu ženy kritizující manželství. Odpověděla, že se nezměnila ona, nýbrž manželství. Během předchozích desetiletí se změnily zákony, které vdanou ženu připravovaly o část ekonomické a právní samostatnosti. Feminismus přece neměl nahradit povinné ano povinným ne. Měl umožnit skutečnou volbu.
A právě slovo „volba" dnes potřebuje zachránit před tím, co s ním udělal trh. V komerčním feminismu může být za emancipaci vydáváno téměř cokoli, pokud si to žena zvolila: práce za ponižujících podmínek, chirurgické přetváření těla, podřízení erotiky algoritmům pornografického průmyslu nebo kariéra v instituci, která vykořisťuje jiné ženy. Osobní rozhodnutí je důležité, ale není automaticky feministické jen proto, že ho učinila žena. Jinak by byl feminismus pouhým zákaznickým programem s růžovou kartou.
Steinemová se někdy dostávala do sporu se sexuálně pozitivními feministkami právě proto, že rozlišovala mezi erotikou založenou na vzájemnosti a pornografií založenou na dominanci. Toto dělení může být příliš čisté pro oblast, v níž se lidská touha čistě nechová. Pagliaová by do takto uklizeného pokoje okamžitě přinesla několik řeckých bohů, markýze de Sade a Madonnu. Přesto Steinemová kladla správnou politickou otázku: komu dané uspořádání poskytuje moc a kdo za ně platí?
Proto pro mě nikdy nebylo nutné rozhodnout, zda má pravdu Steinemová, Greerová, nebo Pagliaová. Každá otevírala jinou část téhož problému. Feminismus, který se bojí jejich vzájemných rozporů, už není nástrojem myšlení. Je církví. A církve obvykle začínají hledáním pravdy a končí určováním, kdo smí mluvit u oltáře.
Steinemová zemřela ve Spojených státech, kde bylo v roce 2022 zrušeno federální ústavní právo na interrupci vytvořené rozhodnutím Roe v. Wade. Dožila se tedy nejen ohromujících změn, které její generace pomohla uskutečnit, ale také důkazu, že dějiny nejsou eskalátor. Nikam nás automaticky nevezou. Každý získaný stupeň se může změnit v bojiště.
To však neznamená, že druhá vlna feminismu selhala. Konzervativní protiútok proti jejím výsledkům trval desítky let, spotřeboval miliardy dolarů, vytvořil vlastní média, právnické organizace, politické kandidáty a síť soudců. Reakce musela napodobit organizační vážnost feminismu, aby dokázala část jeho vítězství zvrátit. Právě intenzita protiútoku ukazuje rozsah předchozí změny.
Příběh mé matky zde dostává jiný význam. Byla dost silná, aby si nezávislost vybojovala sama. Jenže společnost nemůže stavět ženskou svobodu na předpokladu, že každá žena musí být hrdinka. Svoboda existuje teprve tehdy, když k ní není zapotřebí výjimečné odvahy, finanční sebevraždy a ochoty stát se předmětem pomluv.
Steinemová mou matku nenaučila opustit manžela, pracovat, řídit automobil ani rozhodovat o vlastním sexuálním životě. Moje matka k tomu nepotřebovala teorii. Práce Steinemové spočívala v tom, že pomáhala vytvářet společnost, která podobné jednání nemusela vykládat jako ženskou poruchu, ale mohla v něm rozpoznat autonomii.
Když jsem s ní na začátku devadesátých let seděl v New Yorku, domníval jsem se patrně, že jsem potkal ženu, která má odpovědi. Dnes její význam vidím jinde. Steinemová nebyla důležitá jako věštkyně feminismu, ale jako člověk, který dokázal spojovat otázky kladené odděleně v milionech životů. Její skutečnou prací nebylo mluvit za ženy. Bylo jí umožnit, aby zjistily, že každá nemluví sama.
Gloria Steinemová celý život ukazovala, že většina toho, co společnost vydává za přírodu, je jen velmi starý zasedací pořádek.
Teď zemřela. Zasedací pořádek však ještě zdaleka nebyl zrušen.
Diskuse