Proč byl Karel Sýs neosobou

9. 3. 2011 / Jan Čulík

reakce na článek Karla Sýse "Kdo bude knihy číst?"

Obávám se, že je docela dobře možné, že po roce 1989 nechtěli vydávat čeští nakladatelé texty Karla Sýse nikoliv kvůli jeho politickým názorům, ale možná prostě proto, že byl vnímán jak exponent normalizačního režimu osmdesátých let - jímž jako redaktor režimního literárního časopisu Kmen také byl. To není žádná výčitka, ale kulturněhistorický fakt.

Už z toho hlediska je pochopitelné, že pro mnohé šéfredaktory polistopadových nakladatelství bylo jméno Karel Sýs neprodejnou značkou - možná je to zjednodušení, ale podobně jako třeba jména Milouš Jakeš či Gustáv Husák. Mnozí také odmítali publikovat texty autorů, jako je Karel Sýs, proto, že je považovali za nekvalitní. Jejich úsudek může a nemusí být ovlivněn politicky.

Proto je nutno zvlášť vyzdvihnout odvahu a zásluhu Daniela Strože, který, podobně jako v mnichovském exilu, kde vydávat za komunismu potlačované básníky, vydával v Čechách po roce 1989 v polistopadovém režimu už nevydávané autory, jako je Karel Sýs. Bylo to správné, pluralitní a nesmírně demokratické gesto.

Jiná věc však je, zda si za svůj propad do postavení "neosoby" nemohl Karel Sýs v devadesátých letech tak trochu sám. Těžko od celé společnosti očekávat, že se bude chovat tak tolerantně a demokraticky jako Daniel Strož. Aniž bych kohokoliv odsuzoval, je mi docela pochopitelné, že v devadesátých letech mohlo být jméno Karel Sýs pro mnohé v české kulturní sféře z etických důvodů nepřijatelné. Jiní, samozřejmě, to jméno a toho autora potlačovali z ideologické zabedněnosti, případně ze zbabělosti.

Myslím si, že je netaktní, když Karel Sýs nyní tyto skutečnosti pomíjí a nadává Vladimíru Pistoriusovi zcela bez dobového kontextu.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 9.3. 2011